Architektem vlastního života
Džigme rinpočhe
Tato učení byla předána v Dhagpo Kagyu Ling, Dordogne, Francie
Všichni se shodneme na tom, že bychom chtěli ukončit utrpení. Každý člověk má slabosti a chyby, které odpovídají jeho vlastním podmínkám. Avšak v každém z nás je něco dobrého, co máme vrozené - všichni vlastníme buddhovskou podstatu mysli. Aby byla odhalena naše pravá buddhovská podstata, musíme odstranit závoje mysli. Realita, kterou prožíváme, nevyhnutelně vytváří utrpení. Musíme si svou situaci uvědomit a pochopit ji. Pak budeme moct aplikovat vhodný lék na své nemoci. Nejprve si musíme uvědomit, kdo skutečně jsme, a způsob své existence. Teprve pak můžeme uspět v hledání metody jak rozpoznat svou pravou podstatu, která není ani povrchní ani emocionální. Měli bychom tedy uskutečnit následující:
Rozpoznat svou vlastní situaci,
změnit své chování, abychom zmírnili utrpení,
a tak očistit svou mysl na základě hlubšího uvědomění si pravé podstaty mysli.
Bez ohledu na to, zda jsme na duchovní stezce či nikoli, svůj život musíme prožít tak jako tak. A ačkoli vnější situace mohou zůstávat stejné, můžeme začít měnit naše reakce na ně. Protože naše mysl nyní značně podléhá návykům, jakýkoli pokus o změnu zaběhlých kolejí pravděpodobně velmi rychle selže. Změny mohou přicházet jen pomalu, kousek po kousku. Na změně našich návyků musíme začít pracovat teď hned. Naše vnímání věcí se bude měnit postupně. Stěží dosáhneme nějakých velkých změn. Den za dnem může docházet jen k malým změnám, které často ani nepostřehneme. Pokud tedy chceme uspět, je důležitá trpělivost a vytrvalost.
V současné chvíli je naše mysl nečistá. Při každodenní činnosti neustále rozvíjíme stres a frustrace. V každém aspektu našeho života bychom se měli snažit stres minimalizovat. Každý z nás je jiný, takže i výsledky naší praxe budou u každého z nás rozdílné.
Naším cílem je osvícení, probuzená mysl, neboli bódhičitta[1]. Když se podíváme na dosažení stavu blízkého dokonalé bódhičittě na úrovni velkých bódhisattvů, může se nám to zdát téměř nedosažitelné, příliš vzdálené naší současné situaci. Může se dostavit beznaděj. Nicméně musíme začít a udělat první krok hned teď.
Bódhičitta je úplné otevření se všemu, co nepovažujeme za vlastní já. Musíme připustit, že věci nejsou takové, jaké je chceme mít. Toto přijetí přirozeně sníží stres a zvýší porozumění. To obratem uvolní prostor jasnější mysli, což usnadní hlubší vhled do mysli. A tak tento proces pokračuje.
V bódhičittě aplikování bychom si měli osvojit vyrovnanost. V tomto okamžiku neustále rozvíjíme naděje a obavy, a díky tomu jsou naše činy poskvrněné. Na jedné straně se obáváme neúspěchu a na druhé máme touhy:
"Úspěch je můj."
"Cíl je můj."
"Neuspěl jsem."
Do všeho vkládáme naděje, a tak zahalujeme pravou podstatu věcí a kazíme naše vidění světa. V důsledku toho se ztrácíme při pokusu správně se v našem životě zorientovat nebo přizpůsobit. Vyrovnanost znamená vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Nejprve musíme vidět věci jasně a potom můžeme vhodným způsobem přizpůsobit naše činy, aniž bychom byli nadmíru emocionální. Abychom dosáhli vyrovnanosti, potřebujeme trénink mysli za účelem rozvinutí dobrých návyků. Ať již vidíme věci jako dobré nebo špatné, užitečné nebo mrzuté, musíme si udělat čas na zhodnocení situace takové, jaká je. Bódhičitta, trénink mysli, vyrovnanost a jasná mysl - toto vše je ve vzájemném vztahu. Pokrok a vývoj kterékoli z těchto věcí bude mít pozitivní účinky na ty ostatní.
