Aggi-Vacchagotta Sutta – Kam přijde oheň

Tak slyšel jsem při jedné příležitosti, kdy Vznešený pobýval v Savatthi, v Džétově háji,

v zahradách Anathapindikových. Tehdy přišel potulný mnich Vaččhagótta, vyměnil si

se Vznešeným přátelské pozdravy a usedl po straně. Po chvíli se Vznešeného otázal:

„Jaký je názor Mistra Gótamy: po smrti – pokračuje plně osvobozený v životě?“

„Nikoli.“

„Tedy už nijak nepokračuje?“

„Také ne.“

„Tak něco mezi tím?“

„Ani něco mezi tím, ale také ani nic z toho.“

„Proč tedy, Mistře Gótamo, se odmítáte vůbec nějak vyslovit?“

„Protože jsou to pouhé názory a nevedou k utišení, k přímému vhledu, k plnému probuzení, k odpoutání, k nirváně.“

„Zastává na to tedy Mistr Gótama vůbec nějaký názor?“

„Kdo je Takto jdoucí, ten pouze vidí: je tu nějaká věc, ta vznikla a zanikne, je tu nějaký pocit, ten přišel a odejde, je tu nějaká myšlenka, ta se objevila a zmizí.

Stejně tak, co je pouhým názorem, to bude chvíli platit a potom zase platit nebude.

Jenomže Takto jdoucí, ten se osvobodí právě tím, že všechno jednou skončí, spotřebuje se,
vyhasne, utiší se - všechny dohady a obavy, jak to má či nemá být, jak já sám dopadnu
či nedopadnu – překoná to právě tím, že to všechno nechá být a zůstane svoboden.“


„A takový mnich, ten už se pak nikdy nevtělí?

„To se, Vaččho, příliš nehodí říkat.“

„Tedy se přece jenom ještě vtělí?“

„Ani to se nehodí, milý Vaččho, ani že se vtělí částečně, ani že se vůbec nic nestane.“

„Nechápu, Mistře Gotamo, jsem zmaten, nevím, jak dál! I to málo, čemu jsem uvěřil
z našeho předchozího rozhovoru, je teď pryč... Nevím už ani, jak se mám vůbec zeptat,
abych dostal nějakou uspokojivou odpověď.“


„Ovšem, že jsi zmaten, milý Vaččho, protože předmět tvých otázek je obtížný k pochopení,
neustále ti uniká. Je to pravda jemná a hluboká, přístupná pouze moudrým.

Zeptám se tě proto raději sám: tady před námi, hoří tu oheň?“

„Jistě.“

„A víš, odkud se vzal?“

„Jistě, kdosi přinesl suchou trávu a dříví a pak je zapálil. Oheň nemůže hořet, aniž by měl potravu.“

„A kdyby se tě někdo zeptal: až ten oheň vyhoří, kam pak zase přijde – bude to na východ, na západ, na sever či na jih? Kde ho pak hledat? Co bys mu na to odpověděl?“

„Řekl bych mu, že se ptá špatně, že se to zkrátka nehodí. Přece když dohoří tráva a shoří i poslední dřevo, když se přestane přikládat, když oheň ztratí svou potravu, tak je zkrátka vyhaslý a nedá se říci, že by odněkud odešel a jinam pak přišel.“

„Tak vidíš, Vaččho, a stejně je to i s Takto jdoucím. Tak jako vyhoří oheň,
jako se vytrhne palma i s kořenem, stejně tak i pro něj odpadnou všechny věci, vyhasnou všechny pocity, ustanou všechny myšlenky a zůstane jen to, co je hluboké jako oceán, co je nezměrné, co je nepostižitelné.
Kam přijde - to se nehodí, že nepřijde vůbec nikam - to se také nehodí, ani nic mezi tím,
ani že se z toho nestane dočista nic. Tak je to, milý Vaččho.“

Když to potulný mnich Vaččhagotta vyslechl, z celého srdce děkoval Vznešenému:

„Vidím to, jako kdyby opodál vesnice stál velký sálový strom a během věků
z něj opadaly listy, oloupala se kůra, rozpadlo se lýko a zůstalo trčet jen holé dřevo - stejně tak se mi podařilo pochopit ze slov Mistra Gótamy samu holou pravdu a právě jenom tu.“

Tak se stal potulný mnich Vaččhagotta dalším Buddhovým žákem.