Aristotelova metafyzika

Co je vlastně skutečné? Jednotlivé nebo obecné? Platón tvrdil, že skutečnost přísluší pouze obecným idejím a jednotlivosti jsou jen nedokonalé z nich odvozené napodobeniny. Podle Aristotela, který s Platónem nesouhlasí, obecné není ideální a je jen v jiném světě jsoucí předobraz. Když vypovídáme o obecném, je to možné jen pomocí jednotlivostí, které existují v prostoru a v čase. Aristotelés nešel tak daleko jako myslitelé pozdního středověku - nominalisté, kteří tvrdili, že obecné pojmy jsou výlučně v našich hlavách a jsou získány na základě určité podobnosti abstrakcí z jednotlivostí.
Aristotelés je zajedno s Platónem v tom, že v obecném uchopujeme něco z bytnosti (esence) jsoucna. Když na základě vnímání mnoha podobných a nikdy stejných jednotlivců vytvoříme pojem člověka, nezískáme tím pouze pomocný prostředek, ale uchopujeme tím to, co je u jednotlivců společné, bytnost (esenci), která je v jednotlivcích ztělesněna. Platón i Aristotelés jsou přesvědčeni, že naše poznání a řeč jsou schopny uchopit a obrážet strukturu jsoucna.
Aristotelés však vidí, že bezpočetné "stromy" pomíjejí, zatímco "strom" jako obecnina je střídáním jednotlivých jevů nedotčen, že trvá dále. Pokud chceme mít nějaké jisté vědění, pak se toto vědění nesmí dotýkat jednotlivých jevů, ale pouze toho, co je nutné a neproměnlivé. Toto neproměnlivé Aristotelés nachází ve formách (pro které ale také používá Platónem používaný pojem "eidos" = idea).
Aby bylo možno mluvit o formě, je nutné předpokládat existenci něčeho, do čeho je forma vtisknuta, tedy něčeho, co je formováno. To zcela nezformované a neurčené, na čem se formy projevují, Aristotelés nazývá "látkou" (matérií). Látka sama o sobě, když ponecháme stranou všechny formy, nemá žádnou skutečnost. Díky formám se ale může stávat skutečnou. Formy dopomáhají látce ke skutečnosti a jsou tedy nejenom věčnými pravzory věcí, ale zároveň jsou cílem a silou, která nezformovanou látku přivádí ke skutečnosti.
Látka ovšem není ničím čistě pasívním, co teprve působením formy získává skutečnost. Aristotelés učí, že látka klade formujícím silám odpor. Z toho je zřejmé, že všechno vzniklé je nedokonalé a že vývoj přírody se děje jen v postupných krocích, od nižších forem k vyšším. Tím se látka stává určitým druhotným principem Aristotelovy metafyziky.
Rozporný výklad o látce obsahuje jednu z nejasností celého systému. Aristotelés zavrhnul na jedné straně sami o sobě jsoucí obecné ideje, na druhé straně je přijal jako formy, které jsou od Platónových idejí téměř k nerozeznání.
O látce (řecky: hýlé) a formě (řecky: morfé) Aristotelés pojednává v rámci úvahy o čtyřech příčinách jsoucna. Těmito čtyřmi příčinami jsou (v terminologii scholastické filozofie středověku):

• causa materialis - látka (např. stříbro, z něhož je zhotovena obětní miska)
• causa formalis - forma (v našem případě vlastní forma misky)
• causa efficiens - příčina (řemeslník, který misku vyrobil)
• causa finalis - účel (důvod, proč byla miska vytvořena, např. k obětním obřadům).

Tam, kde se stýká forma a látka, vzniká pohyb. Na látku nejenom působí formující síly, ale látka podle své přirozenosti dokonce touží po formách, jako po dobru. Protože forma a látka na sebe působí od věčnosti, je i pohyb bez konce. Protože pohyb vždy vyžaduje pohybované a pohybující, musel popud jednou vyjít z pohybujícího, které samo není pohybováno. Takovým pohybujícím může být jen čirá forma bez látky. Čirá forma je však naprosto dokonalá a zcela dokonalé může být jen čiré myšlení, čirý duch. Bůh myslí jen to, co je nejvyšší a nejdokonalejší, protože sám je dokonalý, myslí sebe sama.