(510) Velký spor věků - Postup reformace v Německu

 

GC 185 Lutherovo tajuplné zmizení vyvolalo ohromení v celém Německu. Všude zaznívaly dotazy, co s ním je. Šířily se nejpodivnější pověsti a mnoho lidí se domnívalo, že byl zavražděn. Mnozí naříkali, a nebyli to jen jeho oddaní přátelé, ale i tisíce lidí, kteří se k reformaci veřejně nepřihlásili. Mnozí lidé přísahali, že jeho smrt pomstí.

Představitelé římské církve s hrůzou sledovali, jak se nálady zvedají proti nim. Nejprve nad domnělou Lutherovou smrtí jásali, ale brzy by se nejraději schovali před hněvem lidu. Ani jeho nejodvážnější činy nezpůsobily jeho nepřátelům takové starosti jako jeho zmizení. Lidé, kteří ve své nenávisti chtěli smělého reformátora zničit, dostali nyní, když se stal bezmocným zajatcem, strach. Jeden z nich prohlásil: „Jediné, co nám zbývá, abychom se zachránili, je zapálit pochodně a prohledat celý svět, abychom Luthera našli a vrátili ho národu, který po něm volá.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 1) Ukázalo se, že císařův výnos vyzněl naprázdno. Papežští legáti zuřili, když poznali, že se lidé o něj zajímají mnohem méně než o Lutherův osud.

Zprávy o tom, že je v bezpečí, i když jako vězeň, uklidnily obavy lidu a ještě více povzbudily jeho nadšení pro Luthera. Lidé četli Lutherovy spisy ještě horlivěji než před tím. GC 186 Stále víc a více lidí se přidávalo k věci hrdiny, který hájil Boží slovo proti obrovské přesile. Reformace stále nabývala na síle. Semeno, které Luther zasel, klíčilo všude. Jeho nepřítomnost dokonala dílo, které by jeho přítomnost vykonat nedokázala. Ostatní pracovníci, když byl jejich vůdce v ústraní, cítili větší odpovědnost. S novou vírou a horlivostí se snažili konat vše, co bylo v jejich silách, aby se dílo, tak šlechetně započaté, nezastavilo.

Satan však nezahálel. Pokusil se o to, o co se pokoušel v každém jiném reformním hnutí - oklamat a ničit lidi tím, že jim podstrčí padělek, který vydává za originál. Tak jako povstávali falešní Kristové v prvním století křesťanské církve, tak vystupovali také falešní proroci v šestnáctém století.

Několik mužů, které hluboce zasáhlo náboženské vzrušení, se domnívalo, že dostali zvláštní zjevení z nebe. Tvrdili, že je Bůh pověřil, aby dokončili reformaci, kterou - jak prohlašovali - Luther pouze skromně zahájil. Ve skutečnosti však mařili dílo, které Luther vykonal. Odmítali velkou zásadu, která je základem reformace - totiž že Boží slovo je jediným a dostatečným pravidlem víry a života. Na místo tohoto neomylného měřítka stavěli své nestálé a nejisté pocity a dojmy. Tím, že dali stranou Písmo svaté, které odhaluje blud a klam, otevřeli satanovi cestu, aby k svému nejlepšímu potěšení ovládal myšlení lidí.

Jeden z takových proroků tvrdil, že dostal pokyny od anděla Gabriela. Jistý student, který se k němu přidal, zanechal studií a prohlašoval, že mu Bůh dal moudrost k výkladu jeho slov. K nim se pak připojili další lidé, kteří svou povahou tíhli k fanatismu. Vystupování těchto blouznivců vyvolalo velké vzrušení. GC 187 Lutherova kázání vyburcovala lid, všichni cítili potřebu nápravy. Nyní však tvrzení falešných proroků svedla na scestí řadu skutečně čestných a poctivých lidí.

