(519) Velký spor věků - Světlo proniká tmou

 

GC 343 Ve všech dobách i velkých reformačních nebo náboženských hnutích na této zemi působil Bůh nápadně stejným způsobem. V jednání s lidmi se řídí stále stejnými zásadami. Dnešní významná hnutí mají obdobu v minulosti a to, co církev prožila kdysi, skýtá cenné naučení pro naši dobu.

Bible jasně učí, že Bůh prostřednictvím Ducha Svatého na zemi zvláštním způsobem vede své služebníky, aby pomocí velkých hnutí dovedl k závěru dílo záchrany. Lidé jsou nástroji v Božích rukou. Pán je povolává, aby jejich prostřednictvím uskutečnil záměry své milosti a svého milosrdenství. Každý člověk má určitý úkol. Pán dává každému tolik poznání, kolik potřebuje pro svou dobu, aby mohl splnit úkol, který mu Bůh svěřil. Žádný člověk - bez ohledu na to, jak jej Bůh poctil - nikdy plně nepochopil velký plán záchrany lidstva ani dokonale nedocenil Boží záměr, který se měl uskutečnit v jeho době. Lidé plně nerozumí, čeho chce Bůh prostřednictvím úkolu, který jim svěřil, dosáhnout. Nechápou dokonale všechny důsledky poselství, které v Božím jménu hlásají.

„Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?“ „Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin. Ale jakož vyšší jsou nebesa než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše.“ GC 344 „Já jsem Bůh silný, a není žádného více Boha, aniž jest mně podobného. Kterýž oznamuji při počátku dokonání, a hned zdaleka to, což se ještě nestalo; řeknu-li co, rada má se koná, a vše, což mi se líbí, činím.“ (Jb 11,7; Iz 55,8.9; Iz 46,9.10)

Ani proroci, které Duch Svatý osvítil mimořádným způsobem, plně neporozuměli důsledkům zjevení, které obdrželi. Význam jednotlivých poselství měl být odhalován postupně, nakolik bude Boží lid potřebovat naučení, která jsou v nich obsažena.

Apoštol Petr, když psal o záchraně, s níž se lidé seznamují prostřednictvím evangelia, prohlásil: „O kterémžto spasení bedlivě přemyšlovali a je vystihati usilovali proroci, kteříž o té milosti, jenž se vám státi měla, prorokovali, snažujíce se tomu vyrozuměti, na který aneb jaký čas mínil by ten, kterýž v nich byl, Duch Kristův, předpovídající o utrpeních Kristových a o veliké slávě za tím jdoucí. Kterýmž zjeveno jest, že ne sobě, ale nám tím přisluhovali.“ (1 Pt 1,10-12)

I když Bůh nedopřál prorokům plně porozumět tomu, co jim zjevil, tito Boží muži se usilovně snažili pochopit, co Bůh ve své milosti jejich prostřednictvím lidem sdělil. Proroci „zkoumali a ptali se“, „zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti ukazuje Duch Kristův v nich přítomný“. Jaké naučení z toho vyplývá pro Boží lid křesťanské éry, kterému Pán poslal prostřednictvím svých služebníků dané proroctví? „Bylo jim zjeveno, že tím neslouží sami sobě, nýbrž vám.“ Všimněme si, že tito svatí Boží muži „zkoumali“ poselství, která Pán poslal teprve budoucím generacím. Porovnejme jejich zápal s netečností a nezájmem pozdějších „šťastnějších“ generací k tomuto daru nebes. Je to důsledek lhostejnosti, která miluje pohodlí a tento svět a spokojí se s prohlášením, že proroctvím nelze porozumět.

GC 345 I když rozum omezeného člověka nemůže proniknout do myšlení nekonečného Boha, ani plně pochopit jeho záměry, velice často nejsou lidé schopni porozumět Božímu poselství proto, že se dopouštějí nějaké chyby nebo něco přehlížejí. Často je myšlení lidí a dokonce i Božích služebníků tak zaslepeno lidskými názory, tradicemi a nesprávnými naukami, že dokáže velké pravdy zjevené v Božím slovu pochopit jen částečně. Podobně na tom byli také učedníci Ježíše Krista v době, kdy s nimi Pán Ježíš osobně žil. Přejali lidovou představu mesiáše jako pozemského vládce, který povýší Izrael na světovládný trůn, takže nebyli schopni rozumět jeho slovům, když předpovídal své utrpení a smrt.

