Astrologie ve starověkém Římě

Na konci 2.stol. př.n.l. začala astrologie pronikat do Říma. Roku 139 př.n.l. byla poprvé zakázána senátem, ale za druhého triumvirátu (r. 43 př.n.l., který uzavřeli Marcus Antonius, pokládaný běžně za Caesarova politického nástupce, Gaius Iulius Caesar Octavianus, Caesarův dědic a adoptivní syn a Marcus Aemilius Lepidus, jenž byl jako velitel jízdy nejbližším Caesarovým spolupracovníkem) se astrologie stala součástí životního postoje římských občanů. Marcus Manilius ve své básni Astronomica vysvětloval všechny základní astronomické a astrologické pojmy. V jeho pojetí vystupoval do popředí pocit nevyhnutelného podřízení osudu všeho živého vyššímu, kosmickému principu.
Tento pocit determinismu, který rychle ovládl římskou společnost patricijů, vyústil pro mnohé přívržence v ateismu. Pokud je vše předem dáno vůlí hvězd, není zapotřebí žádných bohů. Nikoliv náhodou byla Maniliova báseň věnována císaři Tiberiovi.
Postupně astrologie pronikala do širších vrstev obyvatel. Mezi málo vzdělanými chudými obyvateli astrologie zpopularizovala představu kulaté Země, kolem níž v prázdném prostoru obíhají ostatní kosmická tělesa. Okruh uživatelů astrologie se rozrůstal, ale počet těch, kteří dovedli pochopit složité výpočty a ovládnout pravidla astrologie byl velmi malý. Tehdy výrazně pomohla reforma kalendáře.
Z ryze praktických důvodů bylo nutné zavést pořádek do římské kalendářní soustavy. Provedl ji Gaius Julius Ceasar spolu se svým poradcem alexandrijským Řekem Sosigenem. Důsledné zavedení jednoduchého slunečního kalendáře vedlo logicky ke snadnějšímu pochopení pohybu Slunce po ekliptice. Podle data bylo možné jednoduše určit polohu Slunce mezi zvířetníkovými souhvězdími. Lidovým astrologům to stačilo a jejich klientům obvykle také.
S kalendářní reformou souviselo i zavedení sedmidenního týdne po celém území ovládaném Římem. Jména dnů v týdnu v románských a germánských jazycích jsou zřejmě nejtrvalejším odkazem antické astrologie a dokladem o jejím vlivu na běžný život lidí před dvěma tisíciletími. Každé hodině každého dne byl přiřazen planetární vládce (přičemž mezi planety se řadilo i Slunce a Měsíc). Planeta, která vládla první hodině dne, se stávala vládcem celého dne. Jestliže seřadíme podle oběžných drah planety do pořadí Saturn, Jupiter, Mars, Slunce, Venuše, Merkur a Měsíc, bude v první hodině neděle vládnout Slunce a půjde tedy o den Slunce (dies Solis, anglicky Sunday, německy Sonntag). Druhá hodina neděle bude náležet Venuši, třetí Merkuru, čtvrtá Měsíci atd. První hodina druhého dne - pondělí - případně Měsíci a půjde tedy o den Měsíce (dies Lunal, francouzsky lundi). Úterý je ve znamení Marsu (dies Martis, mardi), středa je ve znamení Merkuru (dies Mercurii, mercredi), čtvrtek je ve znamení Jupiteru (dies Iovi, jeudi), pátek je ve znamení Venuše (dies Veneris, vendredi) a sobota je ve znamení Saturnu (dies Saturni, anglicky Saturday).
Rozšíření astrologie na jedné straně přineslo obecné zvýšení zájmu i znalostí o uspořádání světa a vesmíru, na straně druhé však vedlo k postupnému úpadku astrologické formy myšlení.
Je však pravdou, že několik astrologů, kteří znali sférickou trigonometrii a základy astronomie, si nadále udrželo vysokou exaktnost a klasickou linii svých výpočtů. Ze 2.stol. př.n.l. se zachovala studie řeckého astrologa s latinským jménem Vettius Valens, který se seznámil s pozůstatky dávných babylónských metod. Naopak završitelem řecké astrologické školy se stal Klaudios Ptolemaios z Alexandrie (asi 90 - 160 n.l.). Po dlouhou dobu platil za výlučnou a jedinou autoritu a snad nikdo jiný s výjimkou Aristotela neovlivnil fyzikálně astronomické úvahy tak jako on.
Ptolemaios většinou nebyl originálním tvůrcem toho, o čem psal. Většinu pozorování sám nevykonal, ale použil Hipparchovy seznamy. Jako systematik byl skvělý a že mu o nic víc nešlo dosvědčuje původní název jeho hlavního astronomického díla: Syntaxis mathématiké. Později se mu začalo říkat Megalé syntaxis případně Megisté syntaxis (velká resp. největší skladba). Ve středověku byl přeložen do latiny z arabských překladů pod názvem Almagestum.
Na dílo Almagestum navazují čtyři knihy o astrologických předpovědích, zvané Tetrabiblos, které shrnují a důkladně třídí vše, co tehdejší učenci znali o astrologii.
Ptolemaios vytvořil systém obsahující následující zásady: O osudu jednotlivce se rozhoduje podle okamžiku zrozen případně početí nebo jiného kritického okamžiku. Pro předpověď se uznává jako základní tzv. horoskop radix a dále tzv. tranzit, který zahrnuje měnící se podmínky konstelace planet v průběhu života jednotlivce. Vychází se ze zvířetníku a zodiakálních domů, dále jsou konstruovány horizontální domy a počítány aspekty planet. Kromě toho jsou uváděny čtyři tzv. uzly světa - cardina mundi.
Přívrženci astrologie to neměli lehké. Císař Dioklecián (284 - 305 n.l.) pronásledoval jak křesťany, tak astrology. Jeho nástupce Konstantin Flavius Valerius sice ediktem milánským roku 303 n.l. křesťanství povolil, ale astrologii dále neuznával.
Z doby po Ptolemaiovi se nám zachovalo několik dalších astrologických spisů, které však nedosahují významu díla Tetrabiblos. Je to především Osm knih poučení (Mathéseis), které sepsal Julius Firmicus Maternus ze Sicílie. Zajímavý úvod do astrologie po sobě zanechal Paulus Alexandrijský na sklonku 4.stol. n.l.  

  převzato z časopisu Natura Plus (https://natura.baf.cz)