(508) Velký spor věků - Luther před sněmem

 

GC 145 Na německý trůn nastoupil nový císař, Karel V. Z Říma ihned spěchali vyslanci, aby panovníkovi blahopřáli a přiměli ho, aby svou mocí zakročil proti reformaci. Na druhé straně saský kurfiřt, jemuž Karel do značné míry vděčil za svou korunu, ho však žádal, aby proti Lutherovi nic nepodnikal, dokud ho nevyslechne. Císař se tak dostal do rozpaků a do nepříjemné situace. Papeženci se nespokojí s ničím jiným než s císařským výnosem, který Luthera odsoudí k smrti. Kurfiřt však důrazně prohlásil, že „ani jeho císařská výsost ani nikdo jiný neprokázal, že Lutherovy spisy jsou nepravdivé“, a proto žádal o „ochranný list pro dr. Luthera, aby mohl předstoupit před tribunál vzdělaných, zbožných a nestranných soudců.“ (D‘Aubigné, sv. 6, kap. 11)

V té době byla pozornost všech upřena na sněm německých států, který se sešel ve Wormsu krátce po nastoupení Karla na trůn. Tento národní sněm měl posoudit důležité politické otázky a státní zájmy. Po prvé se měla německá knížata sejít se svým mladým panovníkem na poradním shromáždění. Ze všech částí říše přišli církevní a státní hodnostáři. GC 146 Ve Wormsu se shromáždili světští šlechtici, urození, mocní a žárlivě střežící svá dědičná práva, církevní knížata dávající najevo svou nadřazenost v postavení i moci, rytíři a jejich ozbrojené průvody, vyslanci cizích a vzdálených zemí. Největšímu zájmu tohoto shromáždění se však těšil případ saského reformátora.

Císař Karel předtím nařídil kurfiřtovi, aby na sněm přivedl Luthera s sebou, zaručil mu ochranu a slíbil mu, že bude moci vést otevřeně rozpravu o sporných otázkách s povolanými osobami. Luther si velice přál předstoupit před císaře. V té době bylo jeho zdraví silně podlomeno, přesto kurfiřtovi napsal: „Nemohu-li jít do Wormsu v dobrém zdraví, budu tam tedy dovezen nemocný. Jestliže mě volá císař, nemohu pochybovat, že je to volání samého Boha. Chtějí-li proti mně použít násilí, což je velmi pravděpodobné (vždyť to není z jejich hlavy, když mi nařídili, abych přišel), kladu svou při do Božích rukou. Ten, kdo zachránil život tří mládenců v ohnivé peci, stále žije a panuje. Jestliže mě nezachrání, má pro mne život malý význam. Zabraňme jen tomu, aby se evangelium stalo předmětem posměchu bezbožných, a prolijme svou krev za to, aby nezvítězili. Mně nepřísluší rozhodovat, zda můj život nebo má smrt přispěje ke spáse všech. ... Můžete ode mne očekávat všechno ... jen ne útěk nebo odvolání. Utíkat nemohu, tím méně odvolat.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 1)

Když se po Wormsu rozkřiklo, že Luther předstoupí před sněm, vyvolalo to všeobecné vzrušení. Aleander, papežský vyslanec, kterému byl případ svěřen, byl rozčilený a vzteklý. Viděl, že případ skončí pro papeže pohromou. Zahajovat vyšetřování případu, v němž papež už vynesl rozsudek, znamenalo vlastně odmítnout svrchovanou autoritou papeže. Navíc se obával, že výmluvné a pádné důkazy tohoto muže by mohly mnohé z knížat od papeže odvrátit. GC 147 Proto u císaře Karla co nejnaléhavěji protestoval proti Lutherovu příjezdu do Wormsu. V té době byla uveřejněna papežská bula, která ohlašovala Lutherovu exkomunikaci z církve. To spolu s protestem papežského vyslance, přimělo císaře, aby ustoupil. Napsal kurfiřtovi, že pokud Luther neodvolá, musí zůstat ve Wittenberku.

Aleander se tímto vítězstvím nespokojil a vynakládal všechny své schopnosti a lstivost, aby byl Luther odsouzen. S vytrvalostí hodnou lepší věci zaměstnával případem knížata, preláty a ostatní členy sněmu, obviňoval reformátora ze „svádění a vzpoury, bezbožnosti a rouhání“. Avšak úsilí a vášnivost, s jakými vystupoval, příliš otevřeně prozrazovaly ducha, který ho ovládal. „Žene ho nenávist a pomstychtivost,“ soudilo se všeobecně, „více než horlivost a zbožnost.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 1) Většina členů sněmu byla ještě více než před tím nakloněna posuzovat Lutherův případ příznivě.

GC 148 S dvojnásobnou horlivostí naléhal Aleander na císaře, že je jeho povinností provádět papežovy příkazy. Podle německých zákonů se to však nemohlo stát bez souhlasu knížat. Císař nakonec přemožený legátovou neodbytností ho vyzval, aby případ předložil sněmu. „Pro nuncia to byl slavný den. Sněm byl významný, případ ještě významnější.“ Aleander bude na něm zastupovat Řím, ... matku a paní všech církví. Měl obhájit Petrovu vládu před shromážděnými křesťanskými knížaty. „Měl dar výřečnosti a cítil, že na velikost události stačí. Prozřetelnost to zařídila tak, aby Řím byl zastupován nejschopnějším ze svých řečníků před nejvznešenějším soudem, dříve než bude sám odsouzen.“ (Wylie, sv. 6, kap. 4) Lutherovi příznivci očekávali s jistými obavami, jaký účinek bude mít Aleandrův projev. Saský kurfiřt se sněmování nezúčastnil, avšak z jeho příkazu bylo na sněmu přítomno několik jeho rádců, aby nunciovu řeč zaznamenali.

Aleander nasadil všechnu sílu své učenosti a výřečnosti, aby pravdu porazil. Vznášel proti Lutherovi jedno obvinění za druhým, označil ho za nepřítele církve a státu, živých i mrtvých, duchovenstva i světského stavu, členů rad i prostých křesťanů. „V Lutherových bludech je toho dost,“ prohlásil, „aby to ospravedlnilo upálení sta tisíců kacířů“.

V závěru se snažil představit vyznavače reformace jako lidi opovrženíhodné: „Kdo jsou všichni ti luteráni? Je to skupina drzých učitelů, zkažených kněží, zběhlých mnichů, prostomyslných právníků, zchudlých šlechticů a chudých lidí, které svedli a zmátli. Oč je převyšuje katolická strana v počtu členů, v síle a moci. Jednomyslné usnesení tohoto slavného shromáždění osvítí nevědomé, bude varovat nerozvážné, dopomůže k rozhodnutí kolísavým a dá sílu slabým.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 3)

Takovými zbraněmi jsou zastánci pravdy napadáni v každé době. Stále stejné argumenty zaznívají proti všem, kdo se opovažují prosadit proti zavedeným bludům jasné učení Božího slova. „Kdo jsou ti kazatelé nového učení?“, volají obhájci populárního náboženství. „Jsou to nevzdělanci, příslušníci chudých vrstev, a je jich málo. Přesto tvrdí, že mají pravdu a že jsou vyvoleným Božím lidem. Jsou to oklamaní lidé, kteří nic neznají. Oč početnější a vlivnější je naše církev. Kolik velikých a učených mužů je mezi námi. Oč více moci je na naší straně!“ To jsou argumenty, které ovlivňují svět. Nejsou však dnes o nic pravdivější, než byly v době Luthera.

