Agrippova přírodní magie

Renesance je dekadentní období. Trpí přesně tím, čím všechny přechodové etapy v dějinách lidstva: je vnitřně rozervaná, živá a hledá své určení. Ne nadarmo Fulcanelli v Příbytcích filosofů renesancí pohrdá. Materiální společenské podmínky se zdály být v nejlepší možné konstelaci, neboť královská moc opírající se o měšťany zlomila moc feudální šlechty a založila velké monarchie, stojící v podstatě na národnosti, monarchie, z nichž se vyvinuly moderní evropské národy a moderní buržoasní společnost.

Dějiny nás učí, že údobí, v nichž se zvláště stupňuje lehkověrnost, pověrečnost, očekávání zázraků, nemusí nutně být údobími obzvlášť nízké civilizace. Zcela naopak. Takovou tendenci vidíme ke konci starověku na vrcholu řecko-římské civilizace, v době, kdy byla nanejvýš rozšířena alexandrijská učenost. Vidíme, že v tomto období nebyli nejnáchylnější k víře v zázraky jen nejméně vzdělaní otroci nebo malí řemeslníci – šiřitelé křesťanství; lehkověrnost a pověrečnost se projevovaly také u vysoce nadaných a vysoce vzdělaných učenců a umělců tohoto věku, ať už to byli Plútarchos či Apuleius, Plótinos či Porfyrios; měla ovšem úplně jiný obsah, byla literárně na vyšším stupni, byla intelektuálně rafinovanější, učenější. Vrcholem čarodějnického šílenství není nejtemnější doba středověku, nýbrž velký, svízelný přechod ze středověku do novověku, období Galileovo a Keplerovo. I zde můžeme konstatovat, že mnoho z nejvýznamnějších duchů této epochy se nedokázalo oprostit od různých forem pověry, vzpomeňme jen Francise Bacona, Jacoba Böhma, Paracelsa, Agrippu ad.
 

Vliv renesance

Renesance počíná svůj zrod řadou naprosto epochálních událostí. Největší vliv na kulturní rozvoj měl vynález knihtisku, největší nadšení plynulo z dobytí Cařihradu a zámořské objevy přinesly největší rozvoj obchodu a řemesel. Podtrženo sečteno, proměna materiálních podmínek vedla k revoluční přeměně nejen mezi elitami, ale také v životech „obyčejných“ lidí. Feudální moc byla zlomena rozvojem zámořského obchodu, rychlým zbohatnutím řemeslníků a rozvojem úzce specializovaných řemesel. Pán již neměl modrou krev. Okázalost s jakou zbohatlíci dávali najevo velikost svého majetku, pomohla rozvoji univerzit, badatelství a ve velké míře přispěla k rozvoji idealistických myšlenkových systémů. Starý pořádek byl narušen a intelektuálové hledali svou identitu. Rukopisy zachráněné při pádu Byzance a antické sochy vyhrabané z rozvalin starého Říma zjevily užaslému Západu nový svět – řecký starověk; před jeho světlými postavami zmizely přízraky středověku; Italie se pozvedla k netušenému rozkvětu umění, který byl jakýmsi odleskem klasického starověku a kterého pak už nikdy nebylo dosaženo. V Itálii, ve Francii a v Německu vznikla nová, první moderní literatura; brzy nato prožily klasické údobí své literatury Anglie a Španělsko. Hranice starého orbis terrarum byly prolomeny; teprve nyní byla vlastně objevena Země a byl položen základ k pozdějšímu světovému obchodu a k přechodu řemesla v manufakturu, jež byla východiskem pro moderní velký průmysl. Společnost se tak vymezila vůči starým pořádkům „temného“ středověku gotiky.
 