Pokaždé, když něco děláme, je to obyčejně v reakci na nějakou osobní potřebu. Jinak naše úsilí pro "něco" netrvá dlouho a nefunguje. Podobně, chceme-li ukončit utrpení, musíme pěstovat smysl pro naléhavost, abychom se ho zbavili. Utrpení vychází z prostředí, ve kterém se my i ostatní nacházíme. Když jsme v práci, lidé vytvářejí nepříjemné situace, které by bylo možné zlepšit. Jednou možností pozitivní změny je pozorovat náš vztah k ostatním lidem. Často, když se vyskytne nějaký konflikt, měli bychom na něj pohlížet následujícím způsobem:
"Jedem je můj zájem o sebe samého.
Konflikt vzniká, protože oni nejednají tak, jak bych si přál.
Ale vidím věci správným způsobem?"
Chyba je v našem obecném odmítání brát v úvahu jiné lidi, neboli "rozdělit se o dort". Ve svém vztahu k druhým lidem bychom vždy měli brát ohled nejdříve na ně. Neměli bychom je považovat za překážky. Měli bychom uznat, že i oni se o něco snaží. I oni mají stejné touhy jako my, jen z jiné perspektivy. Pochopení jejich úhlu pohledu učiní veškeré vzájemné působení snadnější, otevřenější a méně konfliktní. Dysfunkce vychází obvykle z negativního postoje. Altruismus je zájem o blaho druhých.
Kdykoli vidíme výsledky svého úsilí, okamžitě je pouštíme z hlavy jako špatné. To je chyba. Možná jsme měli příliš vysoká očekávání. Je důležité vidět, jak funguje naše ego. Ve svých očekáváních bychom měli být trpěliví a skromní.
Někdy se rozhodujeme počkat na ideální situaci, než budeme jednat, a výsledkem je, že nezačneme nikdy. Rozhodnutí udělat, co je správné, bylo dobré, ale postrádalo aplikování. Obvykle je nejlepší začít s nejmenšími příklady. Vezměte si každodenní událost, která se nevydařila, a pokuste se zjistit, co se stalo. Rozpoznejte své vlastní reakce, než přikročíte k dalším činům. Možná zjistíte, že obvyklé důvody vaší reakce jsou: "To se mi nelíbí!" nebo "Já už jsem prostě takový(-á)!" A přece se nikdy nezeptáte: "Proč jsem takový(-á)?" nebo "Proč vždycky říkám: Nechci..." a tak dále. A právě z těchto tendencí vznikají averze. Vytváříte si je sami. Do všech svých vztahů vnášíte své předsudky. Zeptejte se sami sebe proč. Tak můžete přivodit velké změny. Tuto metodu nemůžete použít "sami na sobě"; potřebujete někoho "druhého", aby vám poskytl příležitost.
Klíčem k otevřenosti je spokojenost. Lakomství je pro nás pro všechny přirozené: "Já chci, aby to bylo takto!" Tento druh myšlení dává vzniknout frustraci. A objevuje se nespokojenost. Spokojenost neznamená stále toužit "po lepším" nebo "po větším množství" apod. Místo toho buďte rozumní a pokládejte si realistické a efektivní cíle. Bódhičitta vyžaduje, abychom brali ohled na hlediska druhých. Tento princip by měl být stále naším převládajícím zájmem. My ale zanedbáváme své úsilí pro rozvíjení spokojenosti. Sami bychom měli zjistit, co je v dané situaci skutečně nepříjemné. Spokojenost je stav, kdy jsou věci pokládány za uspokojivé. Je to otázka přiměřené rovnováhy.
Bódhičitta, která zahrnuje shovívavost, v našem myšlenkovém proudu často chybí. Většina situací je proměnlivých. Měli bychom se snažit být pružní. Nejsme počítače a neměli bychom se zabývat prospěchem a hospodárností. Měli bychom jednat na základě benevolence, i když to pro nás v daném okamžiku není spontánní. Nemůžeme být okouzlující a příjemní jen na lidi, které máme rádi. Měli bychom být ostražití, abychom se po pár pokusech rychle nevzdali. Přirozená benevolence netrvá dlouho. Zákon příčiny a následku funguje dobře a bez výjimky, benevolence vede k lepšímu řešení konfliktů. Když čelíte averzi, vždy probouzíte benevolenci. Je zde nebezpečí, že budete tato učení brát příliš intelektuálně. Na rozdíl od tepu srdce se klid mysli nedá změřit. Následek pozitivních činů je jistý, i když nemusí být zcela zřejmý.