Ježíš Kristus je vyslal s poselstvím: „Že se naplnil čas, a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání, a věřte evangelium.“ (Mk 1,15) Toto poselství bylo založeno na proroctví z knihy Daniel, deváté kapitoly. Anděl prohlásil, že po šedesáti devíti prorockých týdnech přijde „Pomazaný vévoda“. Apoštolové tedy s velkými nadějemi a s radostným očekáváním vyhlíželi, kdy už bude nastoleno v Jeruzalémě království mesiáše, které bude vládnout nad celým světem.

Hlásali poselství, které jim Kristus svěřil, i když mu sami správně nerozuměli. Jejich poselství sice vycházelo z textu Daniel 9,25, nechápali však smysl následujícího verše téže kapitoly, který předpovídá, že „Pomazaný bude zahlazen,“ jemu to však neublíží. Od nejútlejšího dětství byla jejich srdce naladěna na očekávání slávy pozemské říše a to je tak zaslepilo, že nepochopili ani smysl proroctví, ani význam Kristových slov.

Splnili svou povinnost tím, že židovskému národu tlumočili nabídku milosti. Ale pak - když čekali, že uvidí svého Pána nastupovat na Davidův trůn - zděšeně sledovali jeho zatčení, bičování, zesměšňování, odsouzení a nakonec ukřižování. GC 346 Jaká beznaděj a jaké zklamání naplňovalo jejich srdce, zatímco jejich Pán odpočíval v hrobě!

Kristus přišel přesně tehdy a tak, jak to předpověděla proroctví. Svou službou do podrobnosti naplnil Biblické záznamy. Kázal poselství o spasení a „jeho slovo bylo mocné“. Jeho posluchači ve svých srdcích pocítili, že toto poselství pochází z nebe. Písmo a Duch Svatý dosvědčovali, že Boží Syn splnil Boží poslání.

Učedníci milovali svého drahého Mistra opravdově, přesto jejich mysl zatemňovaly pochybnosti a nejistota. V zármutku si pak ani nevzpomněli, že Pán Ježíš své utrpení a smrt předpovídal. Mohli by prožívat takový zármutek a zklamání, kdyby Ježíš z Nazareta byl opravdu mesiášem? Tato otázka je trýznila během dlouhých beznadějných hodin oné soboty mezi jeho smrtí a vzkříšením, zatímco Spasitel odpočíval v hrobě.

I když tyto Kristovy následovníky zahalovala temná noc zármutku, přece nebyli opuštěni. Prorok napsal: „Sedím-liť v temnostech, svítí mi Hospodin. ... Vyvedeť mne na světlo, budu viděti spravedlnost jeho.“ „Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.“ Bůh prohlásil: „Vzchází ve tmách světlo upřímým.“ „I povedu slepé po cestě, kteréž neznali, a po stezkách, kterýchž neuměli, provedu je; obrátím před nimi tmu v světlo, a co nerovného, v rovinu. Toť jest, což jim učiním, a neopustím jich.“ (Mi 7,8.9; Ž 139,12; 112,4; Iz 42,16)