Vůdcové tohoto hnutí se dostavili do Wittenberku a uplatňovali proti Melanchtonovi a jeho spolupracovníkům své domnělé nároky. Prohlašovali: „Bůh nás poslal, abychom učili lid. Měli jsme s Pánem důvěrné rozmluvy. Víme, co se stane; zkrátka, jsme apoštolové a proroci a obracíme se na doktora Luthera.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 7)

Reformátoři byli překvapení a bezradní. To bylo něco, s čím se dříve nesetkali, a nevěděli, jak se zachovat. Melanchton prohlásil: „V těchto lidech je opravdu mimořádný duch, ale jaký to je duch? ... Varujme se, abychom na jedné straně neuhašovali Božího Ducha, na druhé straně abychom nebyli svedeni satanovým duchem.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 7)

Brzy se ukázaly výsledky nového učení. Lidé začali zanedbávat Bibli nebo ji úplně odložili. Na školách nastal zmatek. Studenti přestali zachovávat řád, opouštěli svá studia a odcházeli z univerzit. Lidem, kteří si mysleli, že jsou schopni oživit a řídit reformaci, se vlastně podařilo přivést ji na pokraj zničení. Přívrženci papežství získali znovu sebedůvěru a volali s jásotem: „Ještě jeden, poslední zápas a všechno bude naše.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 7)

Když se Luther na Wartburgu dověděl, co se děje, dělal si velké starosti: „Čekal jsem, že satan na nás takový mor pošle.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 7) Poznal pravou povahu těchto domnělých proroků a viděl nebezpečí, které ohrožovalo věc pravdy. Ani nepřátelství papeže a císaře mu nedělalo tak velkou starost, jakou cítil nyní. Z lidí, kteří se vydávali za příznivce reformace, se stali její nejhorší nepřátelé. GC 188 Právě ty pravdy, které mu přinesly tolik radosti a útěchy, použili k tomu, aby vyvolali spory a zmatek v církvi.

Luthera inspiroval k reformaci Duch Svatý a vedl ho dál, než si Luther sám přál. Neměl v úmyslu zaujímat taková stanoviska, jaká zaujal, nebo dělat tak zásadní změny, jaké činil. Byl pouze nástrojem v rukou Nekonečné moci. Přesto se často chvěl o výsledek své práce. Jednou řekl: „Kdybych věděl, že mé učení škodí člověku, jednomu jedinému člověku, třeba tomu nejnižšímu a nejubožejšímu - což nemůže, protože je to evangelium - chtěl bych raději desetkrát zemřít než neodvolat.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 7)

I samotný Wittenberk, středisko reformace, se rychle dostával pod vliv fanatismu a bezzákonnosti. Tento hrozný stav nebyl důsledkem Lutherova učení. Avšak nepřátelé po celém Německu z něj obviňovali Luthera. S hořkostí v srdci si Luther někdy kladl otázku: „Je možné, aby takto skončilo velké reformační dílo?“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 7) A pak znovu, když zápasil s Bohem v modlitbě, naplňoval jeho nitro pokoj. Prohlásil: „Není to moje dílo, ale tvé. Nestrpíš přece, aby se zkazilo pověrčivostí nebo fanatismem. Pomyšlení, že by měl v tak těžké chvíli zůstat stranou zápasů, se pro něj stalo nesnesitelným. Rozhodl se, že se vrátí do Wittenberku.

Bez meškání se vydal na nebezpečnou cestu. Stále pro něj platila říšská klatba. Nepřátelé ho mohli připravit o život. Přátelům bylo zakázáno poskytnout mu pomoc nebo přístřeší. Císařská vláda přijala nejpřísnější opatření proti jeho přívržencům. Luther však viděl, že dílo evangelia je ohroženo a v Božím jménu vyrazil nebojácně do boje za pravdu.

V dopisu saskému kurfiřtovi, v němž oznámil úmysl odejít z Wartburgu, Luther napsal: „Budiž známo Vaší Výsosti, že odcházím do Wittenberku pod ochranou, jež je daleko vyšší než ochrana knížat a kurfiřtů. Nemám v úmyslu žádat podporu Vaší Výsosti, vůbec netoužím po vaší ochraně, spíše budu chránit já vás. GC 189 Kdybych věděl, že Vaše Výsost mě může nebo chce ochránit, nešel bych do Wittenberku vůbec. Není meče, který by mohl podpořit tuto věc. Bůh sám musí učinit vše, bez pomoci a součinnosti člověka. Ten, kdo má největší víru, ten může nejvíce ochránit.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 8)

