(517) Velký spor věků - Ohlašovatelé nového jitra

 

GC 299 Jednou z nejvznešenějších a nejslavnějších pravd zjevených v Bibli je zpráva o tom, že Ježíš Kristus přijde podruhé, aby dokončil velké dílo záchrany člověka. Boží lid, který musí tak dlouho putovat „údolím stínu smrti“, dostává radostnou naději v zaslíbení o příchodu Pána, který je „vzkříšení a život“ a který přijde, aby „přivedl vyhnance domů“. Učení o druhém příchodu Ježíše Krista je základní myšlenkou Písma svatého. Ode dne, kdy první lidé museli smutní odejít z ráje, očekávali věřící příchod slíbeného zachránce, který zlomí moc jejich odpůrce a uvede je znovu do ztraceného ráje. Věřící lidé v dávných dobách očekávali slavný příchod Mesiáše - jako naplnění své naděje. Enochovi, který patřil k sedmé generaci potomků obyvatel ráje a který po tři sta let chodil tady na zemi s Bohem, Pán dovolil, aby z dálky spatřil příchod Vysvoboditele. Prohlásil: „Aj, Pán s svatými tisíci svými béře se, aby učinil soud všechněm.“ (Ju 1,14.15) Praotec Job zvolal ve svém utrpení s neochvějnou důvěrou: „Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. ... Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.“ (Jb 19,25.27)

GC 300 Příchod Ježíše Krista, který nastolí vládu spravedlnosti, inspiroval pisatele Bible k překrásným i plamenným výrokům. Bibličtí básníci a proroci o něm psali slovy planoucími nebeským ohněm. Žalmista zpíval o moci a slávě krále Izraele: „Z Siona v dokonalé kráse Bůh zastkvěl se. Béřeť se Bůh náš, a nebude mlčeti. ... Zavolal nebes s hůry i země, aby soudil lid svůj.“ (Ž 50,2-4) „Rozveseltež se nebesa, a plésej země ... před tváří Hospodina; neboť se béře, béře se zajisté, aby soudil zemi. Budeť souditi okršlek světa v spravedlnosti, a národy v pravdě své.“ (Ž 96,11-13)

Prorok Izaiáš napsal: „Oživouť mrtví tvoji, těla mrtvá má vstanou. Prociťte a prozpěvujte, obyvatelé prachu. Nebo rosa tvá jako rosa na bylinách, ale bezbožné k zemi zporážíš!“ „Sehltí i smrt u vítězství, a setře Panovník Hospodin slzu s všeliké tváři, a pohanění lidu svého odejme ze vší země; (nebo Hospodin mluvil). Pročež řekne v ten den: Aj, Bůh náš tento jest, očekávaliť jsme na něj, a vysvobodil nás. Onť jest Hospodin, jehož jsme očekávali; plésati a veseliti se budeme v spasení jeho.“ (Iz 26,19; 25,8.9)

Abakuk sledoval ve vidění Kristův příchod: „Když se Bůh bral od poledne, a Svatý s hory Fáran, Sélah, slávu jeho přikryla nebesa, a země byla plná chvály jeho.“ „Zastavil se, a změřil zemi; pohleděl, a rozptýlil národy. Zrozrážíny jsou hory věčné, sklonili se pahrbkové věční, cesty jeho jsou věčné.“ „Když jsi jel na koních svých a na vozích svých spasitelných?“ „Viděly tě hory, třásly se, ... vydala propast hlas svůj, hlubina rukou svých pozdvihla. Slunce a měsíc v obydlí svém zastavil se, při světle střely tvé létaly, při blesku stkvoucí kopí tvé.“ GC 301 „Vyšel jsi k vysvobození lidu svého, k vysvobození s pomazaným svým.“ (Abk 3,3.4.6.8.10.11.13)

Když se Spasitel chystal k odchodu od svých učedníků, utěšoval je ujištěním, že znovu přijde: „Nermutiž se srdce vaše. ... V domu Otce mého příbytkové mnozí jsou. ... Jduť, abych vám připravil místo. A odejdu-liť, a připravím vám místo, zaseť přijdu, a poberu vás k sobě samému.“ (J 14,1-3) „A když přijde Syn člověka v slávě své, a všickni svatí andělé s ním, tedy se posadí na trůnu velebnosti své a shromážděni budou před něj všickni národové.“ (Mt 25,31.32)

Andělé, kteří se ukázali nad Olivovou horou po Kristově nanebevstoupení, opakovali učedníkům slib o Kristově návratu: „Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Sk 1,11) A apoštol Pavel, který mluvil pod vlivem Ducha Svatého, dosvědčil: „Nebo Pán náš s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe.“ (1 Te 4,16) Prorok na ostrově Patmos praví: „Aj, béře se s oblaky, a uzříť jej všeliké oko.“ (Zj 1,7)