Poselství, které učedníci hlásali v Kristově jménu, bylo v každé podrobnosti správné a předpovězené události se skutečně odehrály. „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží,“ hlásali. GC 347 Po uplynutí „času“ - šedesáti devíti týdnů podle proroctví knihy Daniel, deváté kapitoly, kdy měl vystoupit „Pomazaný“, tedy Mesiáš - byl Pán Ježíš skutečně pomazán Duchem Svatým, když ho Jan pokřtil v Jordánu. „Boží království“, které se přiblížilo, jak hlásali, bylo nastoleno smrtí Ježíše Krista. Toto království nebylo pozemskou říší, jak se tomu tehdy všeobecně věřilo a učilo. Nebude jí ani to budoucí, věčné Kristovo království, které bude nastoleno až „království pak i panství, a důstojnost královská pode vším nebem dána bude lidu svatých výsostí“ v němž „všickni páni jemu sloužiti a jeho poslouchati budou“ (Da 7,27). Bible označuje slovním spojením „Boží království“ jak království milosti, tak i království slávy. O království milosti psal apoštol Pavel v listu Židům. Nejdříve ukázal Krista, laskavého Přímluvce, který je schopen „mít soucit s našimi slabostmi“, a pak prohlásil: „Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný.“ (Žd 4,16) Trůn milosti představuje království milosti, protože existence trůnu předpokládá existenci království. Také v mnoha svých podobenstvích Pán Ježíš představoval „Boží království“ a popisoval působení Boží milosti na lidská srdce.

Podobně trůn slávy představuje království slávy. O tom království Pán Ježíš řekl: „A když přijde Syn člověka v slávě své, a všickni svatí andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své. A shromážděni budou před něj všickni národové.“ (Mt 25,31.32) Toto království patří ještě budoucnosti. Bude nastoleno až při druhém příchodu Ježíše Krista.

Království milosti bylo zřízeno hned po pádu prvních lidí do hříchu, když byl vypracován plán pro záchranu hříšného lidstva. Tehdy toto království existovalo jako Boží úmysl a slib, a přesto se lidé mohli už tehdy vírou stát jeho občany. Skutečně je nastolila smrt Ježíše Krista. GC 348 I když Spasitel už začal svou pozemskou službu, mohl unavený umíněností a nevděkem lidí odmítnout smrt na golgotském kříži. V zahradě Getsemane se kalich hořkosti v jeho rukou chvěl. Ještě i tehdy mohl setřít z čela krůpěje krvavého potu a nechat hříšné lidstvo, aby zahynulo ve svých vinách. Kdyby to byl udělal, nebyla by pro hříšníky možnost záchrany. Když však Spasitel obětoval svůj život a posledním dechem zvolal: „Dokonáno jest,“ zajistil uskutečnění plánu záchrany člověka. Zabezpečil tak uskutečnění slibu záchrany, který Bůh dal prvním lidem po pádu do hříchu. Boží království milosti, které do té doby existovalo jako Boží slib, bylo nyní skutečně nastoleno.

Tak se Kristova smrt - událost, v níž učedníci viděli konec svých nadějí - stala věčnou zárukou pravé naděje. I když jim přinesla kruté zklamání, představovala vrcholný důkaz správnosti jejich víry. Událost, která je naplnila zármutkem a zoufalstvím, otevřela dveře naděje pro každého Adamova potomka. Na ní závisí budoucí život a věčné štěstí věrných Božích následovníků všech věků.

Uskutečnily se záměry nekonečné milosti, i když apoštolům přinesly zklamání. Přestože jejich srdce uchvátila Boží milost a síla jeho učení - vždyť učil „jako ten, kdo má moc“ - , do ryzího zlata jejich lásky ke Kristu se přimíchala bezcenná struska světské pýchy a sobecké ctižádosti. Dokonce ještě ve slavnostní chvíli při večeři Velké noci, kdy Pán Ježíš vstupoval do temnoty Getsemane, „stal se pak i svár mezi nimi, kdo by z nich zdál se býti větší“ (L 22,24). Mysleli jen na trůn, na korunu a na slávu, zatímco před nimi stálo pohanění a utrpení v zahradě, soudní dvorana a golgotský kříž. GC 349 Pýcha a touha po světské slávě zapříčinily, že se tak křečovitě drželi nauk své doby, a nepochopili, co jim Spasitel vyprávěl o podstatě svého království, o svém utrpení a smrti. Tyto omyly jim přinesly utrpení - tvrdé, ale nezbytné -, aby našli správný směr. I když učedníci nepochopili smysl poselství, které hlásali, a nedočkali se splnění svých nadějí, kázali varovné poselství, které jim Bůh svěřil, a Pán odmění jejich víru a poslušnost. Oni pak směli hlásat slavnou zvěst o zmrtvýchvstalém Spasiteli všem národům. Proto - aby byli připraveni pro tento úkol - Pán dopustil, aby prožili zklamání, které jim připadalo tak hořké.