Benevolence vždy vede k pozitivním psychickým stavům. Pocit vděku je obyčejně považován za pozitivní stav. Když například koupíte na trhu rýži, pak jdete domů a uvaříte si ji k večeři, pomyslete na lidi, kteří tu rýži vypěstovali, a buďte jim vděční. Tak budete rozvíjet benevolenci. Skrze benevolenci utužujete poznání. Pokaždé, když rozpoznáte spojení, se budete cítit mnohem lépe. Protikladem benevolence je napětí. Na rozdíl od přirozené tendence zatemněné mysli, která si obvykle ani neuvědomuje myšlenky, se snažte zjistit, jestli vaše myšlenky dávají nějaký smysl. Když jsme více soustředění, umožňuje nám to hlubší pochopení. Vždy prověřujte smysl toho, co děláte. Buďte vědomí a rozvíjejte dbalost. Nerozptýlená mysl je přítomná v meditaci. Když je naše mysl méně zaujatá, vidíme více ze současného okamžiku. Stejný přístup, jaký si osvojíme ve formální meditaci, by měl být použitelný i v našem aktivním životě. Uvažujte a nepřestávejte kontrolovat své myšlenky a činy. Tak budete rozvíjet hlubší pochopení učení. Obvykle si myslíme, že jakmile něco slyšíme, tak tomu hned zcela rozumíme. To stejné platí o lidech - někoho uvidíme a myslíme si, že teď už ho známe. Zůstávejte otevření. Vždy raději nechávejte prostor i pro jiné možnosti, než abyste byli ve svých vlastních názorech zaujatí nebo příliš definitivní. Co se týče předmětu meditace, cílem tréninku je projasnit mysl. Mysl má schopnost najít svou původní jasnost. Smyslem meditace není přidat něco do mysli nebo změnit její podstatu, ale odstranit závoje, které jí brání, aby se náležitě projevila. Když je mysl rozptýlená, není soustředěná. Bloudí nebo sleduje různé řetězce myšlenek a představ. Prostřednictvím meditace ji můžeme přivést zpátky do bodu "teď a tady". Stabilita mysli prohloubí uvědomění si mysli samotné. Stabilita a jasnost jsou pravými vlastnostmi mysli.
Abychom dosáhli pravých vlastností mysli, musíme praktikovat vyrovnanost. Musíme akceptovat všechno, co se objevuje, aniž bychom cokoli měnili. Máme předsudky o tom, co je mysl, a zde jsou některé chybné názory: "Mysl je prázdná," "Musíme zastavit emoce a myšlenky." Naše představa je taková, že musíme něco udělat, ale to je přesný opak meditace.
Meditace znamená nedělat nic. Jde o to být přítomný v mysli, když je vyrovnaná. Nebráníme ničemu, co se přihodí, ať již uvnitř nás nebo vně, ani to neblokujeme. Není to důležité a my tomu prostě nevěnujeme pozornost. Během meditace má mysl schopnost nic neočekávat ani nedělat závěry. Aby byla meditace účinná, nesmí být přítomno žádné očekávání. Důležitá je pokora v tom, kdo jsme a co děláme. Neustále chováme nějaké naděje a obavy, čímž umožňujeme vznik napětí, i když bychom měli být klidní. Když například během meditace nevíte jak meditovat, budete po několika okamžicích vnitřním i vnějším zrakem zkoumat: "Medituji správně? Je v místnosti klid? Kdy přestane ten hluk?" Skutečnou překážkou je ten okamžik, kdy něco očekáváte nebo se něčeho obáváte. Uvolněte se... Ať se děje cokoliv, nevšímejte si toho. Ve skutečnosti neexistuje žádná "dobrá" nebo "špatná" meditace. Neměli byste si dělat starosti s tím, jestli meditujete nebo ne.
Uvědomujte si, jak fungujete. Meditace vám dává prostor pro toto uvědomění. Prostě setrvávejte v meditaci, nic nedělejte ani nepřidávejte. Meditace je jako každá jiná činnost. Nejdříve je zde teorie, kterou je pak třeba uvést do praxe. Musíme opustit své návykové tendence, jak jsem již vysvětlil dříve. V meditaci je nezbytné úsilí s vědomím, že je to jasný stav bez jakýchkoliv očekávání. Máme tendenci neustále posuzovat, co jsme udělali v minulosti, a popírat své činy, pokud je pokládáme za negativní. Bylo by efektivnější, kdybychom uvažovali a zvažovali, zda je nějaký zážitek z jakéhokoli důvodu užitečný. Neměli bychom na něj pohlížet jako na zdroj konfliktu s naším vlastním já, ale jako na něco, co vede k lepšímu pochopení vlastního já.