Ve druhém dopisu, napsaném cestou do Wittenberku, Luther doplnil: „Vím, že vzbudím nelibost Vaší Výsosti a hněv celého světa. Avšak, což nejsou Wittenberští mé stádo? Což mi je Bůh nesvěřil? A což bych se pro ně neměl v případě nutnosti vystavit nebezpečí smrti? Ostatně se obávám, že v Německu nastane strašný výbuch, kterým Bůh potrestá náš národ.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 7)

S velkou opatrností a pokorou, ale rozhodně a pevně zahájil Luther své dílo. Jak prohlásil: „Slovem musíme svrhnout a zničit to, co bylo ustaveno násilím. Nepoužiji sílu proti pověrčivým a nevěřícím. ... Nikdo nesmí být donucován. Pravou podstatou víry je svoboda.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 8)

Brzy se po Wittenberku rozkřiklo, že se Luther vrátil a že bude kázat. Posluchači přišli ze všech stran a kostel se naplnil k prasknutí. Luther vystoupil na kazatelnu a s velkou moudrostí a laskavostí učil, napomínal a káral. Když mluvil o jednání lidí, kteří se snažili násilně zrušit mše, pravil:

„Mše je věc nedobrá. Bůh s ní nesouhlasí. Měla by být zrušena a přál bych si, aby byla na celém světě nahrazena Večeří Páně. Nikdo však nesmí být od ní odtržen násilím. Musíme tuto věc nechat v Božích rukou. Musí jednat Boží slovo, ne my. Ptáte se, proč tomu tak má být? Protože nemáme srdce lidí ve svých rukou, jako má hrnčíř v rukou jíl. Máme právo mluvit, nemáme však právo konat. Kázejme, ostatní je už na Bohu. Kdybych použil násilí, co bych získal? Předstírání, formálnost, napodobování, náboženské úkony vymyšlené člověkem a pokrytectví. ... Nebude však v tom ani upřímnost srdce, ani víra, ani láska. GC 190 Kde chybějí tyto tři věci, chybí všechno, a za takový výsledek bych nedal zlámanou grešli. ... Bůh učiní pouhým slovem více než vy a já a než celý svět spojenými silami. Bůh se zmocňuje srdce. A je-li zasaženo srdce, je získáno všechno. ...

Budu kázat, vést rozpravy a psát. Nebudu však nikoho nutit, protože víra je svobodný projev člověka. Víte, co jsem udělal. Povstal jsem proti papeži, odpustkům a obhájcům papežství, ale bez násilí a nevyvolával jsem rozruch. Prosazoval jsem Boží slovo. Kázal jsem a psal a to je všechno, co jsem dělal. A přece, zatímco jsem psal - slovo, které jsem kázal, svrhlo papežství. Žádné kníže ani císař mu tak neuškodili. A přece jsem já neučinil nic. Pouhé slovo učinilo vše. Kdybych býval chtěl použít sílu, bylo by snad celé Německo zalito krví. Co by to však přineslo? Zkázu a zpustošení těla i duše. Proto jsem byl tiše a nechal jsem slovo, aby samo prošlo světem.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 8)

Po celý týden kázal Luther každý den pozorným zástupům. Boží slovo rozptýlilo ovzduší fanatického vzrušení. Moc evangelia přivedla svedené opět na cestu pravdy.

Luther netoužil setkat se s fanatiky, jejichž jednání přineslo tolik zla. Věděl, že jsou to lidé nesprávně myslící a neukáznění, kteří tvrdí, že dostali z nebe zvláštní osvícení, přitom ale nesnesou nejmenší odpor ani nejmírnější pokárání nebo radu. Osobují si nejvyšší autoritu a od každého vyžadují, aby bez námitek uznal jejich nároky. Protože však žádali, aby s nimi hovořil, souhlasil. Přitom tak jasně odhalil zhoubnost jejich tvrzení, že tito domnělí proroci ihned opustili Wittenberk.