Po svém zmrtvýchvstání se Pán Ježíš zjevil dvěma učedníkům na cestě do Emaus a „počav od Mojžíše a všech Proroků, vykládal jim všecka ta písma, kteráž o něm byla“ (L 24,27). Srdce učedníků zahořela. Jejich víra znovu vzplála. „Znovu zplodil nás v naději živou“ (1 Pt 1,3) - dokonce ještě dříve, než se jim Pán Ježíš nechal poznat. Chtěl osvítit jejich mysl a upevnit jejich víru v pevné „prorocké slovo“. Přál si, aby pravda pevně zakořenila v jejich myslích, a to nejen proto, že se s ním osobně setkali, ale spíše na základě nepochybných důkazů, které představuje Písmo - na základě symbolů a předobrazů Starého zákona a na základě proroctví. Následovníci Pána Ježíše potřebovali víru založenou na rozumových důvodech, a to nejen pro sebe, ale proto, aby mohli zvěst o Kristu nést celému světu. Aby takovou víru získali, vedl je Pán Ježíš tak, že „začal od Mojžíše a všech proroků“. Takovým způsobem doložil zmrtvýchvstalý Spasitel hodnotu a důležitost Starého zákona.

Jakou proměnu učedníci prožili, když měli možnost znovu pohlédnout do milované tváře svého Mistra! (L 24,32). GC 350 Mnohem plněji a dokonaleji než dříve „nalezli toho, o němž psal Mojžíš v zákoně i proroci.“ Nejistotu, pochybnosti, beznaději vystřídala dokonalá jistota, neochvějná víra. Není divu, že po jeho nanebevstoupení „A byli vždycky v chrámě, chválíce a dobrořečíce Boha.“ (L 24,53) Lidé, kteří věděli o potupné smrti jejich Pána, očekávali, že uvidí v jejich tvářích výraz zármutku, bezradnosti a porážky, viděli však radost a vítězství. To byla příprava učedníků pro jejich další úkol. Prošli nejtěžší zkouškou, jakou jen mohli snést, a zakusili, jak se Boží slovo vítězně naplnilo, i když podle lidského úsudku bylo již všechno ztraceno. Co mohlo později ohrozit jejich víru nebo zeslabit vřelost jejich lásky? I v největším zármutku měli „mocné povzbuzení“ a naději, v níž byli „pevně a bezpečně zakotveni“ (Žd 6,18.19 ČEP). Byli svědky Boží moudrosti a moci a měli jistotu, „že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstvo, ani mocnosti, ani nastávající věci, ani budoucí, ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření, nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ Vyznávali: „Ale v tom ve všem udatně vítězíme, skrze toho, kterýž nás zamiloval.“ (Ř 8,38.39.37) „Ale slovo Páně zůstává na věky.“ (1 Pt 1,25) „Kdo jest, ješto by je odsoudil? Kristus jest, kterýž umřel za ně, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž také i oroduje za nás.“ (Ř 8,34)