Všechny "špatné" meditace jsou ve skutečnosti "dobrou" podporou pro kontemplaci. Podmínky pro kontemplaci jsou následující: žádné vytváření, produkování. Vědomí je přítomné a vystavené spoustě jevů. I ujištění, že zde není žádné vytváření, je opět vytvářením. Meditace přirozeně není stavem, který je možné popsat obvyklým způsobem. Měli bychom se vzdát slov a popisných termínů, protože ty nejsou "tím stavem".
Dobrou technikou, kterou je zde možné použít, je "nechat věci ustálit", to jest nechat tělo i mysl, aby se zklidnily. Můžeme to přirovnat ke sklenici s kalnou vodou, se kterou třesete - nechte ji chvíli stát a veškeré v ní obsažené částečky klesnou ke dnu a voda bude opět čirá. Je třeba, aby tělo bylo v klidném stavu. I chůze je v pořádku, ale běh už by mohl být problematický. Při meditaci byste neměli mluvit. Snažte se omezit produkci myšlenek, což znamená, že si jich nevšímáte a zůstáváte přítomní. Nesnažte se něco dělat. Jako v případě vody, pokud se budete snažit cokoli potlačit, mysl nebude moct zůstat jasná, takže nijak nezasahujte. Tento stav klidu a jasnosti mysli je dokonalou přítomností jako magnetofon, který nahrává vše, co se ozývá, bez jakékoli selekce či posuzování. Nejde o to zakrýt si oči nebo uši dlaněmi. Když například během meditace dojde ke změně světla, může se objevit následující interpretace: "Začíná se mračit a později bude možná i pršet." Pokud takto uvažujete, už to není meditace. Nebo když zaslechnete, jak někdo hovoří, a pomyslíte si: "Co to říká," tak už to opět není meditace. Měli byste se vrátit k meditaci a nesledovat myšlenky. Jako kdybyste sledovali nějaké představení - díváte se na všechno.
Vhodné místo na meditaci je nějaké klidné místo, na kterém právě nehraje rocková kapela. Není však třeba, aby tam bylo po celou dobu absolutní ticho. Postupně se naučíte integrovat všechny vnější události, jako např. hovor, do meditace. Vše je právě takové, jaké to je - ani dobré ani špatné. Zpočátku se budete stále znovu chytat do pasti - nebudete opravdu kontemplovat. Jedinou překážkou vaší meditace jsou vaše reakce na myšlenky a posuzování, jestli je něco dobré nebo špatné. Pomalu integrujte všechny události do meditačního sezení. Pokud jste někdy rozptýlení a uvědomíte si to, tak již to není rozptýlení. Běžným kamenem úrazu je, že praktikujeme meditaci, abychom dosáhli určitého výsledku nebo zlepšení. Vždycky máme tendenci kontrolovat, jestli je něco dobré nebo špatné, lepší nebo horší. To jsou opravdu jediné skutečné překážky meditace. I když byla vaše meditace klidná a vy ji poté ohodnotíte jako dobrou, tak to znamená, že předcházející sezení nebylo tak dobré nebo že nebude příliš dobré to, které bude následovat.
Důležité je poznání - když vidíte něco špatného, tak to také znamená, že jste schopní to vidět. Schopnost vidět znamená, že je zde poznání. Toto pochopení snižuje napětí. Ať se děje cokoli, je to dobré, protože mysl je tady a je si toho vědomá.
V meditaci a každodenním životě je rozdíl. Hodnota toho, co se děje během meditačního sezení, nemá žádnou důležitost. Jde o to vidět a nechat být. Trénink z kontemplace můžeme přenést i do každodenního života. Když budeme stále přítomní v okamžiku, budeme si postupně vytvářet návyk být schopní akceptovat jakoukoli danou situaci.
Jak ustálíme mysl? Jak vyjezdíme "nové koleje" a zavedeme nové návyky? Dosáhneme toho pomocí tréninku. Zvolte si vhodnou dobu, pro začátek pár minut, dokud je to příjemné a nevzniká napětí. Měli byste se cítit uvolnění a v pohodě a současně nic nedělat. Když se začnete cítit neklidní a ne tak v pohodě, ukončete sezení. Ale vaše meditace tady nekončí. Stejným způsobem pokračujete s meditací v každodenním životě, jak jsem se zmínil dříve. Odvažujte se vnikat hlouběji do životních situací, přibližujte se k lidem, buďte otevřenější a rozvíjejte porozumění. Pokud udržujete bódhičittu jen teoreticky, aniž byste ji aplikovali, je to zbytečné.