S příchodem Krista se spojuje sláva „až do času napravení všech věcí; což byl předpověděl Bůh skrze ústa svých svatých proroků od věků“ (Sk 3,21). Tehdy bude zlomena dlouhotrvající vláda zla. „Učiněnať jsou království všeho světa Pána našeho a Krista jeho, a kralovatiť bude na věky věků.“ (Zj 11,15) „Nebo se zjeví sláva Hospodinova, a uzří všeliké tělo spolu, že ústa Hospodinova mluvila.“ „Panovník Hospodin vyvede spravedlnost a chválu přede všemi národy.“ „V ten den bude Hospodin zástupů korunou ozdoby, a korunou okrasy ostatkům lidu svého.“ (Iz 40,5; 61,11; 28,5)

GC 302 Tehdy bude všude nastoleno dlouho očekávané Mesiášovo království míru. „Nebo potěší Hospodin Siona, potěší všech pustin jeho, a učiní poušť jeho přerozkošnou, a pustinu jeho podobnou zahradě Hospodinově.“ „Sláva Libánská dána jí bude, okrasa Karmelská a Sáronská.“ „Nebudeš více slouti opuštěná, a země tvá nebude více slouti pustinou, ale ty nazývána budeš rozkoší, a země tvá vdanou; nebo rozkoš míti bude Hospodin v tobě, a země tvá bude vdaná. … A jakou má radost ženich z nevěsty, tak radovati se bude z tebe Bůh tvůj.“ (Iz 51,3; 35,2; 62,4.5)

Příchod Pána pánů byl ve všech dobách nadějí jeho věrných následovníků. Slib, že opět přijde, který Spasitel dal při loučení na Olivové hoře, ozařoval budoucnost jeho učedníků. Naplňoval jejich srdce radostí a nadějí, kterou nemohly uhasit nebo zkalit žádné útrapy a zkoušky. V utrpení a během pronásledování byl „příchod velkého Boha a našeho Spasitele blaženou nadějí.“ Když zarmoucení křesťané v Tessalonice pochovávali své milované, kteří doufali, že se dožijí příchodu Pána Ježíše, připomínal jim jejich učitel, apoštol Pavel, zmrtvýchvstání, ke kterému dojde při příchodu Spasitele. Tehdy mrtví v Kristu vstanou a spolu s živými budou uchváceni, aby se potkali s Pánem v oblacích. „A tak vždycky se Pánem budeme. A protož potěšujtež jedni druhých těmito slovy.“ (1 Te 4,16-18)

Na ostrově Patmos slyšel milovaný učedník Pána Ježíše slib: „Jistě příjdu brzo,“ a jeho toužebná odpověď vyjádřila to, zač se modlí církev během celé své pouti: „Amen. Přijdiž tedy, Pane Ježíši.“ (Zj 22,20)

Ze žalářů, z hranic a popravišť, kde praví věřící a mučedníci svědčili pro pravdu, zní po staletí hlas jejich víry a naděje. Protože „byli přesvědčeni o tom, že Kristus vstal z mrtvých, a že tudíž i sami vstanou z mrtvých, až Kristus přijde, pohrdali smrtí,“ jak napsal jeden z těchto křesťanů, „a byli nad ni povzneseni.“ (Daniel T. Taylor, Kristova vláda na zemi čili Hlas církve ve všech dobách, str. 33) GC 303 Ochotně sestupovali do hrobu, aby z něho mohli „svobodně vstát“. (Tamtéž, str. 54) Toužili setkat se s Pánem, „který přijde z nebe v oblacích a se slávou svého Otce“, „aby přinesl spravedlivým království“. Valdenští vyznávali tutéž víru. (Tamtéž, str. 129-132) Viklef očekával příchod Vykupitele jako naději církve. (Tamtéž, str. 132-134)

Luther prohlásil: „Jsem opravdu přesvědčen, že nebude trvat ani tři sta let a dostaví se den soudu. Bůh nebude a nemůže již déle strpět tento bezbožný svět.“ „Blíží se velký den, v němž bude svrženo království zla.“ (Tamtéž, str. 158, 134)

„Tento starý svět není daleko od svého konce,“ prohlásil Melanchton. Kalvín vyzval křesťany, „aby si bez váhání přáli příchod Kristova dne jako událost ze všech nejžádoucnější“. Jindy prohlásil, že „na tento den bude stále myslet celá rodina věřících“. „Musíme toužit po Kristu, musíme ho hledat a přemýšlet o něm, až do úsvitu toho velkého dne, kdy náš Pán plně zjeví slávu svého království.“ (Tamtéž, str. 158, 134)