Reformace neskončila Lutherem, jak se mnozí domnívají. Bude pokračovat až do konce dějin tohoto světa. Luther měl vykonat velké dílo. Měl dalším lidem předat světlo, kterým ho Pán ozářil. GC 149 Neobdržel však všechno světlo, které má být světu dáno. Od té doby do dneška září na Písmo svaté neustále nové světlo a lidé stále objevují nové pravdy.

Vyslancův projev zapůsobil na sněm hlubokým dojmem. Nevystoupil tam žádný Luther, aby jasnými a přesvědčivými pravdami Božího slova překonal zastánce papežství. Nikdo se ani nepokusil Luthera hájit. Projevila se všeobecná nálada nejen Luthera a jeho učení odsoudit, ale pokud možno také vykořenit kacířství. Řím dobře využil vhodnou příležitost k obhajobě své věci. Všechno, co mohl pronést na své ospravedlnění, bylo řečeno. Avšak zdánlivé vítězství bylo předzvěstí porážky. Napříště bude jasněji vidět rozdíl mezi pravdou a bludem, jako by se střetly na bojišti v otevřené válce. Od toho dne už Řím nebude stát tak jistě, jako stál tehdy.

Ačkoli by většina členů sněmu neváhala Luthera vydat, aby jej Řím potrestal, byli mezi nimi také mnozí, kteří viděli a odmítali zkaženost v církvi a přáli si, aby byly odstraněny zlořády, kterými trpěl německý lid, protože církevní vrchnost byla zkažená a hrabivá. Vyslanec vylíčil papežskou vládu v co nejpříznivějším světle. Avšak Pán zapůsobil na jednoho z členů sněmu, aby přesně popsal následky papežské tyranie. V shromáždění knížat povstal saský vévoda Jiří, který s ohromnou přesností vypočítal klamy a zločiny papežství a jejich hrozné následky. V závěru své řeči prohlásil:

„To jsou některé ze zlořádů, které volají proti Římu. Všechen stud šel stranou, jeho jediným cílem jsou ... peníze, peníze, peníze, ... takže kazatelé, kteří mají učit pravdě, nešíří nic jiného než lži a jsou nejen trpěni, ale jsou za to odměňováni, protože čím více lžou, tím větší jsou jejich zisky. Právě z tohoto zkaženého pramene vytékají nakažené vody. Prostopášnost si podává ruku s lakomstvím. ... Běda, pohoršení působené duchovenstvem vrhá mnoho ubohých duší do věčného zatracení. Musí být provedena všeobecná náprava.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 4)

GC 150 Přiléhavější a pádnější odsouzení papežských zlořádů by nepodal ani samotný Luther. Skutečnost, že řečník patřil mezi rozhodné Lutherovy nepřátele, jen posílila účinek jeho slov.

Kdyby se oči shromážděných otevřely, uviděli by ve svém středu Boží anděly, jak pomocí paprsků světla prozařují tmu bludu a otevírají mysli a srdce pro přijetí pravdy. Síla Boží pravdy a moudrosti ovládla i odpůrce reformace, a tak připravila cestu pro velké dílo, které bylo třeba vykonat. Martin Luther sice při tom nebyl, ve shromáždění však zazněl hlas někoho ještě většího.

Sněm hned ustanovil výbor, který měl za úkol připravit seznam toho, čím papežství tak těžce utlačuje německý lid. Seznam obsahoval nakonec sto jednu položku a byl císaři předložen s žádostí, aby neprodleně učinil opatření pro nápravu těchto zlořádů. „Jakou ztrátu křesťanských duší,“ stálo v žádosti, „jaké loupení a vydírání má na svědomí pohoršení, jímž je obklopena duchovní hlava křesťanstva. Je naší povinností zabránit zkáze a zneuctění našeho lidu. Z toho důvodu vás co nejpokorněji avšak přitom co nejnaléhavěji žádáme, abyste nařídil všeobecnou nápravu a zajistil její provedení.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 4)

Nyní členové sněmu požadovali, aby se na sněm dostavil Luther. Přes prosby, protesty i hrozby Aleandra dal k tomu císař nakonec souhlas, a tak byl Luther pozván, aby před sněm předstoupil. S pozvánkou obdržel i ochranný list, který mu zajišťoval návrat na bezpečné místo. Pozvánku a ochranný list doručil do Wittenberka posel, který měl za úkol doprovodit Luthera do Wormsu.

Lutherovi přátelé byli zděšeni. Věděli o odporu a nepřátelství, obávali se, že ani na jeho ochranný list nebude brán ohled. Proto Luthera prosili, aby neohrožoval svůj život. Luther jim odpověděl: „Papeženci nechtějí, abych přišel do Wormsu, chtějí pouze mé odsouzení a mou smrt. Na tom nezáleží. GC 151 Modlete se ne za mne, ale za Boží slovo. ... Kristus mi dá svého Ducha, abych přemohl služebníky bludu. Pohrdám jimi celým svým životem. Zvítězím nad nimi svou smrtí. Budou se ve Wormsu snažit, aby mě přiměli odvolat; a já odvolám toto: řekl jsem dříve, že papež je Kristovým zástupcem. Nyní prohlašuji, že je odpůrcem našeho Pána a satanovým apoštolem.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 6)

Na nebezpečnou cestu se Luther nevydal sám. Tři jeho nejvěrnější přátelé se rozhodli, že ho budou doprovázet spolu s císařským poslem. Melanchton si opravdově přál jít s nimi. Byl srdcem spojen s Lutherem a chtěl ho následovat, bude-li to třeba, i do vězení nebo na smrt. Luther však jeho prosbu odmítnul. Kdyby zahynul, upřely by se naděje reformace na jeho mladého spolupracovníka. Když se loučil s Melanchtonem, řekl: „Nevrátím-li se a pošlou-li mě moji nepřátelé na smrt, uč dále a stůj dále pevně v pravdě. Pracuj na mém místě. ... Budeš-li ty žít, nebude mít moje smrt rušivé následky.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 7) Studenti a občané, kteří se shromáždili při Lutherově odjezdu, byli hluboce dojati. Zástupy lidí, jejichž srdcí se dotklo evangelium, se loučily s Lutherem s pláčem. Pak se reformátor a jeho průvodci vydali na cestu z Wittenberka.