V každém okamžiku bychom si měli jasně připomínat, že naším konečným cílem je dosažení stavu buddhy. Mezitím, než tohoto cíle dosáhneme, musíme odstraňovat z mysli závoje, které nás blokují. Nyní je důležité to, jak žijeme a prožíváme svůj život, neboť nám to pomůže dosáhnout cíle. Přehrajte si v duchu všechny události uběhlého dne. Zjistíte, že některé události je snadné si zapamatovat, zatímco jiné ne. To znamená, že během dne byla vaše mysl přítomná jen někdy. V některých částech dne jste byli zcela nepřítomní. Když se podíváte dosti pozorně, tak si uvědomíte, že velmi často jste vlastně myšlenkami někde jinde. Během těchto okamžiků přicházejí na scénu emoce. Proces tréninku vede k větší přítomnosti mysli stejně tak v meditaci, jako v každodenním životě. Když jste přítomní a soustředění, můžete si vybudovat celý život za jediné sezení, pokud ne 100%, tak alespoň 10%. Čím větší je přítomnost mysli, tím více utrpení bude odstraněno. Postupně si můžete vypracovat tuto přítomnost mysli. Tento proces trvá určitou dobu, ale váš stav se začne měnit k lepšímu a toto zlepšování bude pokračovat.
Meditaci můžete praktikovat kdykoli, avšak některá doba je považována za lepší než jiná. Dobrý čas je brzy ráno. Začínáme den v přirozeném stavu, když nemáme tendenci znovu usnout. Mysl je relativně jasnější a vědomější než jindy. Měli bychom přijmout útočiště a rozvinout bódhičittu. Den začínáme ve stavu nebo s přístupem benevolence. Během dne vyvíjíme opravdové úsilí přinést užitek každému, koho potkáme. Věci se pak budou pomalu a postupně, den za dnem, zlepšovat. Den zakončíme podobným způsobem. Doporučuje se soustředit mysl a věnovat naše činy všem bytostem a přát si, aby všechny bytosti dosáhly osvícení. Tento stav mysli bychom si měli znovu připomenout před spaním. Během dne můžeme tento postoj kdykoli posilovat, ale co je důležitější, s tímto nastavením mysli bychom měli den začínat i končit.
Je zde však jedna obtíž, kterou je těžké překonat, a tou je: "Nemám čas." Chce to jen pár minut ráno a večer. Záleží to na tom, jak máme naladěnou mysl. Opravdu je to všechno relativní. Jen se podívejte, kolik času během dne promarníte. Každý večer se zamyslete nad tím, co jste dělali přes den. Pokud pro vás bude snadné vzpomenout si na všechny události a aktivity, dokazuje to, že udržujete mysl přítomnou - a to je možné interpretovat jako pozitivní. Pravděpodobně budete mít dny, které nejsou tak dobré. To je normální. Měli byste se kontrolovat a pokusit se dosáhnout určité rovnováhy. Snažte se získat pochopení a vidět jasně tímto způsobem. Doufejme, že nebudete opakovat chyby a setrvávat v chybování, protože nejste hloupí. Z nesprávných činů se obyčejně stávají "odpadky" do sklepa. Když na ně však zapomenete, za pár let začnou smrdět! To není dobré. Dává tedy smysl, abychom se každý večer podívali sami na sebe a ráno znovu začali se změnami. Jinak s každým zítřkem potáhneme s sebou i smetí ze včerejška.
Stejnou techniku použijeme, když se cítíme být zdrcení. Podívejme se na stav mysli. Meditace nám umožňuje vidět souvislosti s našimi prožitky a učit se akceptovat to, co není tak dobré. Podívejme se na vinu, další prožitek z našeho repertoáru prožitků. "Vinu" můžeme využít tak, že si ji budeme uvědomovat, takže budeme moci udělat něco pozitivního, abychom to vyvážili, a vyvineme si návyk takového jednání. To je možné díky volnému času během meditace, kdy nic neděláme.
[1] Bódhičitta: přeloženo ze sanskrtu to znamená "osvícená mysl", neboli "myšlenka na osvícení". Je to přání dosáhnout osvícení ku prospěchu všech cítících bytostí. Existují dva druhy bódhičitty: relativní a absolutní. Relativní bódhičitta je touha a rozhodnutí dosáhnout osvícení za účelem vysvobození všech cítících bytostí z utrpení. Absolutní bódhičitta je osvícená mysl, neoddělitelnost prázdnoty a soucitu, která rozpoznává pravou podstatu všech jevů.
překlad: Vladimír Pleva