„Nevzal snad Pán Ježíš lidské tělo s sebou do nebe?“ prohlásil skotský reformátor J. Knox. „Cožpak se nevrátí? Víme, že se vrátí, a to brzy.“ Ridley a Latimer, kteří položili své životy za pravdu, vyhlíželi ve víře příchod Pána. Ridley napsal: „Svět se nepochybně blíží ke svému konci - v to věřím, a proto to říkám. Volejme s Janem, služebníkem Páně, ve svých srdcích k našemu Spasiteli Kristu: „Přijď, Pane Ježíši, přijď.“ (Tamtéž, str. 151, 145)

„Pomyšlení na příchod Pána,“ napsal Baxter, „je pro mne nejmilejší a nejradostnější.“ (Richard Baxter, Dílo, díl 17, str. 555) „Výsledkem víry a charakteristikou pravých věřících je očekávat Kristův příchod a radovat se z této blažené naděje.“ „Je-li smrt posledním nepřítelem, který má být zničen při zmrtvýchvstání, pak až se prosadí toto konečné vítězství, zřejmě pochopíme, jak opravdově věřící měli toužit a modlit se za druhý příchod Ježíše Krista.“ (Tamtéž, díl 17, str. 500) GC 304 „To je ten den, po němž mají všichni věřící toužit, v něj mají doufat a na něj mají čekat jako na dokončení svého vykoupení a splnění všech přání a tužeb své duše.“ „Urychli, Pane, tento blažený den.“ (Tamtéž, díl 17, str. 182, 183) To byla naděje apoštolské církve, „církve na poušti“ i reformátorů.

Proroctví předpovídá nejen způsob a účel druhého příchodu Ježíše Krista, ale udává také znamení, podle kterých lidé poznají, že se blíží. Pán Ježíš řekl: „A budouť znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách.“ (L 21:25) „V těch pak dnech, po soužení tom, slunce se zatmí a měsíc nedá světla svého. A hvězdy nebeské budou padati, a moci, které jsou na nebi, pohnou se. A tehdážť uzří Syna člověka, an se béře v oblacích s mocí velikou a s slavou.“ (Mk 13,24-26) Jan v knize Zjevení popisuje první ze znamení, která budou předcházet druhý příchod, takto: „A aj, země třesení veliké stalo se, a slunce učiněno jest černé jako pytel žíněný, a měsíc všecken byl jako krev.“ (Zj 6,12)

Tato znamení se ukázala před začátkem devatenáctého století. V roce 1755 se toto proroctví splnilo do té doby nejstrašnějším známým zemětřesením. Všeobecně se o něm hovoří jako o lisabonském zemětřesení, i když zasáhlo velkou část Evropy, Afriky i Ameriky. Otřesy byly pozorovatelné i v Grónsku, v Západní Indii, na ostrově Madeira, v Norsku a ve Švédsku, ve Velké Británii a v Irsku. Zemětřesení zasáhlo území nejméně deseti milionů čtverečních kilometrů. V Africe se zemětřesení projevilo téměř stejně silně jako v Evropě. Zničena byla velká část Alžírska. Nedaleko hranic s Marokem zmizela celá vesnice s osmi nebo deseti tisíci obyvatel. Obrovská přílivová vlna zasáhla pobřeží Španělska a Afriky, zaplavovala města a působila hroznou zkázu.

Nejsilněji se zemětřesení projevilo ve Španělsku a Portugalsku. Město Kádiz zasáhla přílivová vlna vysoká téměř dvacet metrů. GC 305 Třásly se hory, „některé z největších v Portugalsku otevřely své vrcholky, podivuhodným způsobem pukly, rozpadaly se na kusy a obrovské skalní masivy se valily do údolí. Očití svědkové tvrdili, že z některých hor šlehaly plameny.“ (Sir Charles Lyell, Základy geologie, str. 495)

V Lisabonu „bylo z hlubin země slyšet jakoby dunění hromu. Vzápětí zpustošil velkou část města prudký otřes. Během šesti minut zahynulo na šedesát tisíc lidí. Moře nejprve ustoupilo a obnažilo široký pruh písčitého pobřeží. Za chvíli se však přiřítilo zpátky. Přílivová vlna vystoupila patnáct i více metrů nad obvyklou úroveň hladiny.“ „Mezi neobyčejné události, ke kterým v Lisabonu za této katastrofy došlo, patří také zmizení nové přístavní hráze, vybudované s obrovskými náklady z mramoru. Na tuto hráz se seběhl velký zástup lidí v domnění, že tam jsou v bezpečí před padajícími zříceninami domů. Přístavní hráz se však najednou propadla se všemi lidmi, kteří na ní byli, do moře a ani jediné mrtvé tělo nevyplavalo na hladinu.“ (Tamtéž, str. 495)