Cestou viděli, že lidi trápí chmurné obavy. V některých městech jim neprokazovali žádné pocty. Když se v jednom městě zastavili na noc, vyjádřil jistý kněz své obavy tím, že postavil před Luthera podobiznu jednoho italského reformátora, který zemřel mučednickou smrtí. Následujícího dne se dozvěděli, že ve Wormsu byly odsouzeny Lutherovy spisy. Říšští poslové vyhlašovali císařův výnos a vyzývali lid, aby přinášel zapovězené spisy na městský úřad. Posel, který Luthera provázel, se obával o Lutherovu bezpečnost na sněmu a myslel si, že Lutherova rozhodnost je již asi otřesena. Proto se ho zeptal, zda si ještě přeje pokračovat v cestě. Luther odpověděl: „Ačkoli je nade mnou vynesena klatba v každém městě, půjdu dále.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 7)

GC 152 V Erfurtu Luthera přijali s poctami. Obklopen zástupy lidí, kráčel ulicemi, jimiž tak často procházel se svou žebráckou mošnou. Navštívil svou bývalou klášterní celu a přemýšlel o tom, jak jeho nitro osvítilo světlo, které nyní svítí pro celé Německo. Vyzvali ho, aby promluvil. Luther to měl zakázáno, avšak posel, jenž ho provázel, mu dal svolení a mnich, který byl kdysi otrokem kláštera, vystoupil nyní na kazatelnu.

Velké shromáždění oslovil Kristovým pozdravem: „Pokoj vám,“ a pak pokračoval: „Filozofové, doktoři a spisovatelé se snaží naučit lidi způsobu, jak dosáhnout věčného života, a nedaří se jim to. Já vám jej nyní sdělím: ... Bůh vzkřísil z mrtvých Člověka, Pána Ježíše Krista, aby zničil smrt, odstranil hřích a zavřel brány pekla. To je dílo spasení. ... Kristus zvítězil. To je radostná zvěst. Jsme spaseni tím, co vykonal on, ne svými skutky. Náš Pán Ježíš Kristus řekl: Pokoj vám; hleďte na mé ruce. To znamená: Pohleď, člověče, já jsem z tebe sejmul hřích a vykoupil tě, nyní máš pokoj.

Dále ve své řeči ukázal, že pravá víra se projeví svatým životem. „Protože nám Bůh dává spásu, hleďme, aby naše skutky byly takové, aby našly u něho zalíbení. Jsi bohatý? Nechť tvé bohatství slouží potřebám chudých. Jsi chudý? Nechť tvé služby najdou uplatnění u bohatých. Je-li tvá práce užitečná jen tobě samému, pak služba, kterou se snažíš vykonávat pro Boha, je lží.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 7)

Lid naslouchal jako fascinovaný. Hladové duše přijímaly chléb života. Kristus byl před nimi vyvyšován nad papeže, legáty, císaře a krále. Luther se ani v nejmenším nezmínil o tom, v jak nebezpečném postavení sám je. Nesnažil se, aby o něm všichni mluvili nebo ho litovali. Když přemýšlel o Kristu, zapomínal na sebe. Ztratil se za Mužem z Golgoty a snažil se ukazovat jen na Pána Ježíše jako na Zachránce hříšníků.

GC 153 Cestou se Luther všude setkával s velkým zájmem. Všude se kolem něj shromažďovaly zvědavé zástupy a přátelské hlasy ho upozorňovaly na záměry papeženců. „Upálí tě,“ říkali někteří, „promění tvé tělo v popel, jak to udělali s Janem Husem.“ Luther jim však odpovídal: „I kdyby po celé cestě z Wormsu do Wittenberka zapálili oheň, jehož plameny by dosahovaly až k nebi, projdu jím ve jménu Páně. Přijdu na sněm, vstoupím do tlamy toho netvora a vylámu mu zuby, protože vyznám Pána Ježíše Krista.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 7)

Zpráva o tom, že se blíží k Wormsu, vzbudila velký rozruch. Jeho přátelé se obávali o jeho bezpečí, jeho nepřátelé měli strach, že se jim jejich záměr nezdaří. S velkým úsilím se jej snažili přimět, aby do města nevstupoval. Zastánci papeže jej vyzvali, aby odešel na zámek jednoho rytíře, který mu byl příznivě nakloněn, kde se údajně měly všechny rozpory vyřešit v přátelském duchu. Jeho přátelé se pokusili vyvolat v něm strach tím, že mu líčili nebezpečí, která mu hrozí. Neuspěli však. Luther bez strachu prohlásil: „I kdyby bylo ve Wormsu tolik ďáblů jako tašek na střechách domů, i tak bych tam šel.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 7)

Když dorazil do Wormsu, čekal ho u brány obrovský zástup lidí, aby ho přivítali. Tak velký dav se nesešel, ani když vítali císaře. Zavládlo velké vzrušení. Ze zástupu se ozval pronikavý, naříkavý hlas zpívající pohřební žalozpěv, jako by chtěl Luthera varovat před údělem, který ho očekává. „Bůh bude mou ochranou,“ prohlásil Luther, když vystoupil z vozu.

Zastánci papeže nevěřili, že se Luther opravdu odváží do Wormsu přijít, a proto byli jeho příjezdem zděšeni. Císař ihned svolal své rádce, aby uvážili, jaká opatření podniknout. Jeden z biskupů, horlivý obhájce papežství, prohlásil: „Už dlouho jsme se o tom radili. Nechť se vaše císařská milost zbaví tohoto člověka co nejrychleji. Což nedal Zikmund upálit Jana Husa? Nejsme povinni vydávat ochranné listy kacířům, ani nejsme povinni takové listy dodržovat.“ GC 154 „Nikoli,“ odpověděl císař, „musíme svůj slib dodržet.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 8) Proto bylo rozhodnuto, že reformátor má být slyšen.

Celé město chtělo vidět tohoto podivuhodného muže, a tak zástup návštěvníků brzy naplnil pokoje, ve kterých se ubytoval. Luther se sotva zotavil po své nedávné nemoci, byl unaven putováním, které trvalo plné dva týdny, musel se připravit na zítřejší závažné události a k tomu potřeboval klid a odpočinek. Avšak přání lidí uvidět ho bylo tak velké, že si mohl dopřát jen několik hodin odpočinku a už se kolem něho shromáždili šlechtici, rytíři, kněží i měšťané. Mezi nimi bylo mnoho šlechticů, kteří odvážně požadovali na císaři nápravu zlořádů v církvi a kteří - jak prohlásil Luther - „byli všichni vysvobozeni mým evangeliem“. (Martyn, str. 393) Přátelé, ale i nepřátelé přicházeli, aby se podívali na neohroženého mnicha. Přijímal všechny s neochvějným klidem a všem odpovídal důstojně a moudře. Vystupoval rozhodně a odvážně. Jeho bledá, hubená tvář, poznamenaná stopami nedávné nemoci a vyčerpání, měla laskavý, ba radostný výraz. Slavnostnost a hluboká opravdovost jeho slov mu dodávala sílu, které nemohli odolávat ani jeho nepřátelé. Jak jeho přátelé, tak nepřátelé žasli. Někteří byli přesvědčeni, že je naplněn Boží mocí, jiní prohlašovali, jako kdysi farizeové o Kristu: „Je posedlý ďáblem.“

Následujícího dne byl Luther vyzván, aby se dostavil na sněm. Určený císařský úředník jej měl přivést do sálu. Podařilo se mu to však jen s velkými obtížemi. Všechny ulice zaplnili diváci dychtiví vidět mnicha, který se odvážil odporovat moci papeže.

