Astrologie v starověkém Řecku

Z první poloviny 1.tis. př.n.l. jsou k dispozici pouze letmé zmínky o astrologii. Například v Illiadě označuje Homér hvězdu Sírius za špatné znamení. Vrcholným dílem doby, v níž se ještě astrologie opírala o pozorování oblohy je veršovaný epos Práce a dny (Erga kai hemerai) z počátku 7.stol. př.n.l. Tvůrce řeckých didaktických eposů Hesiodos ve svých hexametrech radil tehdejším zemědělcům podle pohybu hvězd, Slunce a Měsíce. Působení Slunce je reálné, podložené změnami ročních dob a střídáním vegetačních období. Pohyb Slunce je doprovázen viditelnými změnami viditelnosti hvězd na obloze. Tak se například v jeho díle dočteme:
Když dojdou Orion a Sirius do středu nebes
a když růžoprstá se uvidí s Arkturem Zora
tehdy, Persee, všechny očesej hrozny a do domu dones
A když pak Plejády s Hyádami
a s nimi Orion silák z nebe sestoupí
tehdy vzpomeň na včasnou orbu...

Přesné výsledky pozorování přírody jsou však promíchány s vlivy spekulativními a neskutečnými. To se týká především Měsíce, u něhož se vycházelo z analogie s periodickými vlivy Slunce. Například menstruační cyklus ženy je shodný se střídáním měsíčních fází:

Po úplňku den šestý zle rostlinám škodí
zdatné muže vždy přivádí na svět, však nesvědčí dívkám.

Měsíc se tak stal patronem plodnosti a současně opětovné objevování měsíčního srpku dva až tři dny po novoluní jako by symbolizovalo proměnlivost a přitom věčnost života.

Další zmínky o astrologii byly nalezeny až ve dvou poznámkách Euripida a Aristofana z konce 5.stol. př.n.l.
Jako samostatný obor se astrologie začala v Řecku rozvíjet až od poloviny 4.stol. př.n.l. Aristotelés ve svém spisu O nebi přiznal, že Egypťané a Babylóňané pozorovali hvězdy a planety již v dávné minulosti a Řeky naučili mnoho nového. Tento názor zřejmě odráží skutečnost, že v období před naším letopočtem se astrologie pěstovala zejména v helénistickém Egyptě, kde vládla dynastie Ptolemaiovců a pak v říši Seleukovců, kam patřila Sýrie, Palestina a Mezopotámie. Vliv staroegyptského vědění však Aristotelés silně přecenil, protože kořeny řecké astrologie jsou u Chaldejců.
Řecký pohled na oblohu byl poněkud jiný, než babylónský. Vycházel ze snahy zjistit prostor a časově vymezené pohyby v něm. Astronomie byla zálibou, nikoliv povoláním podporovaným státem. Podle Platóna je vesmír jednotný systém a má svůj řád, který se promítá v celém světovém dění. Jeho dílo Timaios obsahuje řadu astronomických názorů té doby, vymezuje působnost astronomie a připomíná, že podle konjunkcí a jiných vzájemných poloh planet lze usuzovat na budoucnost.
Historikové jsou obecně zajedno, že ze všeho, co Řekové převzali z východních kultur Malé Asie a Blízkého východu, byl nejvýraznější vliv právě astrologie. Usuzuje se, že to mohlo souviset s krizí řeckého náboženství ve 4.stol. př.n.l. Řecký občan nacházel oporu buď v magii a mystériích, nebo ve filozofii a tehdy moderní astrologii. Věštění bylo záležitostí především vyvolených, kteří uměli interpretovat obecně pozorovatelné příznaky nebo měli "bohem propůjčené" nadání intuitivně nahlížet do budoucnosti.
Naopak astrologie byla dostupná každému, kdo měl základní znalosti z astronomie a matematiky a byl ochoten studovat její stále tajemnější a uměle komplikované metody. Astrologie předkládala racionální a souborný obraz světa a ubezpečovala, že zná souvislosti, jimiž je člověk zapojen do logického, poznatelného a uspořádaného chodu vesmíru. Proti minulosti šlo o výrazný pokrok, kdy rozhodování o osudu lidí bylo odňato nadpřirozeným silám a v rozsahu toho, jak je přírodní dění poznatelné, stal se poznatelný i lidský osud sám.
Výklad míry platnosti ovšem kolísal od představy vlivů, kterým může smrtelník aktivně čelit až po nutnost pasívního očekávání osudu. V Řecku byl tradičně silný sklon k determinismu, proto víře v hvězdy byl z tohoto pohledu nejbližší světový názor stoiků.
Viditelnou část astrologie tvořila aplikovaná astronomie, jejíž vědeckost, metodičnost a duchaplnost musela imponovat každému, kdo se s ní seznámil. Největší vliv na astronomii měly nesporně názory Aristotélovy, tedy jeho výklad geocentrismu a experimentální zjištění, že vzdálenost planet od Země se mění a nelze vystačit s jednoduchými rovnoměrnými pohyby po kružnicích. Přesnější předpovědi pohybů planet umožnil Hipparchos (190 - 120 př.n.l.) a další učenci zavedením epicyků a deferentů.
Kromě astronomických poznatků do astrologie pronikly i obecné řecké představy o přírodě. Astrologie byla součástí přírodních věd a měla pozitivní vliv na jejich rozvoj. Pravidla a závěry astrologie byla tehdy myšlena právě tak dobře a přitom chybně, jako například velká část tehdejších lékařských pravidel a praktik. V antické astrologii měly mimořádnou roli například Hippokratovy čtyři základní letory. Metody hledání vlivů v rozvinuté antické astrologii byly analogické hledání vhodné diagnózy a terapie na základě úvah o zastoupení protikladů (horký - chladný, suchý - vlhký).
V posledních staletích př.n.l. vznikly ucelené teorie o souhvězdích zvířetníku (zodiaku) a jejich vlivu v souladu se čtyřmi základními živly - ohněm, vodou, zemí a vzduchem. Vytvořil se celý nový astrologický systém, mnohem složitější a důmyslnější, než byl původní systém babylónský.
  
  převzato z časopisu Natura Plus (https://natura.baf.cz)