V důsledku zemětřesení se zhroutily všechny kostely a kláštery, většina velkých veřejných budov a více než čtvrtina obytných domů. Asi dvě hodiny po zemětřesení vypukly v různých částech města požáry a zuřily téměř tři dny s takovou prudkostí, že město úplně zničily. K zemětřesení došlo ve svátek, kdy byly kostely a kláštery plné lidí, jen málokdo se zachránil.“ (Encyclopedia Americana, heslo Lisabon) „Zděšení lidí se nedá popsat. Nikdo neplakal, nebylo slz. Ti, kdo přežili, šílení hrůzou pobíhali sem a tam, bili se do tváří i prsou a volali: ‚Slitování, to je konec světa!‘ Matky zapomínaly na své děti a utíkaly pro obrazy nebo sochy Ukřižovaného. Mnozí lidé utíkali do kostelů, aby tam našli ochranu. Nadarmo však vystavovali Ukřižovaného, nadarmo objímali oltáře. Obrazy, sochy, kněží i návštěvníci kostelů byli společně pohřbeni v jedné zřícenině.“ Odhaduje se, že onoho osudného dne přišlo o život celkem devadesát tisíc lidí. (Viz Dodatky)

GC 306 O dvacet pět let později se ukázalo další znamení, o kterém se zmiňuje proroctví - zatmění slunce a měsíce. Zvláštní bylo to, že proroctví přesně předpovědělo čas jeho naplnění. Když Spasitel mluvil se svými učedníky na Olivové hoře, popsal dlouhé období zkoušek církve - tj. 1260 roků papežského pronásledování, které mělo být podle Kristova slibu zkráceno, a potom vyprávěl o některých jevech, které budou předcházet jeho příchod. Vymezil rovněž dobu, kdy se ukáže první z nich: „V těch pak dnech, po soužení tom, slunce se zatmí a měsíc nedá světla svého.“ (Mk 13,24) Období 1260 prorockých dnů, neboli let, skončilo v roce 1798. O čtvrt století dříve téměř přestalo jakékoli pronásledování. Po skončení pronásledování mělo podle slov Ježíše Krista nastat zatmění slunce. Dne 19. května 1780 se toto proroctví splnilo.

„Temný den 19. května 1780 je, ne-li naprosto ojedinělý, pak jistě nejtajuplnější úkaz svého druhu. Bylo to naprosto nepředvídatelné a nejzáhadnější zatmění celé viditelné oblohy v Nové Anglii.“ (R. M. Devens, Naše první století, str. 89)

Očitý svědek, který žil ve státě Massachusetts, popisuje událost takto: „Ráno vyšlo jasné slunce, brzy se však schovalo. Mraky potemněly a záhy začaly šlehat blesky, ozývalo se hromové dunění a začalo drobně pršet. K deváté hodině mraky prořídly a zbarvily se do žlutočervena. Země, skály, stromy, budovy, voda i lidé změnili v tomto divném, nepřirozeném světle svou podobu. Po několika minutách se po celé obloze, až na úzký proužek na obzoru, rozestřel těžký černý mrak a nastala taková tma, jaká je obyčejně v létě v devět hodin večer.“

„Lidi postupně zachvacoval strach, úzkost a posvátná bázeň. Ženy stály ve dveřích a rozhlížely se po ztemnělé krajině. Muži se vraceli z práce na polích, tesaři odložili nástroje, kováři opustili kovadliny, obchodníci pulty. GC 307 Ve školách přerušili vyučování a ustrašené děti se rozeběhly do svých domovů. Pocestní se uchylovali do nejbližších usedlostí. Každý se ptal, co se bude dít. Vypadalo to, jako by se krajem měl přehnat uragán nebo jako by přicházel konec světa.“

„Lidé zapalovali svíčky a oheň v krbech jako za bezměsíčného večera na podzim. ... Slepice zalezly do kurníků a šly spát, dobytek na pastvě se shromažďoval u ohrad a bučel, žáby kvákaly, ptáci zpívali večerní písně a začali poletovat netopýři. Lidé však věděli, že to nepřichází noc ... “

„Dr. Nathanael Whittaker, kazatel v Salemu, zorganizoval v modlitebně shromáždění a ve svém kázání tvrdil, že se jedná o nadpřirozenou tmu. Na mnoha dalších místech se konala shromáždění. Kazatelé spontánně mluvili o tom, že tma je zřejmě naplněním Biblického proroctví. ... Kolem jedenácté hodiny byla tma největší.“ (The Essex Antiquarian, duben 1899, roč. 3, č. 4, str. 53, 54) „Na většině území Nové Anglie byla ve dne taková tma, že lidé nemohli bez svíček poznat, kolik je vlastně hodin, nemohli obědvat ani konat domácí práce...“

„Tma zasáhla neobyčejně velkou oblast. Na východě zasáhla až do Falmouthu. Na západě zahrnovala nejvzdálenější části státu Connecticut a město Albany. Na jihu dosáhla až k mořskému pobřeží a na severu až tam, kam sahají americké osady.“ (William Gordon, Dějiny boje za nezávislost USA, díl 3, str. 57)