Pán prohlašuje: „Aniž zahanben bude lid můj na věky.“ (Jl 2,26) „Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování.“ (Ž 30,6) GC 351 Když se v den vzkříšení učedníci setkali s Pánem a jejich srdce hořelo; když na cestě do Emaus naslouchali jeho slovům; když se dívali na jeho hlavu, ruce a nohy, které nesly stopy ran; když je před svým nanebevstoupením zavedl k Betánii, pozvedl ruce, požehnal jim a vyzval je: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření,“ a dodal: „A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“ (Mk 16,15; Mt 28,20) Když o letnicích přišel slíbený Utěšitel, učedníci obdrželi Boží moc a získali jistotu, že jejich Pán, který vystoupil na nebesa, je s nimi. Nebyli by ochotni vyměnit službu evangelia jeho milosti spolu s „korunou spravedlnosti“, kterou obdrží v den jeho druhého příchodu - i kdyby je tato služba vedla cestou oběti a mučednictví - za slávu světských trůnů, na které se zpočátku tak těšili. Pán, který „mocen jest nade všecko učiniti mnohem hojněji, nežli my prosíme aneb rozumíme,“ jim poskytl možnost účastnit se jeho utrpení a také sdílet jeho radost – radost, „aby mnohé syny přivedl k slávě“, nevýslovnou radost „převelmi veliké věčné slávy“, které „utrpení nynější“ jak píše apoštol Pavel „nejsou rovná“ (Ef 3,20; Žd 2,10; 2 K 4,17; Ř 8,18).

Prožitek učedníků, kteří hlásali „evangelium o království“ při prvním příchodu Pána Ježíše, se podobá zkušenosti lidí, kteří hlásali zvěst o jeho druhém příchodu. Tak jako apoštolové vyšli a začali kázat: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží,“ vyšel i Miller a jeho spolupracovníci a hlásali, že se brzy naplní nejdelší časové proroctví Bible, že se blíží soud a brzy bude nastoleno Boží věčné království. Kázání apoštolů vycházelo z časového údaje o sedmdesáti týdnech z proroctví knihy Daniel, deváté kapitoly. Poselství Millera a jeho spolupracovníků upozorňovala na ukončení období 2300 večerů a jiter z knihy Daniel 8,14. Součástí tohoto údobí je i zmíněných sedmdesát týdnů. Obojí kázání bylo založeno na splnění různých částí téhož velkého prorockého údobí.

Podobně jako apoštolové ani Miller a jeho spolupracovníci plně nepochopili význam poselství, které hlásali. Bludy, tak dlouho zakořeněné v církvi, jim nedovolily správně pochopit důležité prvky proroctví. GC 352 I když kázali poselství, které měli z Božího pověření oznámit světu, nepochopili správně jeho význam, a proto zažili zklamání.

Při výkladu proroctví Daniela 8,14: „Až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter, a přijdou k obnovení svému svaté služby,“ přijal Miller, jak již bylo řečeno, tehdy všeobecně rozšířený názor, že svatyní je tato země. Domníval se, že očištění svatyně znamená očištění země ohněm při druhém příchodu Ježíše Krista. Když došel k závěru, že konec údobí 2300 večerů a jiter lze přesně určit, domníval se, že tím je nám oznámena doba druhého příchodu Ježíše Krista. Mýlil se, protože přijal obecně rozšířený názor na to, co v Bibli představuje svatyně.

V předobrazném systému, který znázorňoval oběť a kněžskou službu Pána Ježíše, bylo očištění svatyně poslední službou, kterou velekněz podle ročního liturgického kalendáře konal. Byl to poslední akt procesu smíření - jím byly odstraněny nebo přeneseny hříchy Izraele. Tento svátek obrazně představoval závěrečné dílo našeho velekněze v nebi, odstraňování hříchů Božího lidu z nebeských záznamů. Tato služba zahrnuje vyšetřování, soud, a bezprostředně předchází příchod Pána Ježíše na nebeských oblacích s velkou slávou a mocí. Když bude Pán přicházet, bude už o každém člověku rozhodnuto. Pán Ježíš prohlásil: „A aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho.“ (Zj 22,12) První část soudu bude bezprostředně předcházet druhý příchod Pána Ježíše, jak to zvěstuje poselství prvního anděla ze Zjevení 14,7: „Bojte se Boha, a vzdejte jemu chválu, neboť přišla hodina soudu jeho.“