Filosofie přírody

Moderní bádání o přírodě, které jediné – na rozdíl od geniálních intuicí antiky v přírodní filosofii a od neobyčejně důležitých, avšak sporadických a většinou bez výsledků zaniklých objevů Arabů – dospělo k vědeckému, soustavnému a všestrannému rozvoji, tato moderní přírodověda se datuje, tak jako celé moderní dějiny, od toho mohutného údobí, které nazýváme podle národního neštěstí, jež nás tehdy stihlo, reformací, Francouzi renesancí a Italové cinquecentem, a jež ani jeden z těchto názvů plně nevystihuje.
Duchovní diktatura církve byla zlomena; většina germánských národů ji přímo svrhla a přijala protestantství, kdežto u románských národů zapouštěla stále více kořeny radostná svobodomyslnost, přejatá od Arabů a živená nově objevenou řeckou filosofií, a připravovala tak materialismus 18. století.
Stěží se tehdy našel významný člověk, který by nebyl podnikl daleké cesty, nemluvil čtyřmi či pěti jazyky a nevynikal v několika oborech. Avšak charakteristickou jejich vlastností je, že skoro všichni působí a žijí uprostřed hnutí své doby, v praktickém boji; stavějí se za tu nebo onu stranu a bojují jeden slovem a písmem, druhý mečem, třetí obojím. Odtud ona plnost a síla charakteru, jež z nich činí celé muže. Učenci bez vztahu k životu jsou výjimkou; jsou to buď lidé druhého a třetího řádu, nebo opatrní šosáci, kteří si nechtějí spálit prsty.
 

Hledání počátku

Doba Agrippovy Okultní filosofie je tedy poznamenána počátkem nového paradigmatu. Přestože se ale nový počátek má tendenci stavět proti tomu, čím byl oplodněn, stále je pevně zakořeněn ve filosofických a nábožensko-kulturních východiscích své doby: renesančního pojetí novoplatonismu a novopythagoreismu. Přesněji: ve fetišizaci novoplatonismu a novopythagoreismu.
Každá filosofická snaha vychází z tázání po počátku, principu (principio) a je pohonem všeho intelektuálního snažení. Ovšem co naplat. Slova jsou hrobem myšlenek. Slovo není nic než znak, který odkazuje k něčemu jinému. Měsíc však existuje i bez prstu, který na něj ukazuje. A co je komu po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. Renesanční magie tápala na soumraku starého paradigmatu, který pomáhala pohřbít.
A ještě: Jak nalézt pravdu, když jediné, co máme, je jazyk? Jazyk svazuje naše myšlení a řečeno hegelovsky: dává mu mantinely ztotožněním rozumu a poznání. Novopythagorejci, když se vrátili ke svým, opakovali, že je potřeba čísel. Číslo je abstraktním pojmem a je tak nanejvýš vhodné, aby do sebe přijalo vznešené ideje. A takto se matematika, coby řeč abstraktních ideí, stala matkou filosofie, coby řeči lidí.
A vskutku nacházíme v pracích stojících na matematických principech cosi věčného, co nás vede k pravdě a kráse. Vulgarizovaná matematická filosofie pak prostému lidu posluhuje k různému kreslení amuletů (geometrie), numerologickému tlachání (algebra) a hádání budoucnosti. I to svědčí pro důležitost matematiky a její velkou cenu. Řeknu však něco troufalého: Agrippova magie je jakýmsi završením renesanční novoplatonické magické praxe. Tečkou za větou.
Nic naplat. Agrippova práce je výsledkem představ nového světa o světě starém, ale zároveň přináší světonázor, ve kterém je možné magicky působit. Jak je možné na svět působit magicky? Dovolím si zde stručně shrnout tyto principy a budu doufat, že laskavý čtenář případně odpustí, pokud někde budu příliš zkratkovitý. Vší silou svého ducha se ale budu snažit, aby taková místa nevznikala.
 