Po naprosté tmě, která trvala téměř celý den, se hodinu nebo dvě před příchodem večera obloha zčásti vyjasnila a objevilo se slunce, zahalené stále ještě tmavou, hustou mlhou. „Po západu slunce se znovu utvořily mraky a velmi rychle se setmělo.“ GC 308 „I noční tma však byla neobyčejná a naháněla hrůzu jako tma během dne. Přestože byl téměř úplněk, nedaly se bez umělého světla rozpoznat žádné předměty. Zdálo se, že ani umělé světlo ze sousedních domů nebo ze vzdálenějších míst nemůže proniknout hustou temnotou; jako by to byla egyptská tma.“ (Isaiah Thomas v časopisu Massachusetts Spy, roč. 10, č. 472 z 25. května 1780) Očitý svědek vyprávěl: „Napadlo mě, že tma by nemohla být větší, ani kdyby byla všechna světelná tělesa ve vesmíru zahalena neproniknutelným závojem nebo kdyby přestala existovat.“ (list. dr. Samuela Tenneye z Exeteru, New Hampshire, z prosince 1785, uveřejněný v Massachusetts Historical Society Collections, 1792, sv. I, díl 1, str. 97) Ačkoli v devět hodin večer nastal úplněk, ani v nejmenším to nezměnilo tmu.“ Teprve po půlnoci tma zmizela a poprvé se ukázal měsíc, měl krvavou barvu.

Dějiny zaznamenaly 19. květen 1780 jako „temný den“. Od doby Mojžíše nebylo zaznamenáno tak husté, rozsáhlé a dlouhotrvající zatmění. Popis této události, jak jej podal očitý svědek, je ozvěnou Božího výroku, který zaznamenal prorok Joel dvacet pět staletí před jejich naplněním: „Slunce obrátí se v tmu a měsíc v krev, prvé než přijde den Hospodinův veliký a hrozný.“ (Jl 2,31)

Ježíš Kristus vyzýval své následovníky, aby sledovali znamení jeho návratu a radovali se, až uvidí příznaky, že jejich Král přichází. „A když se toto počne díti, pohleďtež a pozdvihnětež hlav vašich, protože se přibližuje vykoupení vaše.“ Poukázal svým následovníkům na pučící stromy na jaře a řekl: „Když se již pučí, vidouce to, sami to znáte, že blízko jest léto. Takž i vy, když uzříte, ano se tyto věci dějí, věztež, že blízko jest království Boží.“ (L 21,28.30.31)

GC 309 Nakolik však pýcha a formalismus nahradily v církvi skromnost a lásku, ochladla láska ke Kristu a víra v jeho příchod. Lidi, kteří se hlásí ke křesťanství, tak naplnil zájem o tento svět a touha po radovánkách, že přestali myslet na Spasitelovu výzvu, aby sledovali znamení jeho příchodu. Učení o jeho druhém příchodu dali stranou. Písmo, které o něm hovoří, zatemnili falešným výkladem, až na něj do značné míry zapomněli. Zvláště to platí o církvích v Americe. Svoboda a blahobyt, kterým se těšily všechny vrstvy společnosti, ctižádostivá touha po bohatství a přepychu, snaha vydělat co nejvíce peněz, touha po popularitě a moci, ke kterým měli zdánlivě přístup všichni, vedly lidi k tomu, že se soustředili na zájmy a naděje tohoto života a slavný den, kdy pomine dnešní řád věcí, odsunovali do daleké budoucnosti.

Když Spasitel představoval svým následovníkům znamení svého návratu, předpověděl, že právě před jeho druhým příchodem nastane odpadnutí. Jako v době Noeho lidi plně zaujme světská činnost a touha po zábavě - budou kupovat a prodávat, sázet a stavět, ženit se a vdávat - a nikdo nebude myslet na Boha a budoucí život. Pro ty, kdo budou v té době žít, platí Kristovo napomenutí: „Pilně se pak varujte, aby snad nebyla obtížena srdce vaše obžerstvím a opilstvím a pečováním o tento život, a vnáhle přikvačil by vás ten den.“ „Protož bděte všelikého času, modléce se, abyste hodni byli ujíti všech těch věcí, kteréž se budou díti, a postaviti se před Synem člověka.“ (L 21,34.36)

Stav církve v uvedené době popisují slova Pána Ježíše zaznamenaná v knize Zjevení: „Máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý.“ GC 310 Na adresu lidí, kteří se nechtějí dát vyrušit ze svého bezstarostného klidu, vyslovil vážné varování: „Pakli bdíti nebudeš, přijduť na tě jako zloděj, a nezvíš, v kterou hodinu na tě přijdu.“ (Zj 3,1.3)

