Astrologie v období po Bílé hoře

V dobách své největší slávy si Valdštejn nechal dostavět přepychový palác na Malé Straně. Stavěl jej italský architekt Giovanni Pieroni, žák a stoupenec Galilea Galieliho. Roku 1628 se s ním Kepler spřátelil a v zahradě letohrádku královny Anny (Belvedér) společně prováděli pozorování Burgiho sextantem.
Ve Valdštejnském paláci najdeme světový unikát, astronomickou chodbu. Na freskách je zobrazeno sedm planet (včetně Slunce a Měsíce, jak bylo zvykem) spolu se znameními, v nichž podle astrologické nauky vládnou. Jejich autor Baccio del Bianco zřejmě pod vlivem Pieroniho sem kolem roku 1630 symbolicky zaznamenal i tehdejší převratné objevy dalekohledem. Například Jupitera doprovází čtyři malé Hvězdy medicejské, tedy čtyři nejjasnější měsíce Jupitera, Saturn má dva domnělé satelity (Saturnův prstenec), jak se mylně domníval Galileo.
Nová doba z různých příčin přestala věřit astrologii a nové objevy začaly astronomii od astrologie vzdalovat. Platilo to globálně i pro české poměry, byť rozvoj vědy po Bílé hoře se u nás výrazně zpomalil. Mistr astronomie a matematiky Daniel Basil byl poslední děkan svobodného českého učení pražského. Roku 1622 opustili všichni čeští profesoři svá místa na univerzitě, často i svoji vlast, aby neporušené zachovali své svědomí a přesvědčení.
Vědcem světového významu, který tehdy v Praze působil, se stal Jan Marek, zvaný Marcus Marci z Kronlandu (1595 - 1667), lékař, fyzik, matematik, filozof a astronom (nikoliv však už astrolog). Formuloval zákony rázu dvou těles, ještě před Newtonem objevil rozklad světla hranolem a z astronomie vydal spis o určování zeměpisných délek, důležitý pro námořní plavby.
Nastal soumrak víry v moc hvězd. Jan Ámos Komenský ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce o astronomech a astrolozích píše: "Někteří tedy nalezli tam více, než z důlu toliko na ně vzhlédajíce, k čemu se která strojila, šetřili, a spořádajíc Trigony, Kvadráty, Sextile, Konjunkcí, Opposicí a jiné Aspekty vyhlašovali budoucí, buď veřejně světu nebo soukromě osobám, štěstí a neštěstí, nativitéty a pranostiky píšíc a mezi lidi pouštějíc. Z čehož nejednou na lidech bázeň a strach, nejednou veselost se dělala, zvlášť některých; jiní nedbali nic, házeli tím v kout, spílali zhvězdlhářů, pravíc, že oni i bez pranostiky dosti se najísti, napíti a naspati mohou. Na kterýž však postranní soud zdálo se mi, že dbáti nesluší, jestliže jen umění samo v sobě jisté jest; ale čím jsen na ně víc šetřil, tím jsem jistoty méně znamenal; trefilo-li předpovídání jednou, pětkrát za to chybilo. Rozuměje já tedy, že tu i beze hvězd hádati nenesnadno, kdež uhodnouti pochvalu, chybiti výmluvu má, za marnost jsem položil, déle se s tím meškati."     

převzato z časopisu Natura Plus (https://natura.baf.cz)