Právě když se chystal předstoupit před své soudce, oslovil ho laskavě stařičký generál, hrdina mnoha bitev: „Ubohý mnichu, ubohý mnichu, nyní vstupuješ na vznešenější stanoviště, než jaké jsem já nebo kterýkoli jiný velitel kdy zaujímal v nejkrvavější z našich bitev. Je-li však tvá věc spravedlivá a máš-li jistotu, kráčej vpřed v Božím jménu a ničeho se neboj. Bůh tě neopustí.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 8)

GC 155 Konečně stál Luther před sněmem. Císař zasedl na trůn. Kolem něho stály nejvýznamnější osobnosti říše. Ještě nikdy nikdo nestál před významnějším shromážděním, aby se odpovídal ze své víry, než před jakým stál Martin Luther. „Předvolání před sněm už samo o sobě předznamenalo vítězství nad papežstvím. Papež už vynesl rozsudek nad tímto člověkem a ten se nyní dostavil před soudní dvůr, který se už jen tím vyvýšil nad papeže. Papež uvalil na tohoto člověka klatbu a tím ho vyloučil z lidské společnosti. Ale nyní byl odsouzenec zdvořile pozván před nejvznešenější shromáždění na světě a pozvání přijal. Papež ho odsoudil k věčnému mlčení, ale on nyní promluví k tisícům pozorných posluchačů, svolaných z nejvzdálenějších končin křesťanstva. Tak se prostřednictvím Luthera uskutečňovala obrovská revoluce. Řím již sestupoval ze svého trůnu a byl to hlas mnicha, který ho tak pokořil.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 8)

Před slavným a vznešeným shromážděním vypadal neurozený reformátor bázlivě a rozpačitě. Několik knížat si všimlo jeho pocitů, přistoupilo k němu a jeden z nich mu pošeptal: „A nebojte se těch, kteříž zabíjejí tělo, ale duše nemohou zabíti.“ Jiný mu řekl: „Ano i před vladaře i před krále vedeni budete pro mne, … dánoť bude zajisté vám v tu hodinu, co budete míti mluviti. Nebo ne vy jste, jenž mluvíte, ale duch Otce vašeho, jenž mluví v vás.“ (Mt 10,28,18-20) Velcí muži světa tak pomocí Kristových slov posílili Božího služebníka v hodině zkoušky.

GC 156 Luther byl přiveden na místo přímo před císařovým trůnem. V přeplněném sále zavládlo hluboké ticho. Pak povstal císařský úředník, ukázal na hromadu Lutherových spisů a žádal, aby Luther odpověděl na dvě otázky: Zda se k nim hlásí jako ke svým spisům a zda je ochoten odvolat názory, které v nich hlásal. Když byly přečteny názvy knih, Luther odpověděl na první otázku a potvrdil, že je autorem zmíněných knih. Pak pokračoval: „Pokud jde o druhou otázku, ta se týká víry a spásy duší a jde v ní o Boží slovo, největší a nejvzácnější poklad na nebi i na zemi. Jednal bych neuváženě, kdybych odpověděl bez rozmýšlení. Mohl bych toho říci méně, než vyžadují okolnosti, nebo více, než žádá pravda, a tak bych se mohl prohřešit proti slovům Kristovým: „Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.“ (Mt 10,33) Proto žádám vaše císařské Veličenstvo ve vší pokoře, aby mi dopřálo času, abych mohl odpovědět, aniž se prohřeším proti Božímu slovu.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8)

Luther si počínal moudře, když přednesl takovou žádost. Jeho postup přesvědčil shromáždění, že nejedná unáhleně a bez rozvahy. Taková rozvážnost a takové sebeovládání, nečekané u člověka, který se dříve projevil tak směle a neústupně, přispěly k jeho síle a umožnily mu později odpovídat uvážlivě, moudře, rozhodně a důstojně, což překvapilo a zklamalo jeho protivníky a bylo výčitkou jejich nestoudnosti a pýše.

Následujícího dne se měl dostavit, aby podal konečnou odpověď. Zastavovalo se v něm chvílemi srdce, když pomyslel na to, jaké síly se spojily proti pravdě. Víra ho opouštěla, zmocňoval se ho strach. Nebezpečí před ním rostlo, zdálo se mu, že nepřátelé nad ním již vítězí a že mocnosti temna nabývají převahy. Stahovala se nad ním mračna a zdálo se mu, že ho oddělují od Boha. Toužil po ujištění, že Pán zástupů bude s ním. V úzkosti ducha se vrhl na zem a vyrážel ze sebe kusé, srdceryvné výkřiky, kterým mohl porozumět jen Bůh.

„Všemohoucí a věčný Bože,“ volal, „jak strašný je tento svět! Hle, otvírá svou tlamu, aby mě sežral, a já tak málo věřím v tebe ... jestliže musím vkládat svou důvěru jen v sílu tohoto světa, pak je vše ztraceno. ... GC 157 Přišla má poslední hodinka, můj rozsudek byl již vynesen. ... Bože, pomoz mi proti celé moudrosti světa. Pomoz mi, ... jen ty tak můžeš učinit; ... neboť tu nejde o mé dílo, ale o tvé. Já tu nemám co dělat, nemám zač bojovat s mocnými tohoto světa. ... Ale jde o tvou věc ... a je to spravedlivá a věčná věc. Pane, pomoz mi! Věrný a nezměnitelný Bože, neskládám svou důvěru v žádného člověka. Vše, co se zakládá na člověku, je nejisté; vše, co vychází z člověka, selhává... Ty jsi mne vyvolil pro toto dílo. ... Stůj při mně, pro tvého milovaného Ježíše Krista, který je mou ochranou, mou záštitou a mým pevným hradem.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 8)

Moudrá prozřetelnost dopustila, aby si Luther uvědomil, co mu hrozí, aby nespoléhal na vlastní síly a nepouštěl se neuváženě do nebezpečí. Nebyly to však obavy z tělesného a duševního utrpení, nebyl to strach z mučení nebo smrti, co ho plnilo hrůzou. Dostal se do krajní situace a cítil, že není schopen v ní obstát. Věc pravdy by mohla utrpět jeho slabostí. Zápasil s Bohem ne o vlastní záchranu, ale o vítězství evangelia. Trpěl úzkostí jako Izrael oné noci, když zápasil u opuštěného potoka. A podobně jako Izrael také zvítězil. Ve své krajní bezmocnosti se vírou upnul ke Kristu, mocnému Vysvoboditeli. Posílilo ho ujištění, že nebude stát před sněmem sám. Do srdce se mu vrátil klid a začal se radovat, že mu bylo dopřáno vyvyšovat Boží slovo před vládci národů.