Bylo nezbytné lidi vyburcovat, aby si uvědomili, že jim hrozí nebezpečí a aby se připravili na závažné události, které budou označovat konec doby milosti. Boží prorok vyhlásil: „Nebo veliký bude den Hospodinův a hrozný náramně, i kdož jej bude moci snésti?“ Kdo obstojí, až se zjeví Pán, neboť „čistéť jsou tvé oči, tak že na zlé věci hleděti, a na bezpráví se dívati nemůžeš?“ (Jl 2,11; Abk 1,13) Pro lidi, kteří volají „Bože můj, znáť tebe Izrael“ a přitom přestupují Boží smlouvu a běhají za cizími bohy, ve svých srdcích ukrývají nepravost a mají rádi cesty nepravosti, bude den Kristova návratu „tmou, a ne světlem, temnotou bez jasu“ (Oz 8,2.1; Ž 16,4; Am 5,20 ČEP). Pán prohlásil: „I stane se v ten čas, že přehledávati budu Jeruzalém s lucernami, a navštívím muže, kteříž ulnuli v kvasnicích svých, kteříž říkají v srdci svém: Nečiniť dobře Hospodin, aniž zle činí.“ (Sf 1,12) „A navštívím na okršlku země zlost, a na bezbožných nepravost jejich; a káži přestati pýše pyšných, a vysokomyslnost tyranů snížím.“ (Iz 13,11) „Ani stříbro jejich, ani zlato jejich nebude jich moci vytrhnouti ... nebo přijde statek jejich na rozchvátání, a domové jejich na zpuštění.“ (Sf 1,18.13)

Prorok Jeremiáš prorockým zrakem sledoval tuto dobu a zvolal: „Ó osrdí mé, kormoutí se ve mně srdce mé, nemohuť mlčeti. Nebo hlas trouby slyšíš, duše má, a prokřikování vojenské. Potření za potřením provolává se.“ (Jr 4,19.20)

„Den rozhněvání bude ten den, den úzkosti a trápení, den zpuštění a to hrozného, den temnosti a mračna, den oblaku a mrákoty, den trouby.“ (Sf 1,15.16) GC 311 „Aj, den Hospodinův přichází přísný,... aby obrátil tu zemi v poušť, a hříšníky její z ní vyhladil.“ (Iz 13,9)

Popisem onoho velikého dne vyzývá Boží slovo nejvážnějším a nejpůsobivějším způsobem Boží lid, aby se probral ze své duchovní strnulosti a hledal s lítostí a pokorou Boží tvář: „Trubte trubou na Sionu, a křičte na hoře svaté mé, nechť se třesou všickni obyvatelé této země, nebo přichází den Hospodinův, nebo blízký jest.“ „Uložte půst, svolejte shromáždění. Shromažďte lid, posvěťte shromáždění, shromažďte starce, shromažďte maličké ..., nechť vyjde ženich z pokojíka svého a nevěsta z schrany své. Kněží, služebníci Hospodinovi, ať plačí mezi síňcí a oltářem.“ „Obraťte se ke mně samému celým srdcem svým, a to s postem a s pláčem i s kvílením. A roztrhněte srdce vaše, a ne roucha vaše, a navraťte se k Hospodinu Bohu vašemu; neboť jest on milostivý a lítostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství.“ (Jl 2,1.15-17.12.13)

Aby lidé mohli obstát v Boží den, muselo být vykonáno velké dílo duchovní obnovy. Bůh viděl, že mnozí z jeho vyznavačů nebudují pro věčnost. Ve své milosti jim chtěl poslat varovné poselství, aby je vyburcoval z jejich otupělosti a připravil je na příchod Pána Ježíše.

Toto výstražné poselství je obsaženo ve 14. kapitole knihy Zjevení. Popisuje se zde trojnásobné poselství, které symbolicky vyhlašují nebeské bytosti. Pak následuje popis návratu Ježíše Krista, který přichází, aby sklidil „žeň světa“. První z těchto varovných poselství ohlašuje začátek Božího soudu. Apoštol Jan viděl „anděla letícího po prostředku nebe, majícího evangelium věčné, aby je zvěstoval těm, jenž bydlí na zemi, a všelikému národu, i pokolení, i jazyku, i lidu, řkoucího velikým hlasem: „Bojte se Boha, a vzdejte jemu chválu, neboť přišla hodina soudu jeho; a klanějte se tomu, kterýž učinil nebe i zemi i moře i studnice vod.“ (Zj 14,6.7)

GC 312 Bible uvádí, že toto poselství je součástí „věčného evangelia“. Bůh nesvěřil hlásání evangelia andělům, ale lidem. Boží andělé mají řídit toto dílo, mají na starosti velká hnutí pro záchranu lidí; skutečné hlásání evangelia však uskutečňují Kristovi služebníci na zemi.