Kosmogonie

Kosmogonie novoplatonismu velmi úspěšně spojuje vesmír pohanských Řeků, gnosticismu, židovství a zejména křesťanské theologie. Principy, které objevujeme ve výkladu Agrippy, stojí pevně na pojetí Ficina, jemuž se podařilo vytvořit efektní spojení novoplatonského světa s křesťanstvím.
Novoplatonismus tvrdí, že existuje Bůh (τό ἐν), který je Dobrem samotným. Tento Bůh v sobě zahrnuje veškerenstvo. Dobro je transcedentní, ve světě imanentní a zároveň poznatelné. Dobro poznáváme díky tomu, že jsme jeho stvořením.
Z Dobra vychází Nús (Νοῦς), což je chápáno jako kosmická mysl nebo intelekt. Nús vzniká emanací Dobra, zkopírováním sebe sama, kdy vznikající odpovídá Stvořiteli, ale není jím. Nús není přítomno v nás samotných, můžeme se k němu ale přiblížit službou Dobru či bohům. Nikdo jiný ve stvoření než člověk není schopen povýšit svou duši, přiblížit se svou smrtelnou podstatou nesmrtelnosti. Nús je vlastní bohům a vyšším bytostem. Celý vesmír na Nús participuje, neboť je považován za prvního boha, který stvořil ostatní božstva.
Psyché (Ψυχή) je duševní rovina, která je vlastní všemu živému stvoření (s přesahem do neživé přírody, ačkoliv právě volatilní princip psyché odporuje například minerální říši). Psyché je oživující princip, který se projevuje vůlí. Planeta sama ovšem má vlastní duši, stejně jako ostatní planety vesmíru. Plótinos nám říká zcela jasně: Všechny bytosti jsou bytostmi skrze Jedno, ať už se jedná přímo o živoky, nebo o bytosti přidružené k bytí živoků.
Poslední úrovní je Fysis (Φύσις), čili příroda. Ta odpovídá světu, ve kterém žijeme.
Takto vzniká mnohovrstevnatý vesmír.
 

Emanace

Bůh je nad aristotelským intelektem, ze kterého je emanací vytvářeno vše, co existuje. Svět je hierarchicky uspořádán, přičemž mezi jednotlivými stupněmi stvoření, emanacemi, lze přecházet.
Platón postuloval dvě roviny stvoření: hmotnou, vnímatelnou, materiální rovinu a rovinu věčnou, nehmotnou, duchovní. Novoplatonici říkají, že skutečnost náleží do říše duchovní, protože utváří hmotnou realitu. Ale rozšiřují jednu Platónovu rovinu na více úrovní. Novoplatonismus je velmi komplikovaný metafyzický systém s velmi rozličnou ontologií. Pro vyřešení dilemat se ke všemu zavádí nové ontické kategorie, což celý systém ještě více komplikuje. Vesmírná hierarchie je velmi různorodá v nižších úrovních stvoření. Ale čím výše v ní postupujeme, tím větší jednotu a dobrotu projevuje.
Novoplatonici jsou metafyzičtí realisté, neboť se drží názoru, že naše poznání realitu nekonstruuje, ani jí nevtiskuje tvářnost. Je tomu totiž tak, že realita má své bytí i svoji určitost sama ze sebe, nezávisle na naší poznávací činnosti. Realita zkrátka existuje nezávisle na našem myšlení. Přesto ale má svůj obraz v naší mysli. Toto přesvědčení bylo v antické epistemologii velmi silné. A ještě: Novoplatonici říkají, že složitost bytí musí odpovídat složitosti myšlení. Skutečnost je proto v podstatě myšlená či duchovní, což znamená, že je též rozumově organizovaná a poznatelná. V některých chvílích je v podstatě myšlená. Toto přesvědčení novoplatonici úspěšně zakomponovali do své hierarchie bytí, ve které dokázali od sebe rozlišit nejen metafyzické roviny, ale též roviny lidské zkušenosti a myšlení.
 

Jak dole, tak nahoře

Pudový život a tužbu chápou jako usilování o celkovost, dokonalost a zachování kontinuity. Vždyť na vrcholu hierarchie vesmíru je dokonale jednotné, úplné a věčné bytí. To, co vidíme v přírodě jako snahu o rozmnožení, zachování rodu, spolčování, je projevem mnohem vyššího, obecnějšího principu touhy. Stvoření vesmíru a jeho složek proto odpovídá psychologickým pohnutkám. Například stvoření je kontemplativní potud, dokud se stvořené obrací ke kontemplaci nad svým počátkem. Tento obrat k počátku je právě klíčový pro celý novoplatonismus.
A protože svět funguje nezávisle na našem myšlení, ale zároveň jsme ve světě obsaženi podle pravidla vše ve všem, můžeme intelektuálně stoupat po žebříku bytí a na daných úrovních působit.
Agrippa například hovoří o živlech, když zdůrazňuje jejich klíčovou roli v přírodní filosofii. Je tomu tak proto, že živly konstituují celý vesmír, a tvoří dokonce i samotného Boha. Ne snad, že by Bůh měl živlové tělo, ale tak, že u Něj jsou živly v nejčistší formě: jako ideje. Jak postupujeme níže v hierarchii bytí, tak se živly více materializují, až nakonec nacházíme jejich hmotnou manifestaci v podobě plamenů, vichrů, řek, atd., což ovšem jsou živlové složeniny.
 

