Agrippa - O světě a mágovi

Agrippa netvrdí nic jiného, než co známe z novoplatónského rozdělení světa. Novoplatonici jsou přesvědčeni, že svět je rozdělen na vrstvy, z nichž jedna podléhá druhé. Nejvyšší vrstva nepodléhá ničemu, je sama o sobě dokonalá.
Svět Agrippa rozdělil na tři části:

• hmotný svět
• nebeský svět
• duchovní svět
• Agrippa dále tvrdí, že nižší podléhá vyššímu a je vyšším řízeno. Síly Nejvyššího se v našem hmotném světě projevují skrze hmotné prvky. Nejvyšší celé toto uspořádání řídí prostřednictvím andělů, nebe, hvězd, prvků, živočichů, bylin, kovů a kamenů.

Chceme-li něčeho dosáhnout, musíme postupovat podle těchto stupňů vzhůru.
Lze používat nejen sil obsažených v přírodních věcech, ale též sil vyšších.
To je možné pomocí přírodní filosofie, která hledá světové síly ve smíšeninách všeho druhu. Tímto způsobem vznikají například léky.
Síly nebeské se vážou pomocí paprsků nebeského světa, které se řídí astrologickými a matematickými pravidly.
Pomocí posvátných náboženských obřadů se upevňují a zesilují síly inteligencí.

Vychází tedy, že:

• hmotný svět → přírodní filosofie
• nebeský svět → matematika a astrologie
• duchovní svět → náboženské obřady

Aby bylo dosaženo účinku, musí se tyto tři prvky spojit v jeden. Podle Agrippy je tak nezbytné znát nejen přírodní prvky a v nich obsažené síly, ale také astrologii, matematické principy, kterými se různé síly řídí, a pak vhodné náboženské obřady.

V tomto směru nám Agrippa reprodukuje to, co už známe z platonismu, respektive novoplatonismu. V podstatě doslova totiž reprodukuje Platónovu kosmologii, jak ji vzdělaná Evropa zná z překladů Platónových děl už od dob Cicerova překladu části dialogu Timaios, respektive posléze Faidóna a Menóna v překladu Aristippa ze 12. století n. l.
Předně: krom materiálního světa existují další úrovně, světy, kterým je ten hmotný podřízen. Skrze ně jsou události v materiálním světě řízeny a ovlivňovány. Směrem shora jsou světy narušovány, přičemž hmotný svět je narušen nejvíce. Tento způsob uvažování de facto popírá svobodnou vůli, již do evropského myšlení úspěšně zavádí vlastně až Schopenhauer (aby nakonec dospěl ke stejným či podobným závěrům jako platónská tradice). Zde vidíme konflikt s moderním pojetím magie, protože voluntarismus, jak jej prezentuje Lévi právě nejspíše pod vlivem Schopenhauerových myšlenek, nemá v platónském vesmíru místa. Výsledků se v něm dosahuje z milosti sil vyšších, kterým jsme podřízeni, ale které je možné ovlivnit vhodnými kombinacemi prvků a náboženských obřadů.
Timaios je velmi důležitý. Podobně jako Symposion totiž představuje výklad pythagorejského učení. Oba dialogy jsou formulovány zcela z pythagorejských pozic, které jsou součástí orfických mystérií. Podobně nacházíme narážky na orfiky v dialogu Faidón.
Když ve Faidónovi naráží Platón na orfická mystéria, říká Sókratovými slovy, že lidé jsou v jakémsi vězení, z něhož nemohou vyjít, vyprostit se z něj, ani z něj utéci. Tak uvádí hypotézu, že člověk je vlastně sui generis majetkem bohů. Podobný postoj známe z křesťanství, židovství i islámu, ba řady dalších tradic, totiž že tělo je nedotknutelné, je nám pouze propůjčené, a proto by nemělo být poškozováno. Z tohoto principu je ostatně odvozován i zákaz poškozování těla a je zavržena vražda i sebevražda.
Oč jde? Klíčovým konceptem je pojem „idea“, jak ho známe od Platóna. Podívejme se na Faidóna, kterého každý začínající student filosofie čte jako dialog o nesmrtelnosti duše. Ficino ale vystihuje ještě jiný rozměr tohoto dialogu, totiž ontologii duše.
Říká, že oduševnělost je samohybnou silou, proto tedy myšlení, coby vyloženě lidská vlastnost, je samopohybem. Z toho důvodu je myšlení, coby lidská vlastnost, v podstatě sebestředné. Samohybnost je v platonismu vlastností všeho duchovního, nehmotného. Klademe si proto otázku, zda tento samopohyb je něco, co je působeno něčím v sobě, nebo je něčím, co samo způsobuje svůj pohyb.
V případě druhém by se jednalo o sebestřednou sílu, která je navíc poháněna sama sebou. Podle Ficina je samopohyb vlastní každé duchovní bytosti, ať už se jedná o nejnižší bytosti, nebo o anděly či samotného Boha. Samopohyb tedy není omezen jen na člověka. I z tohoto důvodu má myšlení, coby lidská vlastnost, společné s ostatními živými tvory sebepodněcování. Odlišuje se ale zvláštními způsoby rozvažování, na kterých je založeno. Myšlení ale není jen přidanou hodnotou podstaty duše. Pro každou živou bytost je zcela součástí bytí, protože bytnost duše či čehokoliv duševního je pohyb. A pohybem lidské duše je myšlení. Podrobnosti si každý může přečíst ve Faidónovi 65b–67d.