Věrní lidé, kteří se řídili hlasem Božího Ducha a učením Božího slova, měli hlásat varovné poselství světu. Byli to lidé, kteří přijali pevné „prorocké slovo“ a stáli „jako svíce, jenž svítí v temném místě, … až by se den rozednil a dennice vzešla v srdcích vašich“ (2 Pt 1,19). Usilovali o poznání a Boží moudrost více než o všechny poklady světa. Byli přesvědčeni, že „lépeť jest zajisté těžeti jí, nežli těžeti stříbrem, anobrž nad výborné zlato užitek její“ (Př 3,14). A Pán jim zjevil velké věci svého království. „Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se jeho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou.“ (Ž 25,14)

Nebyli to učení teologové, kdo porozuměli této pravdě a pak ji hlásali. Kdyby byli věrnými strážci, kdyby usilovně a s modlitbou studovali Písmo, poznali by, že přichází noc. Proroctví by jim odhalila události, ke kterým mělo brzy dojít. Nebyli takoví, a proto poselství světu ohlásili mnohem skromnější lidé. Pán Ježíš řekl: „Choďte, dokud Světlo máte, ať vás tma nezachvátí.“ (J 12,35) Lidé, kteří odmítají Bohem nabízené světlo, nebo lidé, kteří se je nesnaží hledat, i když je mají na dosah, zůstávají ve tmě. Spasitel však prohlásil: „Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života.“ (J 8,12) Kdo se upřímně snaží konat Boží vůli a řídí se přesně světlem, které už obdržel, dostane větší světlo. Takovému člověku Bůh pošle „hvězdu nebeské záře“, aby ho uvedla do celé pravdy.

GC 313 V době prvního Kristova příchodu mohli jeruzalémští kněží a zákoníci, kteří měli k dispozici Písmo, poznat znamení doby a ohlásit příchod slíbeného Mesiáše. Micheášovo proroctví uvádí jeho rodiště, kniha Daniel určuje dobu jeho příchodu. (Micheáš 5,2; Daniel 9,25) Bůh svěřil tato proroctví židovským vůdcům. Ničím nemohou omluvit to, že nevěděli a neoznámili lidu blížící se příchod Mesiáše. Jejich nevědomost byla důsledkem hříšné netečnosti. Stavěli pomníky popraveným Božím prorokům, ale nerespektováním velkých Božích mužů uctívali vlastně služebníky satana. Pohlceni svými ambicemi a bojem o pozice a moc nad lidmi, zapomněli na Boží pocty, které jim nabízel Král nebes.

Vedoucí izraelského národa měli s hlubokým zájmem a úctou studovat, kdy, kde a za jakých okolností dojde k největší události v dějinách světa - příchodu Božího Syna, který měl přijít, aby zachránil člověka. Všichni ho měli očekávat a vyhlížet, aby mohli jako první uvítat Vykupitele světa. Avšak běda, Betlémem prošli dva unavení poutníci z Nazareta - celou úzkou uličkou až na východní konec města - a marně hledali místo k odpočinku a přístřeší pro přenocování. Neotevřely se žádné dveře, aby je přijaly. Nakonec našli útulek v chatrném chlévě, připraveném pro dobytek. Tam se také narodil Spasitel světa.

Andělé znali slávu, kterou sdílel Boží Syn s Otcem, dříve než byl stvořen svět. S velkým zájmem sledovali, jak se Pán Ježíš objeví na zemi a jak tato událost vyvolá u všech lidí největší radost. Někteří andělé byli určeni, aby donesli radostnou zvěst lidem, kteří byli ochotni ji přijmout a radostně sdělit ostatním obyvatelům světa. GC 314 Kristus sestoupil z nebe, aby přijal lidskou přirozenost. Vzal na sebe nekonečné břemeno zla, aby svůj život vydal jako oběť za hřích. Andělé si však přáli, aby se Syn Nejvyššího i ve svém ponížení představil lidem s důstojností a slávou, jaká odpovídá jeho podstatě. Shromáždí se v hlavním městě Izraele velikáni světa, aby uvítali jeho příchod? Představí ho zástupy andělů čekajícím davům lidí?

Jeden anděl navštívil zemi, aby se přesvědčil, kdo je připraven uvítat Pána Ježíše. Nikde nenašel známky toho, že Mesiáše někdo očekává. Nezaslechl žádné chvalozpěvy a fanfáry, že nadešel čas Mesiášova příchodu. Nějakou dobu zůstal nad vyvoleným městem a nad chrámem, kde se po staletí projevovala Boží přítomnost, ale i tady pozoroval stejnou lhostejnost. Okázalí a pyšní kněží obětovali v chrámě poskvrněné oběti. Farizeové mluvili k lidu a modlili se na nárožích ulic. V palácích králů, ve shromážděních filozofů, ve školách rabínů se nikdo nezabýval mimořádnou událostí, která naplňovala celá nebesa radostí a chválou, že na zem přijde Vykupitel lidí.