Luther se připravoval na nastávající zápas s myslí soustředěnou na Boha. Přemýšlel o tom, jak odpoví, zkoumal statě svých vlastních spisů a vypisoval si z Bible důkazy, jimiž by podepřel svá tvrzení. GC 158 Nakonec položil levou ruku na otevřené Písmo svaté, které leželo před ním, pravou ruku pozvedl k nebi a přísahal, že „zůstane věrný evangeliu a bude otevřeně vyznávat svou víru, i kdyby měl své svědectví zpečetit vlastní krví“. (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 8)

Když jej znovu předvedli před sněm, nebylo na jeho tváři ani stopy po strachu nebo rozpacích. Klidně a pokojně, přitom však statečně a důstojně stál jako Boží svědek před mocnými světa. Císařský úředník od něj nyní žádal, aby oznámil, zda chce odvolat své učení. Luther na to odpověděl mírně a pokorně, bez unáhlenosti a citového vzplanutí. Choval se ostýchavě a uctivě, při tom ale projevoval odvahu a radost, což shromáždění překvapilo.

„Nejjasnější císaři, vznešená knížata, milostiví pánové,“ začal Luther, „stojím dnes před vámi podle příkazu, který mi byl včera doručen. Milosrdenstvím Božím zapřísahám vaše Veličenstvo a vaše vznešené výsosti, abyste milostivě vyslechli obranu věci, o níž jsem přesvědčen, že je spravedlivá a pravdivá. Prosím, abyste mi odpustili, jestliže se z nevědomosti prohřeším proti dvorním zvyklostem a řádům, protože jsem nebyl vychován v královských palácích, ale v ústraní kláštera.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 8)

Pak přistoupil k položené otázce a prohlásil, že jeho uveřejněné spisy nejsou všechny stejného druhu. Některé pojednávají o víře a dobrých skutcích a i jeho nepřátelé o nich prohlašují, že jsou nejen neškodné, nýbrž prospěšné. Odvolat tyto spisy by znamenalo odsoudit pravdy, jež vyznávají všichni. Druhou skupinu tvoří knihy, které odhalují zkaženost a zlořády papežství. Odvolat tyto spisy by posílilo krutovládu Říma a doširoka by otevřelo dveře mnoha velkým nepravostem. Třetí skupina spisů napadá ty, kdo hájí panující zlořády. O těchto spisech ochotně uznal, že v nich byl tvrdší, než příslušelo. Netvrdil, že je neomylný, avšak ani tyto knihy nemohl odvolat, protože by to povzbudilo nepřátele pravdy, kteří by pak utlačovali Boží lid ještě krutěji.

GC 159 „Jsem však jen člověk, ne Bůh,“ pokračoval Luther dále, „proto se budu hájit, jako se hájil Kristus: Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. ... Pro Boží milosrdenství zapřísahám vás, nejjasnější císaři, a vás, nejvznešenější knížata, a všechny příslušníky všech stavů, abyste dokázali ze spisů proroků a apoštolů, že jsem se mýlil. Jakmile o tom budu přesvědčen, odvolám každý blud a budu prvním, kdo vezme knihy, které jsem napsal, a hodí je do ohně.“

„Co jsem právě řekl, doufám, jasně ukazuje, že jsem pečlivě promyslel a zvážil nebezpečí, jemuž se vystavuji. To mi však strach nenahání, naopak, raduji se, když vidím, že evangelium je dnes, stejně jako v dřívějších dobách, příčinou sporů a zápasů. To je podstata a úděl Božího slova. Pán Ježíš Kristus řekl: „Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ (Mt 10,34) Boží rozhodnutí jsou podivuhodná i nahánějí hrůzu. Střežte se, abyste ve snaze potlačit spory nepronásledovali svaté Boží slovo a nepřivodili tím na sebe hrozný příval nepřekonatelných nebezpečí, časných neštěstí a věčné záhuby. ... Mohl bych uvést mnoho příkladů z Božího slova. Mohl bych mluvit o faraónech, o králích Babylóna a o králích Izraele, kteří si působili zkázu zdánlivě nejmoudřejšími činy, kterými se snažili posílit své panství. ,On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.’ (Job 9,5)“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 8)

Luther mluvil německy. Když domluvil, byl požádán, aby přednesl totéž latinsky. Ačkoli byl vyčerpán předcházející námahou, vyhověl žádosti a pronesl svou řeč znovu stejně jasně a se stejnou silou jako poprvé. Boží prozřetelnost to takto vedla. Myšlení mnoha knížat bylo totiž tak zatemněno bludem a pověrami, že při prvním přednesu nepoznali závažnost Lutherových argumentů. Opakování jim však umožnilo jasně pochopit předložené body.

GC 160 Lidé, kteří tvrdošíjně zavírali oči před světlem, rozhodnuti nedat se přesvědčit pravdou, byli rozzlobeni silou Lutherových slov. Když skončil svůj projev, řekl mu mluvčí sněmu zlostně: „Neodpověděl jsi na otázku, která ti byla položena. ... Žádá se od tebe, abys dal jasnou a přesnou odpověď. ... Odvoláš, nebo neodvoláš?“

Luther odpověděl: „Jelikož nejjasnější Veličenstvo a urozené panstvo žádá ode mne jasnou, prostou a přesnou odpověď, dám vám ji a zní takto: Nemohu podřídit svou víru ani papeži ani sněmům, protože je nad slunce jasné, že se často mýlí a navzájem si protiřečí. Proto tedy dokud nebudu přesvědčen důkazy z Písma svatého nebo zdravým rozumem, dokud nebudu přesvědčen těmi statěmi, jež jsem uváděl, a dokud se tím neuvolní mé svědomí vázané Božím slovem, nemohu odvolat a neodvolám, neboť se nesluší křesťanu, aby mluvil proti svému svědomí. Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej. Amen.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 8)

Tento spravedlivý muž stál na pevném základě Božího slova. Nebeské světlo ozařovalo jeho tvář. Všichni poznali jeho velikost a povahovou ryzost, jeho vnitřní pokoj a radost, když mluvil proti bludu a o nadřazenosti víry, která přemáhá svět.