Sympatie

Práce s živly je ale klíčem k Agrippově magii. Hned v prvních kapitolách nás na to ostatně upozorňuje, když říká: „[…H]ledají se jednoduché síly světové v rozmanitých smíšeninách a lécích rostlinných v přírodní filosofii; k nim pak se přidávají síly nebeské, pomocí paprsků nebeského světa a jeho vlivu podle pravidel astrologických a matematických; konečně toto vše silami rozličných inteligencí se zesílí a upevní pomocí posvátných náboženských obřadů.“
Agrippův svět je vystaven na hierarchii bytí tak, že je Bůh a ten skrze anděly a další síly řídí celý vesmír.

„[S]ám Archetyp a Nejvyšší Stvořitel prostřednictvím andělů, nebe, hvězd, prvků, živočichů, bylin, kovů a kamenů vylévá síly Svojí Všemohoucnosti na nás, k jichž službám všechno upravil a stvořil […]“

Chceme-li působiti magicky, musíme tedy konat podle řádu, který byl vesmíru vtisknut při stvoření. Každý stupeň bytí vyžaduje jiný přístup a jiného přesvědčování. To ostatně odráží i starověké představy obřadní, kdy zaříkáváním, přemlouváním a vyjednáváním bylo dosahováno změny reality. Říkadla sloužila k tomu, aby příslušnou sílu pohnula kýženým směrem, jsouce podporována patřičným vykuřováním, obětováním a obřadností.
Přírodní filosofie, jak je popsána v prvních kapitolách Okultní filosofie, je vlastně jen vodítkem k zamyšlení. Vede nás k fyzice a matematickým úvahám nad světem, k uspořádávání našeho díla. A také poukazuje na dnes již dobře známé fyzikální jevy. Některé z nich však stále zůstávají záhadou. Mám na mysli například magická zrcadla, která, odrážejíce světlo, tvořila na zdech výjevy, které na povrch zrcadla předtím zanesl výrobce. Dodnes netušíme, jak dokázali na povrchu zrcadla vytvořit tuto jemnou rytinu nezachytitelnou lidským okem.
Hovoří-li Agrippa o živlech, myslí často skutečně živlové projevy, které postupně je třeba očistit. Nejvíce se zde zobrazuje práce laboratorní, skutečná manuální práce s živly. Alchymie. Zkoumání řádu přírody.
 

Fyzika

Prvních devět kapitol Okultní filosofie je tak de facto stručným sumářem fyziky a fascinujících kejklí, ale ničeho jiného než iluzí, které vycházejí z přirozených vztahů mezi jednotlivými elementy. Ostatně právě přirozené vztahy jsou klíčem k provozování Agrippovy magie. Je to sympatie a antipatie, které rozhodují, zda se dílo podaří.
Agrippa na to neustále upozorňuje, když říká, abychom zkoumali vazby mezi živly a abychom správně poznali, jaká zvířata, minerály, atd. patří ke kterému živlu. Takto můžeme rozebrat celý svět, zaškatulkovat jej a následně využít vztahů mezi živly k tomu, abychom vyvolali harmonii. Přitom platí, že pokud dosáhneme harmonického vztahu na nižší úrovni bytí, přitahujeme takto síly vyšší úrovně, která přirozeně tíhne k tomu, co je jí milé a chce se s tím spojit. Vše chce být v jednotě. Tímto způsobem správně řízená operace může dosáhnout vyšších rovin jednoty, ba dojít až k jednotě nejvyšší a využít jejích sil. A právě díky touze po jednotě je možné řídit skladbou harmonie prvků výsledný efekt a působit magicky na svět, působit změnu.
Jak to probíhá, je záležitostí následujících kapitol Okultní filosofie. Tento výklad tedy bude pokračovat po rozebrání dalšího textu. 

Zdroj: https://www.agrippa.tk