Nikde se nenašel důkaz, že Mesiáš je očekáván, nikde nebylo vidět přípravy na uvítání Knížete života. Překvapený Boží posel se chtěl vrátit do nebe, ale objevil několik pastýřů hlídajících v noci stáda. Pozorovali hvězdnou oblohu, přemýšleli o proroctvích, která předpovídala příchod Mesiáše na zem, a toužili, aby Vykupitel světa už přišel. Byla to malá skupinka lidí připravených přijmout nebeské poselství. Náhle se jim ukázal Boží anděl a oznámil jim tu radostnou dobrou zprávu. Nebeská sláva ozářila celou rovinu, ukázal se nespočetný zástup andělů a jako by to pro jednoho posla byla příliš velká radost, množství hlasů propuklo v chvalozpěv, který budou jednou zpívat zástupy spasených lidí: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“ (L 2,14)

Jaké poučení nabízí tato zvláštní událost z Betléma! GC 315 Jak se v ní ukazuje také naše nevěra, naše pýcha i naše samolibost. Varuje nás, abychom trestuhodnou lhostejností nepřehlíželi znamení doby a nepropásli den, kdy se k nám Bůh skloní.

Andělé našli jedince, kteří čekali na Mesiášův příchod, nejen na judských kopcích, nejen mezi prostými pastýři. Také v pohanské zemi žili lidé, kteří očekávali Zachránce. Byli to mudrci, bohatí a urození - filozofové Východu. Protože zkoumali přírodu, poznali tito mudrci Boha z jeho díla. Z hebrejských Písem se dověděli o hvězdě, která má vzejít z Jákoba, a napjatě očekávali příchod toho, kdo má být nejen „potěšením Izraele“, ale také „světlo, jež bude zjevením pohanům“ a spásou „až do končin země“ (L 2,25.32 ČEP; Sk 13,47). Hledali světlo, a světlo z Božího trůnu osvětlovalo cestu, po níž kráčeli. Zatímco jeruzalémští kněží a rabíni, ustanovení strážci a vykladači pravdy, tonuli ve tmě, vedla tyto cizince hvězda seslaná nebem k místu, kde se právě narodil Král.

Kristus „podruhé pak bez hříchu ukáže se těm, kteříž ho čekají k spasení“ (Žd 9,28). Podobně jako zvěst o narození Spasitele nebylo ani poselství o druhém příchodu Ježíše Krista svěřeno náboženským vůdcům. Ti totiž přestali udržovat spojení s Bohem a odmítli Boží světlo. Proto nebyli zahrnuti mezi lidi, o nichž apoštol Pavel napsal: „Ale vy, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den jako zloděj zachvátil. Všickni vy synové světla jste a synové dne; nejsmeť synové noci, ani tmy.“ (1 Te 5,4.5)

Strážci na hradbách Božího města měli být prvními, kdo zaslechnou zvěst o druhém příchodu Spasitele; měli být prvními, kdo pozvedne hlas a oznámí, že se blíží; měli být prvními, kdo upozorní lid, aby se připravil na jeho příchod. Byli však pohodlní, snili o pokoji a jistotě, zatímco lid „spal“ ve svých hříších. GC 316 Pán Ježíš viděl svou církev jako neplodný fíkovník, pokrytý sice okázalým listovím, ale bez hodnotného ovoce. Dodržují se okázalé náboženské formy a obřady, schází však skutečná pokora, pokání a víra, díky nimž by jedině mohly být bohoslužby pro Boha přijatelné. Místo plodů Ducha se projevují pýcha, formalismus, okázalost, sobectví a útlak. Upadající církev zavírá oči před znameními doby. Bůh na ni však nezapomněl, ani nepřestal být věrný. Křesťané se však vzdálili od Boha a odloučili se od jeho lásky. Protože odmítli plnit podmínky, nenaplnily se na nich ani Boží sliby.

To je neodvratný následek toho, když si člověk neváží světla a výsad, které mu Bůh dává, a nepřijímá je. Jestliže církev nebude plnit záměr, který Bůh sledoval jejím založením, nepřijme-li každý paprsek světla a přestane-li plnit všechny povinnosti, které jí Bůh uložil, zákonitě se celá její bohoslužba zvrhne v pouhé zachovávání forem a vytratí se skutečná zbožnost. Dějiny křesťanské církve tuto pravdu několikrát doložily názornými příklady. Bůh vyžaduje od svého lidu projevy víry a poslušnosti - úměrné požehnáním a výsadám, které jim svěřil. Poslušnost vyžaduje oběť a je v ní obsažen kříž. Proto tolik vyznávajících Kristových následovníků odmítlo přijmout Boží světlo, a jako kdysi Židé nepoznali „času navštívení svého“ (L 19,44). Pán je pominul, protože byli pyšní a nevěřili, a zjevil svou pravdu lidem, kteří podobně jako betlémští pastýři a mudrci z Východu brali vážně světlo, které jim Bůh seslal.