Celé shromáždění na chvíli oněmělo úžasem. Při svém prvním slyšení totiž Luther mluvil tiše a jeho jednání bylo uctivé a pokorné. Zastánci papežství si to vykládali jako znamení, že začíná ztrácet odvahu. Pokládali jeho žádost o odročení za předehru k odvolání. GC 161 Sám císař Karel si všiml mnichovy tělesné sešlosti, jeho chudého oděvu a prostého vystupování a napůl opovržlivě prohlásil: „Tento mnich ze mne nikdy neudělá kacíře.“ Odvaha a pevnost, jakou nyní Luther projevil, stejně jako pádnost a srozumitelnost jeho argumentů všechny posluchače překvapila. Císař s obdivem zvolal: „Tento mnich mluví srdnatě a s neochvějnou odvahou.“ Mnozí němečtí šlechtici sledovali s pýchou a obdivem tohoto představitele svého národa.

Přívrženci Říma byli zahnáni do úzkých. Jejich věc se dostala do nepříznivého světla. Pokusili se udržet své postavení ne tím, že by se odvolali na Písmo, ale tím, že se uchýlili k osvědčenému prostředku Říma - k výhrůžkám. Mluvčí sněmu prohlásil: „Jestliže neodvoláš, císař a říšští stavové uváží, jak zakročí proti nenapravitelnému kacíři.“

Lutherovi přátelé, kteří s velkým potěšením naslouchali jeho skvělé obraně, se při těchto slovech zachvěli, avšak Luther klidně odpověděl: „Bůh buď mým pomocníkem, protože nemohu nic odvolat.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 8)

Dostal pokyn, aby opustil sněm, aby se knížata mohla poradit. Každý cítil, že nastala rozhodná chvíle. Lutherovo tvrdošíjné odmítání podrobit se může ovlivnit dějiny církve na celá staletí. Sněm rozhodl, že mu poskytne ještě jednu příležitost, aby odvolal. Znovu a naposledy byl přiveden do shromáždění. Znovu mu byla položena otázka, zda chce odvolat své učení. „Nemohu odpovědět jinak, prohlásil, „než jak jsem již odpověděl.“ Bylo zřejmé, že se ani sliby ani hrozbami nedá přimět k tomu, aby se podvolil příkazům Říma.

Obhájci papežství cítili zklamání, že jejich moc, před níž se třásli králové a šlechtici, byla takto zlehčena prostým mnichem. Rádi by mu dali pocítit svůj hněv a umučili ho k smrti. Luther chápal, jaké nebezpečí mu hrozí, proto mluvil ke všem s křesťanskou důstojností a klidem. V jeho slovech nezněla pýcha, vášně a předstírání. Přestal myslet na sebe i na vrchnost, před kterou stojí, a cítil jen, že je v přítomnosti Někoho, kdo je nekonečně větší než papež, preláti, králové a císaři. Lutherovými ústy promluvil Kristus tak mocně a důstojně, že v té chvíli naplnila jak přátele, tak nepřátele posvátná úcta a úžas. GC 162 Na sněmu byl přítomen Duch Svatý a zapůsobil na srdce nejvyšších mužů říše. Někteří z knížat odvážně uznali, že Lutherova věc je spravedlivá. Mnozí byli přesvědčeni, kde je pravda, někteří na to však brzy zapomněli. Byla tam i skupina lidí, kteří tehdy neprojevili své přesvědčení, ale později sami studovali Písmo svaté a stali se neohroženými přívrženci reformace.

Kurfiřt Bedřich očekával Lutherovo vystoupení před sněmem s obavami, s hlubokým pohnutím pak poslouchal jeho projev. S potěšením a pýchou sledoval Lutherovu odvahu, jeho pevnost a sebeovládání a rozhodl se, že jej bude bránit ještě důrazněji. Poznal rozdíl mezi oběma stranami. Pochopil, že moc Boží pravdy porazila moudrost papežů, králů a prelátů. Papežství utrpělo porážku, kterou bude cítit mezi všemi národy a ve všech dobách.

Když papežský legát poznal, jaký účinek měla Lutherova řeč, začal se ještě více obávat o osud Říma a rozhodl se, že použije všechny dosažitelné prostředky, aby Luthera zničil. Vynaložil celou svou výřečnost a diplomatický um, kterými byl tak známý, aby mladičkého císaře přesvědčil, jak bláhové a nebezpečné by bylo obětovat pro věc bezvýznamného mnicha přátelství a podporu mocného papeže.

Jeho slova nezůstala bez účinku. Den po Lutherově projevu dal císař Karel předložit sněmu poselství, v němž oznámil své odhodlání pokračovat v politice svých předchůdců zachovat a chránit křesťanství. Protože Luther odmítl zříci se svých „bludů“, budou použita nejpřísnější opatření proti němu a proti kacířství, které učil. „Prostý mnich, svedený svou vlastní pošetilostí, se postavil proti křesťanské víře. Abych zadržel šíření takové bezbožnosti, obětuji své království, své poklady, své přátele, své tělo, svou krev, svou duši i svůj život. GC 163 Hodlám propustit Martina Luthera z úřadu a zakázat mu, aby vyvolával v národě nepořádky. Zakročím pak proti němu a proti jeho přívržencům jako proti zatvrzelým kacířům. Exkomunikuji je, dám je do klatby, abych je vyhubil. Vyzývám příslušníky stavů, aby jednali jako věrní křesťané.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 9) Přesto císař prohlásil, že Lutherův ochranný list musí být nadále respektován a že než budou proti němu zahájena opatření, musí mu být dovoleno vrátit se bezpečně domů.

Členové sněmu zastávali protichůdné názory. Vyslanci a zástupci papeže znovu požadovali, aby nebyl brán ohled na ochranný list. Prohlašovali: „Jeho popel by měl být vhozen do Rýna, jako byl do něho vhozen před stoletím popel Jana Husa.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 9) Avšak němečtí šlechtici, ač sami zastávali papeže a stavěli se k Lutherovi nepřátelsky, nesouhlasili s porušením veřejné záruky, které by poskvrnilo čest národa. Připomínali pohromy, které přišly po Husově smrti, a prohlásili, že se neodváží přivolat na Německo a na hlavu svého mladičkého císaře podobné hrůzy.

Císař Karel na tento proradný návrh odpověděl: „I kdyby čest a víra vymizely z celého světa, musí trvale zůstat v srdcích knížat.“ (D’Aubigné, sv. 7. kap. 9) Když na něho nejzarytější Lutherovi odpůrci dále naléhali, aby s Lutherem naložil tak, jako Zikmund naložil s Husem, totiž aby ho vydal do rukou církve, vzpomněl si na výjev, kdy Hus na sněmu veřejně poukázal na své řetězy a připomněl císaři daný slib. A při této vzpomínce Karel V. prohlásil: „Nechtěl bych se červenat jako Zikmund.“ (Lenfant, díl 1, str. 422)

Karel vědomě odmítl pravdy hlásané Lutherem. „Jsem pevně odhodlán řídit se příkladem svých předků, napsal tento panovník.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 9) Rozhodl se, že nesejde z vyšlapané cesty zvyků, i když by místo toho mohl kráčet po cestě pravdy a spravedlnosti. GC 164 Protože tak jednali jeho předci, bude také on podporovat papežství s celou jeho krutostí a převráceností. Takové stanovisko zaujal. Odmítl přijmout více světla, než přijali jeho otcové, a vzít na sebe jakoukoli další povinnost, než jaké na sebe vzali oni.