Čtenář nechť si pro potřeby této úvahy dohledá dvě Ficinovy práce – jednak komentář k Timaiovi (vhodné předtím prostudovat Proklův komentář dialogu Timaios), a dále Ficinův komentář k Symposiu. V nich jsou vyloženy další podrobnosti ke kosmologii.

Shrňme:

V Timaiovi je vyložen vznik světa a kosmu. Podstatné je, že svět jako takový je živým tvorem a tedy disponuje duší a tělem. Kosmos je utvořen ze čtyř živlů, které uspořádal Demiurg. Použil k tomu rozumu (moudrosti), pričemž vznik a uspořádání světa byl nutný. Nutnost demiurga donutila svět utvořit. Stvoření neprobíhá ex nihilo, nýbrž z již existující hmoty. (Zde je podobnost například s atomisty.) První vzniká duše, živly jsou v ní míšeny v patřičných poměrech, kterými vyjadřují absolutní harmonii. Duše má podobu soustředných kružnic, které se otáčejí kolem společného středu.

Kruh je obecně Platónem vnímán jako nejdokonalejší obrazec a koule jako nejdokonalejší těleso. Ostatně Picatrix sám říká, že nebesa jsou dokonale kulatá a všechna tělesa sdílí tuto vlastnost. Kromě světové duše demiurg tvoří ještě duše individuální, kterými jsou později vybavena těla bytostí stvořených bohy. Touto duší se bytosti podílejí na světovém dění a u člověka jde o jedinou věc, kterou stvořil demiurg. Duší je konečný počet. Ve Faidónovi Platón artikuluje důkaz nesmrtelnosti duše, přičemž ten je zcela odlišný, ba přímo protichůdný důkazu smrtelnosti duše u atomistů. (Zajímavé je sledovat otázku ne/smrtelnosti duše v tradici i proto, že platonici jsou de facto jediní, kdo pozici nesmrtelnosti duše zastávají.)

Svět byl stvořen podle ideí. Jako poslední bylo utvořeno tělo světa. To, stejně jako nebe, je kulaté a posazené do středu vesmíru. Svět je jen jeden. Žádné další nevznikly, protože demiurg spotřeboval veškerou hmotu. Krom své jedinosti je ještě nejlepší ze všech možných. Do své současné podoby nebyl ale uveden už při stvoření. Pak demiurg stvořil bohy a ti stvořili bytosti. Kvůli tomu, že nebyli stvořeny nejlepším, jsou porušené, nedokonalé, chybné, a proto například umírají. Demiurg od stvoření bohů do světa nezasahuje. Řízení světa přenechává demiurg rozumu světové duše.

V Timaiovi Platón tvrdí, že základem chaosu je láska, což ostatně zrovna tak prohlašuje Faidros v Symposiu. Láska pak je též tím, co spojuje věci.

Tedy vše je propojeno a působením na jedno lze dosáhnout efektu na jiném.

Zdroj: https://www.agrippa.tk