Aktivace centrálního archetypu

Tento typ krize byl zkoumán a popsán jungovským analytikem Johnem Perrym, zakladatelem centra Diabasis. Perry zpracoval ojedinělým způsobem možnosti pomoci lidem procházejícím procesem obnovy.

Obvykle je na počátku mimořádný stav vědomí, v jehož rámci se vše zdá změněné. Dochází k dramatu, v němž jedinec prožívá sama sebe jako toho, kdo je centrem, např. světového dění. Ocitá se ve stavu, odlišném od stavu, ve kterém se nalézá jeho okolí. Je ponořený do jakéhosi světa mýtu. Cítí se izolovaný, nenachází pochopení. Perry si všiml opakujících se témat, které pracovně rozdělil do deseti tematických skupin.

Vyjímáme jen některé:

• téma smrti, témata roztrhání, obětování anebo symbolické věznění atd.;
• boj mezi silami dobra a zla, v němž Já hraje centrální úlohu;
• někdy je v popředí hrozba protikladu, např. mužské-ženské, pocit ohrožení ze strany opačného pohlaví;
• jindy je v popředí podoba mesianická - člověk může mít pocit, že je vykupitelem, zachráncem lidstva, nebo téma nového zrození: ženy mohou mít pocit, že porodily spasitele;
• apoteóza: zážitek zbožštění, identifikace s pannou Marií;
• posvátný sňatek: partnerem je imaginární archetypální bytost, nebo idealizovaná reálná osoba;
• nová společnost, nový společenský řád;
• jindy má téma alchymickou podobu-např. protiklad solárního a lunárního.

Za problém je v tomto procesu považována prepsychotická osobnost. Když se nahromadí příliš mnoho nezpracovaného materiálu, kolabuje soudržná funkce Já, a pokud není člověk veden k tomu, aby prožitky internalizoval, může snadno dojít k tomu, že je začne promítat do druhých.Ve strukturované situaci, jako je psychoterapeutický vztah, je možno tento proces vidět jako vnitřní drama a začít objevovat jeho vnitřní jádro.
Zajímavá je z tohoto pohledu analýza inflace- nafouknutí Já. Já se nejprve s obrazy a procesy aktivovanými v nevědomí identifikuje. Místo toho, aby jedinec prožívající aktivaci centrálního archetypu konstatoval např. " v mém vnitřním světě se objevil obraz představující hrdinu, krále, vykupitele" cítí se "být" tímto hrdinou, králem, vykupitelem.

Problém je často v tom, že lidé, místo aby počkali, až proces proběhne zákonitou cestou, snaží se změnit vnější okolnosti. Ty nelze zdařile integrovat, dokud se nezmění podmínky uvnitř. S nadsázkou lze říci, že je lépe řešit psychospirituální krize ve vlastní ložnici než na ulici. Cesta k úspěšnému zpracování závisí pak na kvalitě Já a na porozumění a podpoře, kterou daný jedinec získává od svého okolí. Proces obnovy přivádí člověka na cestu osobního rozvoje, o němž Jung mluvil jako o individuaci. Je to cesta plnějšího uplatnění vlastního hlubšího potenciálu. Akutní psychotická epizoda tak konstituuje léčivý a restitutivní proces viz též /Grof, Grof, 1999, Perry, 1974/.

Doplňující informace k této kategorii /citace z knihy: Grof, Stanislav. Grof, Christina. Krize duchovního vývoje. Praha : Chvojkovo nakladatelství, 1999. ISBN 80-86183-09-2./

„Procesem psychologické obnovy" (renewal process) nazval další významný typ transpersonální krize kalifornský psychiatr a jungovský analytik John Weir Perry. Povrchnímu pozorovateli by se prožitky osob procházejících tímto procesem mohly jevit natolik podivné a extravagantní, že by považoval za zcela logické přičítat je neznámému patologickému procesu postihujícímu mozkovou činnost.

Duševní svět lidí prožívajících tento typ krize vyhlíží jako kolosální bojiště, na němž je sváděna kosmická bitva mezi silami dobra a zla, světla a tmy. Jsou plně zaujati motivy smrti - rituálního zabíjení, obětování, mučednictví a posmrtného života, fascinováni problematikou protikladů, zvláště pak záležitostmi spojenými s rozdíly mezi pohlavími.

Sami sebe prožívají jako centrum fantastických událostí, jež mají kosmický význam a jsou důležité pro budoucnost světa. Jejich vizionářské stavy mají tendenci odvádět je dále a dále do minulosti - do jejich vlastní historie, do dějin celého lidstva, a dokonce až k okamžiku stvoření světa a původnímu ideálnímu stavu ráje.

Po počátečním období bouří a zmatků se stávají zážitky stále příjemnějšími a počínají směřovat k řešení. Celý proces vrcholí prožitkem „posvátného sňatku" (hieros gamos).

Partnerem při této svatbě je buď imaginární archetypální bytost, nebo zidealizovaná osoba ze života dotyčného. Vrcholný prožitek obvykle odráží skutečnost, že mužské a ženské aspekty osobnosti nabývají nové rovnováhy.

V této fázi lze prožívat stavy a obrazy, které jungovská psychologie interpretuje jako symboly reprezentující Já (Self). Toto Já je v Jungově pojetí jakýmsi transpersonálním centrem odrážejícím naši nejhlubší a pravou podstatu. Je srovnatelné s hinduistickým konceptem Atma-Brahma, s pojmem vnitřního boha.

Ve vizionářských stavech se toto Já objevuje v podobě zdroje světla nadpřirozené krásy, drahých kamenů, perel, zářivých šperků a dalších podobných symbolických variací.

V  procesu psychologické obnovy existuje obvykle stadium, kdy jsou zmíněné povznášející zážitky interpretovány jako osobní apoteóza, proces povyšující člověka do stavu vrcholného lidství, či dokonce do stavu zcela přesahujícího lidské dimenze.

Jedinec se ztotožňuje s velkým vůdcem lidstva, spasitelem světa, či dokonce s pánem vesmíru.

Tyto zážitky jsou často doprovázeny hlubokým pocitem duchovního znovuzrození, který vystřídá dřívější naléhavou tematiku smrti.

V okamžicích dokončování tohoto procesu a integrace má člověk obvykle vize ideální budoucnosti - nového světa řízeného láskou a spravedlností, v němž byly již všechny choroby a zlo překonány.

Jakmile se zmírní intenzita celého procesu, dotyčný si uvědomí, že v celém tomto nesmírném dramatu šlo pouze o psychickou transformaci, která se odehrávala jen ve vnitřním světě.

Podle Perryho přivádí člověka proces obnovy na cestu osobního rozvoje - nazývaného v jungovské psychologii individuace - k plnějšímu uplatnění vlastního hlubšího potenciálu. Pozitivní výsledky těchto epizod a jejich bohaté souvislosti s archetypálními symboly z dávné historie zcela vylučují, že by mohl být proces obnovy pouhým chaotickým výplodem narušeného mozku.