I dnes mnoho lidí podobně lpí na zvycích a tradicích svých předků. Když jim Pán posílá další poznání, odmítají je přijmout s tím, že co nebylo poskytnuto jejich otcům, nepřijmou ani oni. Nejsme ve stejné situaci jako naši otcové, proto také nemáme stejné povinnosti a odpovědnost jako oni. Nevzbudíme Boží přízeň, budeme-li měřit své povinnosti příkladem otců, místo abychom sami studovali Boží slovo. Máme větší odpovědnost než naši předkové. Jsme odpovědni za světlo, které přijali oni a které nám předali jako dědictví, a jsme odpovědni také za světlo, které nám nyní září z Božího slova.

Nevěřícím Židům Kristus řekl: „Kdybych byl nepřišel a nemluvil jim, hříchu by neměli; ale nyní výmluvy nemají z hříchu svého.“ (J 15,22) Stejná Boží moc oslovila prostřednictvím Luthera císaře a německá knížata. Když zazářilo světlo z Božího slova, přesvědčoval Boží Duch mnohé členy sněmu v jejich životě naposledy. Podobně jako před staletími Pilát dovolil, aby pýcha a touha po oblibě uzavřely jeho srdce pro Vykupitele světa, jako třesoucí se Felix kdysi vyzval posla pravdy: „Nyní odejdi, a v čas příhodný zavolám tě.“ (Sk 24,25), jako pyšný Agrippa kdysi přiznal: „Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem.“ (Sk 26,28), ale přesto odmítl Bohem seslané poselství, tak se nyní také Karel V. podřídil požadavkům světské pýchy a světského rozumu a rozhodl se odmítnout světlo pravdy.

Zprávy o tom, co se proti Lutherovi chystá, se záhy roznesly a vyvolaly v městě velké vzrušení. GC 165 Reformátor si získal mnoho přátel, kteří si dobře uvědomovali proradnost a krutost Říma vůči všem, kdo se odvážili odhalit jeho zkaženost. Tito přátele si umínili, že Luther mu nesmí padnout za oběť. Stovky šlechticů se zavázaly, že ho budou chránit. Nebylo málo těch, kdo otevřeně označovali královo poselství za projev slabošské poddanosti moci Říma. Na vratech domů a na veřejných prostranstvích se objevily plakáty, některé Luthera odsuzovaly, jiné ho podporovaly. Na jednom z nich byla napsána pouze tato slova Biblického mudrce: „Běda tobě, země, když král tvůj dítě jest.“ (Kaz 10,16) Nadšení lidu pro Lutherovu věc po celém Německu přesvědčilo císaře i sněm, že jakákoli nespravedlnost vůči němu, by ohrozila pokoj v říši a možná i pevnost trůnu.

Bedřich Saský se záměrně choval zdrženlivě, pečlivě skrýval své skutečné pocity vůči reformátorovi. Pozorně ho hlídal, sledoval každý jeho pohyb a zároveň každý čin jeho nepřátel. Mnozí se však nesnažili tajit svou náklonnost k Lutherovi. Luthera navštěvovala knížata, hrabata, baroni a další významné osobnosti církevní i laické. „Místnůstka doktora Luthera,“ napsal Spalatin, „nemohla pojmout všechny návštěvníky, kteří přicházeli.“ (Martyn, díl 1, str. 404) Lidé se na něho dívali, jako by byl něco víc než pouhý člověk. I lidé, kteří nepřijali jeho učení, museli obdivovat jeho čestnost a poctivost, která ho vedla k tomu, že raději chtěl zemřít, než by znásilnil své svědomí.

Mnozí lidé se usilovně snažili Luthera přesvědčit, aby přijal určitý kompromis s Římem. Někteří šlechtici ho varovali, že bude-li tvrdošíjně zastávat svůj názor proti názoru církve a koncilu, bude v krátké době vykázán z říše a nenajde zastání. Na to Luther odpověděl: „Kristovo evangelium nemůže být hlásáno, aniž vzbudí odpor. ... Proč by mě měl strach z nebezpečí odloučit od Pána a od Božího slova, jež jediné je pravdou? Ne, raději se vzdám svého těla, své krve a svého života.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 10)

GC 166 Znovu jej vyzvali, aby se podřídil názoru císaře, že se pak nebude muset ničeho obávat. „Z celého svého srdce souhlasím s tím,“ odpověděl, „že císař, knížata, ba i nejposlednější křesťan by měl prozkoumat a posoudit má díla, avšak jen za podmínky, že je budou měřit Božím slovem. Člověk nepotřebuje nic jiného, než poslouchat Boží slovo. Neznásilňujte mé svědomí, které je vázáno a spoutáno s Písmem svatým.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 10)

Na jiné varování odpověděl: „Jsem ochoten zříci se svého ochranného listu. Svěřím do rukou císaře sebe a svůj život, Boží slovo však nikdy!“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 10) Vyjádřil svou ochotu podřídit se rozhodnutí všeobecného koncilu, avšak jen za podmínky, že koncil bude rozhodovat na základě Písma svatého. „Pokud jde o Boží slovo a víru,“ prohlásil dále, „je každý křesťan právě tak dobrým soudcem jako papež, i kdyby měl podporu miliónu koncilů.“ (Martyn, díl 1, str. 410) Nakonec dospěli přátelé i nepřátelé k přesvědčení, že další snahy o usmíření jsou zbytečné.

Kdyby se Luther podvolil jen v jediném bodě, satan a jeho pomahači by zvítězili. Jeho neochvějná pevnost byla však prostředkem k osvobození církve a počátkem nových a lepších časů. Vliv jediného muže, který se opovážil myslet a jednat o náboženských věcech samostatně, ovlivnil církev i celý svět, a to nejen své doby, ale i pozdějších generací. Jeho pevnost a věrnost bude posilovat až do konce času všechny, kdo budou prožívat podobné situace. Boží moc a svrchovanost triumfovala nad moudrostí lidí a nad silou satana.

