Antická pojetí vesmíru
Parmenidés z Eley ( 540-465 nebo 464 p.n.l.)
Základní teze: myšlení a bytí jedno jest, jsou totožné.
Dva druhy, dvě cesty poznání: cesta pravdy a cesta domněnky, zdání.
Myslet můžeme pouze skutečně jsoucí, něco co „je“, „bylo“, „bude“, etc.
Soudy o totalitě bytí nemohou obsahovat nejsoucí, z tohoto pak vyplývá první kosmologický aspekt: můžeme myslet pouze svět jako celek (pokud jej myslíme) a ne ne-svět jako celek. Toto bytí pak může být pouze jedno, nemůže mít hranice, omezení.
Bytí je ztotožněno s tvarem sféry - 2. kosmologický aspekt - kde se můžeme neomezeně, nekonečně (v čase) pohybovat.
Parmenidés učí, že jsou pruhy kolem dokola souběžně položeny, že je jeden z řídké látky, druhý z husté a že jsou mezi nimi jiné, smíšené ze světla a stínu. A to, co je všechny obklopuje jako hradba, je tuhé, pod tím je ohnivý pruh, střed všech pruhů je také tuhý a kolem něho je zase ohnivý pruh. Ze smíšených pruhů ten, který je zcela uprostřed, je pro všechny počátkem a příčinou pohybu i vznikání: nazývá jej též bohyní - kormidelnicí a držitelkou klíčů, Právem a Nutností. A vzduch se vyloučil ze země tím, že se z ní vypařil silným jejím stlačením, slunce a mléčný kruh jsou pak výdechem ohně. Měsíc je smíšen z obého, ze vzduchu i z ohně. Nejvýše ze všeho obkličuje vše ether, pod ním leží ohnivá část, kterou nazýváme oblohou a pod ní je již to, co obklopuje zemi.
(A37 z Aetia)
Empedoklés z Akragantu (5. stol. p.n.l.)
Ve vesmíru ni prázdna, ni přebytku nenajdeš nikde.
(B13 z Aetia a Pseudoaristotela)
Vesmír nemá přec prázdna, než odkud by tam něco přišlo?
(B14 z Pseudoaristotela)
Nuže pozoruj slov mých dřívějších tohoto svědka, chybí-li podobě živlů and něco v minulé řeči. Pozoruj Slunce, jež všude je teplé a na pohled bílé, dále to nesmrtelné, co smáčí teplo a záře, potom dešťovou vláhu, jež všude je temná a chladná, konečně tuhé a pevné ze Země vzcházejí věci. Ve Sváru všechno toto se různí a dělí, avšak v lásce se sejde a po sobě navzájem touží. Z toho pochází všechno, co bylo, co jest i co bude: vyrostli z toho stromy i muži jakož i ženy, dále čtvernožci, ptáci i ryby, jež ve vodě žijí, bozi též dlouhověcí a poctami nade vše slavní.
(B21 ze Simplikia)
Ve Sfaira údech nezuří spor ani neblahý zápas.
(B27 a z Plutarcha)
Avšak on odevšad roven je sobě i bez hranic zcela okrouhlý Sfairos a pyšní se okolní osamělostí. (B28 ze Stobaia)
Pro chápání světa, fyzikální výklad přírody stanovuje neměnný základ změny. Eleatská logika neměnnosti aplikovaná na původní ionské protiklady dává základ pojmu hmoty, substance. Parmenidův protiklad mezi bytím a zdáním transformuje v protiklad mezi neměnností vlastního základu přírody a tím, co na jeho základě vzniká.
4 základní prvky (živly) - rizómata, stoicheia: Zeus - oheň, Héra - vzduch, Hádés - země, Nestia - voda. Další důležité pojmy: sfairos, akosmia.
Anaxagorás z Clazomeny (asi 500 - 428 p.n.l.)
V duchu eleatské logiky a v souladu s Empedoklem popírá vznik a zánik v absolutním smyslu. Proces slučování a rozlučování.
Chaos - prastav světa - zároveň rozdělující, vše je neuchopitelně malé, ale vše budoucí zde již obsaženo. Neboť jak by mohl vzniknouti z nevlasu vlas a z nemasa maso?
Dohromady byly všechny věci, nekonečné i co do množství i co do malosti, neboť i malost byla nekonečná. A když bylo všechno dohromady, nebylo nic zřetelné pro malost, neboť všechno zabíral vzduch a ether, oba dva nekonečné, jsouť největší ve vesmíru jak co do množství, tak co do velikosti. (B1 ze Simplikia)
Duch také ovládl všechno otáčení, takže vůbec otáčení vzniklo. A nejprve se počalo otáčení na malém místě, pak se více šíří a bude se šířiti ještě více. A co se mísí, co se odlučuje a co se rozlučuje, vše poznal duch. A jaké mělo být i jaké bylo, co nyní již není a cokoliv je nyní a jaké to bude, všechno duch uspořádal i toto otáčení, kterým se nyní otáčejí hvězdy, slunce, měsíc i odlučující se vzduch a ether. A právě tímto otáčením bylo způsobeno odlučování: odlučuje se od řídkého husté, od chladného teplé, od temného světlé a od vlhkého suché. A je mnoho částí mnoha věcí, ale úplně se nic neodlučuje, ani od sebe nerozlučuje, kromě ducha. Všechen duch pak je sobě podobný, i větší i menší, jiného však nic není ničemu podobno, nýbrž čeho je v něm nejvíce, to, jsouc nejpevnější, je a bude jednotlivou věcí.
(B12 ze Simplikia)
Anaxagoras pravil … že Země má plochý tvar a vznáší se pro svou velikost i proto, že není žádného prázdna a že vzduch, jsa velmi silný, nese vznášející se Zemi … Slunce, Měsíc a všechny hvězdy jsou rozžhavené kameny uchvácené otáčením etheru. Pod hvězdami se spolu se Sluncem a Měsícem otáčejí jakási tělesa nám neviditelná. Teplo hvězd necítíme pro jejich velikou vzdálenost od Země a nejsou tak teplé jako Slunce, ježto zaujímají chladnější končinu. Měsíc je pod Sluncem blíže k nám, Slunce předstihuje svou velikostí Peloponnes. Měsíc nemá vlastního světla, nýbrž je má od Slunce. Dráha hvězd jde pod Zemí. Zatmění Měsíce nastává, když se Země a někdy též tělesa pod Měsícem postaví v cestu, a zatmění Slunce nastává za novoluní, když se postaví v cestu Měsíc. Slunce a Měsíc se obracejí na své dráze, ježto jsou zpět zaháněny vzduchem, ale Měsíc se častěji obrací, ježto nemůže přemoci chladný vzduch … Říkal, že Měsíc má ráz Země a že má na sobě roviny i rokliny, Mléčná dráha jest odrazem světla hvězd, které nejsou ozářeny Sluncem. Létavice vznikají pohybem pólu jako odskakující jiskry …
(A42 z Hippolyta)