Aristotel - Antropologie, etika a politika

Svými tělesnými funkcemi a nižšími duševními činnostmi se člověk řadí k ostatním živým bytostem. Tyto funkce však jsou přizpůsobeny jeho vyššímu určení. Ruce, orgány řeči, vzpřímená chůze a velikost mozku k tomu poukazují. K nižším duchovním činnostem přistupuje duch (řecky: nús).
Aristotelés důvěřoval smyslovému vnímání, ale jednotlivé smysly nás informují pouze o vlastnostech věcí, ke kterým se speciálně vztahují. Oko nás informuje o barvách, ucho o zvucích atd. Spojením informací z jednotlivých smyslů získáme jednotný obraz skutečnosti, který je dílem zvláštního smyslu, jehož sídlo Aristotelés klade do srdce.
Duch je nesmrtelný a nezaniká s tělem. Jak ale čistý duch existuje před narozením a po smrti a jakým způsobem se v živém člověku spojuje s nižšími funkcemi v jednotnou osobnost, Aristotelés neuvedl.
Aristotelés nepochybuje o tom, že pro člověka je nejvyšším dobrem blaženost. Dokonalost každého živočicha spočívá v dokonalém rozvinutí činnosti, která je mu vlastní. Člověk je především rozumovou bytostí, proto je pro něj dokonalostí nejvyšší rozvinutí této bytostné povahy. V tom spočívá lidská zdatnost (ctnost).
Člověk je živá společenská bytost (řecky: zoón politikon). Proto potřebuje společenství s jinými živými bytostmi. Mravní společenství občanů v dobrém státě, založeném na zákoně a zdatnosti (ctnosti) je nejvyšší vlastní forma mravnosti.
Také Aristotelés podává kritiku stávajících a možných ústav a popis ideálního státu. Ústavy rozlišuje tradičním způsobem podle počtu vládnoucích. Monarchie je vláda jednotlivce, aristokracie je vláda několika, "políteiá" je vláda mnoha. Jejich zvrhlými protějšky jsou tyranie, oligarchie a demokracie. Aristotelés nedává žádné z těchto forem přednost, pouze konstatuje, že ústava se musí řídit podle konkrétních potřeb příslušného národa v příslušné době.
Svou nauku o ideálním státě Aristotelés nedokončil. Platónovi se podobá v tom, že si umí ideální stát představit jen v prostorově omezených poměrech řeckého státu. Otroctví se mu jevilo jako dané od přírody. Manželství, rodinu a obec hodnotí velmi vysoko. Ukazuje, že Platónův požadavek obětovat manželství a soukromé vlastnictví je nejenom neproveditelný, nýbrž nesprávně považuje stát za jednotnou bytost tvořenou jednotlivými lidmi, zatímco ve skutečnosti musí být státní společenství celek rozčleněný do dílčích společenství.