Brzy nato Luther obdržel císařské nařízení, aby se vrátil domů. Luther dobře věděl, že záhy bude následovat jeho odsouzení. Nad jeho životem se začaly stahovat hrozivé mraky. Z Wormsu však odcházel naplněn radostí a vděčností vůči Bohu. Prohlásil: „Sám ďábel střežil papežovu tvrz. Kristus však do ní učinil široký průlom a satan byl donucen uznat, že Pán je mocnější než on.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 11)

GC 167 Luther nechtěl, aby jeho neochvějnost byla chápána jako vzpoura, a proto po svém odjezdu napsal císaři dopis. Mimo jiné v něm stálo: „Bůh, jenž zkoumá srdce, je mým svědkem, že jsem hotov co nejochotněji uposlechnout Vaši Výsost, ač poctěn, či zneuctěn, ať živý, či umírající, ve všem bez výjimky, až na Boží slovo, kterým člověk žije. Ve všech věcech pozemského života Vám budu neotřesitelně věrný, neboť ztratit či získat něco tady na zemi nemá žádný význam pro spasení. Jde-li však o věčné zájmy, Bůh si nepřeje, aby se člověk podřizoval člověku, neboť takové podřizování v duchovních věcech je vlastně uctívání, a to přísluší jedině Stvořiteli.“ (D‘Aubigné, sv. 7, kap. 11)

Cestou z Wormsu byl Luther přijímán s ještě většími poctami, než když jel tam. Církevní hodnostáři exkomunikovaného mnicha vítali a světští vládcové prokazovali pocty muži, kterého císař odsoudil. Prosili ho, aby kázal, a přestože to měl zakázáno, vystupoval za kazatelnu se slovy: „Neslíbil jsem, že spoutám Boží slovo a ani to neučiním.“ (Martyn, díl 1, str. 420)

Nedlouho po jeho odjezdu z Wormsu vymohli obhájci papežství na císaři, aby vydal proti Lutherovi edikt. V ediktu byl Luther označen za „samého satana v lidské podobě oblečeného v mnišské kutně“. (D’Aubigné, sv. 7, kap. 11) GC 168 Edikt nařizoval, aby, jakmile přestane platit ochranný list, byly podniknuty kroky k zastavení jeho působení. Listina zakazovala, aby mu kdokoli poskytl přístřeší, dal mu najíst nebo napít, aby mu poskytl pomoc slovem nebo činem, veřejně či tajně. Měl být zajat, ať se zdržuje kdekoli, a vydán úřadům. Také jeho přívrženci měli být uvězněni a jejich majetky zabaveny. Jeho spisy měly být zničeny a konečně všichni, kdo by se opovážili jednat proti tomuto nařízení, měli být rovněž prokleti. Saský kurfiřt a knížata, která se k Lutherovi chovala nejpřátelštěji, opustili Worms krátce po Lutherově odjezdu, a tak císařovo nařízení získalo souhlas sněmu. Zastánci papežství jásali. Domnívali se, že osud reformace je tím zpečetěný.

Bůh se postaral, aby jeho služebník byl zachráněn i v této hodině nebezpečí. Bdělé oko sledovalo každý pohyb Luthera a věrné a šlechetné srdce se rozhodlo jej zachránit. Bylo jasné, že se Řím uspokojí pouze jeho smrtí, proto ho mohl před lví tlamou zachránit jen bezpečný úkryt. Bůh vnukl Bedřichu Saskému nápad, jak reformátora zachránit. Věrní přátelé kurfiřtův záměr provedli a Luther byl ukryt tak dobře, že o něm nevěděli ani přátelé ani nepřátelé. Cestou domů, byl přepaden, zajat, odtržen od svých průvodců a rychle dopraven přes lesy na hrad Wartburg, osamělou tvrz v horách. Jeho únos i úkryt byly zahaleny tajemstvím, takže ani Bedřich sám dlouho nevěděl, kam byl Luther odveden. Toto utajení mělo svůj smysl. Pokud kurfiřt nevěděl, kde se Luther zdržuje, nemohl nic vyzradit. Spokojil se ujištěním, že reformátor je v bezpečí, a to mu stačilo.

Minulo jaro, uplynulo léto a podzim, přišla zima a Luther byl stále vězněn. Aleander a jeho přívrženci jásali, domnívali se, že světlo evangelia brzy zhasne. Místo toho však reformátor doplňoval svou lampu ze zásobárny pravdy a její světlo zanedlouho zazáří ještě jasněji a skvěleji.

V bezpečí a přátelském ovzduší na Wartburgu se Luther po nějakou dobu zotavoval z napětí zápasů. Avšak v klidu a odpočinku nemohl najít uspokojení natrvalo. Byl navyklý na život plný činorodosti a tuhých zápasů, proto těžce snášel nečinnost. Ve dnech osamělosti mu vyvstával před očima stav církve a Luther zoufale volal: „Běda! Není nikoho, kdo by se v těchto dnech Božího hněvu postavil jako zeď před Pánem a zachránil Izraele!“ (D‘Aubigné, sv. 9, kap. 2) GC 169 Znovu se v myšlenkách zabýval sám sebou a začal se obávat, že by mohl být obviněn ze zbabělosti, protože utekl z boje. Vyčítal si lhostejnost a pohodlnost. Přitom však v té době vykonal za den více práce, než se zdálo, že může jeden člověk vykonat. Jeho pero nezahálelo. A tak jeho nepřátelé, kteří si namlouvali, že byl umlčen, byli překvapeni a zmateni, když dostali jasný důkaz, že v činnosti neustává. Po celém Německu se šířilo mnoho traktátů pocházejících z jeho pera. Prokázal také neobyčejně důležitou službu svým krajanům, když přeložil do němčiny Nový zákon. Ze svého skalnatého Patmosu bez přestání téměř celý rok hlásal evangelium a káral hřích a bludy své doby.

Bůh ukryl svého služebníka z dějiště veřejného života nejen proto, aby ho zachránil před hněvem jeho nepřátel nebo aby mu dopřál období klidu pro důležitou práci. Šlo o něco ještě důležitějšího. V samotě a v ústraní horské pevnosti byl Luther odloučen od podpory světa a chráněn před lidskou chválou. Tím byl chráněn před pýchou a sebejistotou, které jsou tak často plodem úspěchu. Utrpením a pokořováním byl připravován na to, aby znovu zanedlouho bezpečně vystoupil na závratné výšiny.

Když se lidé těší svobodě, kterou jim přináší pravda, rádi oslavují ty, které Bůh vyvolil, aby rozlomili okovy bludu a pověry. Satan se snaží odvrátit myšlení a city lidí od Boha a zaměřit je na lidi. Vede je, aby uctívali nástroje a zapomínali na ruku, která prozřetelně všechno řídí. Náboženští vůdcové, kteří jsou oslavováni a ctěni lidmi, velmi často zapomínají na svou závislost na Bohu a začínají spoléhat na sebe. GC 170 Pak se snaží ovládat myšlení a svědomí lidí, kteří jsou ochotni nechat se jimi vést, místo toho, aby hledali vedení v Božím slově. Dílo nápravy je často brzděno právě tímto jevem. Před takovým nebezpečím chtěl Bůh reformaci ochránit. Přál si, aby toto dílo neslo pečeť Boha, nikoli člověka. Lidé se na Luthera dívali jako na tlumočníka pravdy. Proto musel být odsunut do ústraní, aby se pohled všech mohl zaměřit na věčného Původce pravdy.