Fanatismus byl načas zastaven. O několik let později však vypukl s ještě větší silou a s ještě hroznějšími následky. O vůdcích tohoto hnutí Luther řekl: GC 191 „Pro ně bylo Písmo svaté jen mrtvou literou, všichni hned volali: ‚Duch, Duch!‘ Zcela jistě nepůjdu tam, kam je vede jejich duch. Kéž mě Bůh ve svém milosrdenství uchrání před církví, v níž jsou jen samí ‚svatí‘. Chci žít s pokornými, slabými, bezmocnými, kteří vědí o svých hříších a kteří stále volají k Bohu z hloubi svých srdcí, aby od něho získali útěchu a pomoc.“ (D‘Aubigné, sv. 10, kap. 10)

Tomáš Münzer, nejhorlivější z fanatiků, byl velmi schopný. Kdyby své schopnosti nechal správně usměrnit, mohl vykonat mnoho dobra. Münzer však nepřijal hlavní zásady pravého náboženství. „Byl posedlý touhou zreformovat svět a zapomínal na to, na co zapomínají všichni podobní pošetilci, že totiž s reformací musí začít u sebe.“ (D’Aubigné, sv. 9, kap. 8) Toužil po tom, aby získal postavení a vliv. Nebyl ochotný být druhý, ani po Lutherovi. Tvrdil, že reformátoři místo papeže postavili autoritu Písma a tím vlastně vytvořili jiné papežství. Prohlašoval o sobě, že ho Bůh pověřil, aby zavedl skutečnou reformaci. Münzer tvrdil: „Kdo má tohoto ducha, má pravou víru, i kdyby nikdy v životě Bibli ani neviděl.“ (D’Aubigné, sv. 10, kap. 10)

Fanatičtí učitelé se poddávali svým dojmům a pokládali každý svůj pocit za Boží hlas. Proto zacházeli do extrémů. Někteří dokonce pálili své Bible a prohlašovali: „Litera zabíjí, ale Duch oživuje.“ GC 192 Münzerovo učení odpovídalo touze lidí po zázracích a přitom uspokojovalo jejich pýchu, protože lidské názory a představy kladlo nad Boží slovo. Jeho učení přijaly tisíce lidí. Zanedlouho Münzer veřejně při bohoslužbách odmítl jakýkoli společenský pořádek a prohlásil, že poslouchat vrchnost je totéž jako pokoušet se sloužit současně Bohu i satanu.

Lidé, kteří již začínali svrhávat jho papežství, se stávali netrpěliví a nejraději by se zbavili také světské vlády. Münzerovo revoluční učení, podle jeho tvrzení Bohem posvěcené, je svádělo k tomu, aby odmítli jakýkoli řád a popustili uzdu svým předsudkům a vášním. Následovaly hrozné vzpoury a boje, německá pole nasákla krví.

Vnitřní muka, která Luther prožíval kdysi v Erfurtu, jej nyní, když viděl, že takové plody fanatismu jsou připisovány reformaci, zasáhla znovu a s dvojnásobnou silou. Papeži nakloněná šlechta prohlašovala - a mnozí byli ochotni uvěřit jejímu tvrzení - že vzpoury jsou zákonitým důsledkem Lutherova učení. I když toto obvinění nemělo nejmenšího podkladu, způsobilo reformátorovi velký zármutek. Nemohl unést, že věc pravdy zneuctili tím, že ji srovnávali s nejhrubším fanatismem. Na druhé straně také vůdcové vzpoury nenáviděli Luthera, protože nejen odmítal jejich učení a upíral jim božské vnuknutí, ale označoval je za povstalce proti státní správě. Na oplátku ho nařkli, že je sprostý lhář. Zdálo se, že vyvolal proti sobě nepřátelství šlechty i lidu.

Katolíci jásali a těšili se, že brzy uvidí konec reformace. Obviňovali Luthera z bludů, které se sám co nejopravdověji snažil vymýtit. Skupině fanatiků, kteří lživě tvrdili, že se s nimi jedná velmi nespravedlivě, se podařilo získat sympatie značného množství lidí a jak se tak často stává v případě lidí, kteří sejdou na scestí, pokládali je za mučedníky. Lidé, kteří se všemožně stavěli proti reformaci, byli litováni a oslavováni jako oběti krutosti a útlaku. Byla to práce satana, vyvolaná stejným duchem vzpoury, který se poprvé projevil v nebi.