Lidé, kteří hlásali toto varování, kázali pravé poselství v pravý čas. GC 353 Podobně jako apoštolové, kteří zvěstovali: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží“ na základě proroctví z knihy Daniel deváté kapitoly, ale přitom nepochopili, že tato část Písma předpovídá smrt Mesiáše, hlásal Miller a jeho spolupracovníci poselství založené na proroctví z knihy Daniel 8,14 a Zjevení 14,7, a nepochopili, že ve Zjevení čtrnácté kapitole jsou ještě další proroctví, která je také třeba před druhým příchodem Pána Ježíše lidem oznámit. Tak jako se apoštolové mýlili v otázce království, které má být nastoleno na konci sedmdesáti týdnů, tak se první adventisté mýlili v tom, k jaké události dojde po uplynutí 2300 večerů a jiter. V obou případech myšlení lidí zatemnily tehdy běžné názory nebo spíše lpění na nich. V obou případech lidé splnili Boží vůli a hlásali poselství, které jim Pán svěřil, ale v obou případech zažili zklamání, protože své poselství správně nepochopili.

Přesto Pán uskutečnil svůj milostivý záměr. Zaznělo varování, že se blíží soud. Velký den se přiblížil a Pán ve své prozřetelnosti vyzkoušel lidi tím, že jim nechal oznámit určitý čas, aby se ukázalo, co je v jejich srdcích. Poselství mělo křesťanskou církev vyzkoušet a očistit. Mělo ukázat, zda členové církve milují tento svět, nebo svého nebeského Pána. Vyznávali, že milují svého Spasitele - nyní měli svou lásku dokázat. Budou ochotni vzdát se světských nadějí a ambicí a radostně přijmout zvěst o druhém příchodu svého Pána? Poselství jim mělo umožnit poznat skutečný vlastní duchovní stav. Bylo jim posláno z milosti, mělo je vyburcovat, aby v pokání a pokoře hledali svého Pána.

Také zklamání - i když bylo výsledkem jejich nesprávného chápání poselství - jim mělo přinést užitek. Vyzkoušelo pohnutky lidí, kteří tvrdili, že varovné poselství přijali. Zavrhnou po zklamání všechno, co prožili, a přestanou důvěřovat Božímu slovu, nebo se pokorně a s modlitbou budou snažit poznat, v čem se dopustili chyby a budou se snažit pochopit smysl daného proroctví? GC 354 Kolik z nich jednalo jen ze strachu, z chvilkového popudu nebo vzrušení? Kolik z nich vlastně věřilo jen polovičatě nebo vůbec? Mnoho lidí tvrdilo, že se těší na příchod Pána Ježíše, když však měli snášet posměch a odmítání ostatních, když byli vystaveni zkoušce - protože Pán nepřišel a oni zažili zklamání -, opustí to, čemu uvěřili? Zavrhnou pravdu doloženou jasným svědectvím Božího slova proto, že okamžitě nepochopí, proč Pán jedná tak, jak jedná?

Zklamání také ukázalo skutečnou sílu lidí, kteří s opravdovou vírou uposlechli to, o čem byli přesvědčeni, že je učení Božího slova a Ducha Svatého. Naučili se, čemu může lidi naučit jen podobná zkušenost - totiž jak je nebezpečné přijímat názory a výklady lidí místo toho, abychom dovolili Bibli, aby se vykládala sama. Zklamání a zármutek, který byl výsledkem jejich vlastního omylu, vedl pravé věřící k nápravě. Vedl je k důkladnějšímu studiu Biblických proroctví. Vedl je k tomu, že začali ověřovat základy své víry a odmítli všechno, co sice ostatní křesťané obecně uznávali, ale co se nezakládalo na Písmu.

To, co se zdálo těmto věřícím - podobně jako kdysi apoštolům - v hodině zkoušky těžko pochopitelné, bylo jim později jasné. Když pak viděli „dokonání Páně“ (Jk 5,11), pochopili, že se v jejich případě splnil Boží laskavý záměr, i když prožili zklamání, které bylo důsledkem jejich omylu. Na základě vlastní zkušenosti poznali, že Pán je lítostivý a milostivý a že „Všecky stezky Hospodinovy jsou milosrdenství a pravda těm, kteříž ostříhají smlouvy jeho a svědectví jeho.“ (Ž 25,10)