Satan se soustavně snaží klamat lidi a vést je k tomu, aby hřích nazývali spravedlností a spravedlnost hříchem. A jak se mu dílo daří! Jak často jsou věrní Boží služebníci kritizováni a hanobeni, protože odvážně stojí za pravdou! GC 193 Zatímco lidé, kteří konají satanovo dílo, jsou oslavováni a chváleni a dokonce pokládáni za mučedníky, ti, kteří si zaslouží úctu a podporu za svou věrnost Bohu, jsou opouštěni, podezíráni a nevěří se jim.

Napodobeniny svatosti, nepravé, předstírané posvěcení stále matou lidi. V různých podobách se projevuje stále stejný duch jako v době Luthera, který odvádí mysl lidí od Písma svatého a svádí je, aby se řídili vlastními pocity a dojmy místo toho, aby poslouchali Boží zákon. Je to jeden z nejúspěšnějších nástrojů, jimiž satan hanobí čistotu a pravdu.

Luther neohroženě bránil evangelium proti útokům, které přicházely ze všech stran. Boží slovo se samo osvědčovalo jako mocná zbraň v každém boji. Tímto slovem bojoval Luther proti moci, kterou si přivlastňoval papež, proti racionalistické filozofii vzdělanců a stál pevně jako skála proti fanatismu, který se snažil k reformaci přidružit.

Všichni tito protivníci reformace svým způsobem ignorovali Písmo a povyšovali lidskou moudrost na zdroj náboženské pravdy a poznání. Racionalismus zbožšťoval lidský rozum a považoval ho za měřítko náboženství. Římská církev tvrdila, že její nejvyšší kněz má nejvyšší autoritu díky přímé posloupnosti od apoštolů, a tím otevřela dokořán dveře pro všechny výstřednosti a špatnosti, které lze skrytě páchat pod rouškou svatosti apoštolského poslání. Münzer a jeho stoupenci tvrdili, že dostali vnuknutí, jejich vnuknutí však nebylo ničím jiným než jejich vlastními představami. Svým vlivem Münzer podkopával jakoukoli lidskou i Boží autoritu. Pravé křesťanství přijímá Boží slovo jako velkou pokladnici zjevené pravdy a jako měřítko pro posouzení všech vnuknutí.

Po návratu z Wartburgu dokončil Luther překlad Nového zákona a krátce nato německý lid dostal evangelia ve své mateřštině. Překlad přijali s velkou radostí všichni, kdo milovali pravdu. GC 194 Opovržlivě jej však odmítli lidé, kteří dali přednost lidským výmyslům a lidským přikázáním.

Kněze děsilo pomyšlení, že prostí lidé budou nyní moci s nimi diskutovat o požadavcích Božího slova a že tak vyjde najevo jejich vlastní nevědomost. Zbraně jejich světské argumentace byly bezmocné proti meči Ducha. Řím se pokusil celou svou autoritou zabránit šíření Písma, avšak dekrety, klatby a mučení nebyly nic platné. Čím více Řím odsuzoval a zakazoval Bibli, tím více lidé toužili poznat, čemu vlastně Bible učí. Všichni, kdo uměli číst, toužili seznámit se s Božím slovem. Nosili Bibli s sebou, četli ji znovu a znovu a nespokojili se, dokud neuměli celé části zpaměti. Když Luther viděl, jak byl přijat Nový zákon, začal ihned překládat Starý zákon a uveřejňoval jej po částech, jakmile některou z jeho knih dokončil.

Lutherovy spisy radostně vítali ve městech i na venkově. „Co Luther a jeho přátelé sepisovali, to druzí rozšiřovali. Někteří mniši přesvědčeni o nesprávnosti klášterních slibů, toužili vyměnit jednotvárný zahálčivý život za život činorodý. Neuměli však hlásat Boží slovo, a tak procházeli zemi, navštěvovali vesnice a osady a prodávali knihy, které napsal Luther a jeho přátelé. Záhy se Německo hemžilo lidmi, kteří odvážně šířili knihy.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 11) Knihy studovali s opravdovým zájmem bohatí i chudí, učení i prostí. Vesničtí učitelé je po nocích předčítali skupinám lidí, kteří se shromáždili u krbu. Na základě velkého úsilí se někteří posluchači přesvědčili o pravdě, přijali zvěst evangelia s radostí a zvěstovali ji pak dalším.

„Začátek učení tvého osvěcuje, a vyučuje sprostné rozumnosti.“ (Ž 119,130) GC 195 Skutečnost ověřila pravdivost těchto slov inspirovaných Duchem Svatým. Studium Písma způsobilo pronikavou změnu v myslích a v srdcích lidí. Církevní vláda nasadila poddaným papeže železné jho, které je udržovalo v nevědomosti a ponížení. Úzkostlivě je vedla k pověrčivému dodržování obřadů a vnějších forem. Jejich srdce a rozum se takové služby téměř neúčastnily. Lutherovo kázání srozumitelně ukazovalo pravdy Božího slova, a pak slovo samo, když se dostalo do rukou prostého lidu, probudilo v nich dřímající síly, protože Boží slovo nejen očišťuje a zušlechťuje ducha, ale dává také novou sílu a účinnost rozumu.

Lidé všech tříd a postavení hájili s Biblí v rukou učení reformace. Papeženci, kteří ponechali studium Písma kněžím a mnichům, je nyní volali, aby vyvrátili nové učení. Avšak kněží a mniši, kteří neznali ani Písmo ani Boží moc, byli těmi, které označovali za nevzdělance a kacíře, naprosto poráženi. Jeden katolický spisovatel napsal: „Luther naneštěstí přesvědčil své stoupence, aby nevěřili ničemu jinému než Písmu svatému.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 11) Zástupy se shromažďovaly, aby poslouchaly pravdu, přednášenou muži, kteří sice neměli velké vzdělání, ale kteří dokázali oponovat učeným a výřečným teologům. Ostudná nevědomost význačných osobností se projevila, když se jejich argumenty střetly s prostým učením Božího slova. Dělníci, vojáci, ženy, ba i děti znali učení Bible lépe než kněží a učení doktoři.

Rozdíl mezi zastánci evangelia a zastánci papežských pověr byl v řadách vzdělaných patrný stejně jako mezi prostým lidem. GC 196 „Proti starým představitelům církevní hierarchie, kteří přestali studovat jazyky a pěstovat literaturu ... , stála ušlechtile smýšlející mládež, která se zasvětila studiu, zkoumala Písma a seznamovala se s mistrovským dílem starověku. Tito mladí lidé, kteří měli bystrý rozum, ušlechtilou mysl a nebojácné srdce, získali záhy takové znalosti, že se s nimi dlouho nikdo nemohl měřit. ... Pochopitelně pokaždé, když se tito mladí obránci reformace setkali na nějakém shromáždění s katolickými doktory teologie, útočili na ně s takovou lehkostí a jistotou, že tito nevzdělaní doktoři tím byli zaskočeni, bezradní a lidé jimi zaslouženě opovrhovali.“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 11)

Když katoličtí duchovní viděli, že se tenčí řady jejich posluchačů, zavolali na pomoc světské úřady a všemi dostupnými způsoby se snažili přivést své ovečky zpět. Lid však našel v novém učení to, co uspokojovalo potřeby jeho duše, a odvracel se od duchovních, kteří jej tak dlouho krmili bezcennými slupkami pověrečných obřadů a lidských tradic.

Když se proti hlasatelům pravdy rozhořelo pronásledování, řídili se pronásledovaní Kristovými slovy: „Když se pak vám budou protiviti v tom městě, utečte do jiného.“ (Mt 10,23) Světlo pronikalo všude. Kde našli uprchlíci pohostinně otevřené dveře, zůstali tam a kázali Krista - někdy v kostele - a pokud jim to bylo odepřeno, pak v soukromých domech nebo pod širým nebem. Všude, kde našli posluchače, byl zasvěcený chrám. Pravda hlásaná s takovým úsilím a jistotou, se šířila s neodolatelnou silou.

Marně byly církevní a státní úřady vyzývány, aby kacířství vyhubily. Marně se pokoušely věznit, mučit, upalovat na hranicích a popravovat mečem. Tisíce věřících zpečetily svou víru krví, a přesto se dílo šířilo dál. Pronásledování jen pomohlo pravdu rozšířit a fanatismus, který do ní chtěl nepřítel přimíchat, způsobil jen to, že se jasněji projevil rozdíl mezi působením satana a Božím dílem.