(505) Velký spor věků - Jan Viklef

 

GC 79 V době před reformací existovalo jen velmi málo opisů Bible. Bůh však nedopustil, aby bylo jeho slovo úplně zničeno. Pravdy jeho slova neměly zůstat ukryty navždy. Bůh mohl právě tak snadno rozšířit slovo života, jako mohl otevřít dveře žalářů a železné brány, aby osvobodil své služebníky. V různých zemích Evropy lidé pod vlivem Božího Ducha hledali pravdu jako skrytý poklad. Boží prozřetelnost je přivedla k Písmu, a oni studovali jeho posvátné stránky s velkým zájmem. Byli ochotni přijmout pravdu bez ohledu na následky. I když jim všechno nebylo jasné, odkryli mnoho dlouho zapomenutých pravd. Jako poslové nebes vycházeli do světa, lámali okovy bludů a pověr a vyzývali ostatní, tak dlouho zotročené, aby povstali a prosadili svou svobodu.

Po staletí bylo Boží slovo uzavřeno v jazycích, které znali pouze vzdělanci. Výjimku představovali jen valdenští. Přišla však doba, kdy bylo třeba Písmo přeložit a předat různým národům v jejich mateřštině. Svět se dostal za půlnoc. Hodiny temna pomalu míjely a v mnoha zemích se objevily příznaky nastávajícího svítání.

GC 80 Ve čtrnáctém století v Anglii vzešla „jitřenka reformace“. John Viklef se stal hlasatelem reformace nejen v Anglii, ale pro celé křesťanstvo. Jeho rozhodný nesouhlas s Římem, který mu byl dopřán vyslovit, nebyl už nikdy zcela umlčen. Viklefův protest zahájil zápas, který vedl k osvobození jednotlivých lidí, církví i celých národů.

Viklef získal důkladné vzdělání, avšak počátkem moudrosti pro něj byla bázeň před Hospodinem. Už jako student vynikal zbožností, obdivuhodným nadáním a mimořádnými znalostmi. Po vzdělání žíznil tak, že se chtěl seznámit se všemi vědními obory. Nastudoval scholastickou filozofii, církevní i občanské právo, zvláště právní řád své vlasti. V jeho pozdější činnosti se projevila hodnota vzdělání získaného v mládí. Důkladná znalost tehdejší filozofie mu umožnila odhalit její bludy, studiem národního a církevního práva se připravil pro velký zápas za občanskou a náboženskou svobodu. Zatímco mohl používat jen zbraně získané z Božího slova, osvojil si i důslednost v myšlení pěstovanou na školách a obratnost v diskusích s učenci. Síla jeho génia, rozsah a důkladnost jeho znalostí vzbuzovaly úctu jeho přátel i odpůrců. Jeho přívrženci s uspokojením sledovali, že patří mezi přední myslitele národa, jeho nepřátelé nemohli tupit věc reformace tím, že by odhalovali nevědomost nebo slabost jejího obránce.

Když žil Viklef ve studentské koleji, věnoval se studiu Písem. Tehdy Bible existovala jen ve starých jazycích. Cestu ke zdroji pravdy mohli najít pouze vzdělanci, nevzdělané vrstvě to bylo odepřeno. Už tím se Viklef připravoval pro budoucí práci reformátora. GC 81 Učenci studovali Boží slovo a našli v něm velkou pravdu o Boží bezplatné milosti. Toto poznání šířili svými přednáškami a pomohli tak jiným, aby se obrátili k živým proroctvím.

Když se Viklef začal zajímat o Písmo, zkoumal ho se stejnou důkladností, jaká mu umožnila získat mimořádné vzdělání. Do té doby měl pocit, že mu něco schází a tuto potřebu nemohlo uspokojit ani jeho studium ani učení církve. V Božím slovu našel to, co dříve marně hledal. Poznal plán spasení a pochopil, že Ježíš Kristus je jediný obhájce člověka. Odevzdal se do služby Krista a rozhodl se, že bude hlásat pravdu, kterou objevil.

Jako později reformátoři, ani Viklef na počátku nepředvídal, kam jej toto dílo dovede. Nepostavil se proti Římu svévolně. Oddanost pravdě ho však nutně musela dovést ke střetu s klamem. Čím jasněji poznával bludy papežství, tím usilovněji a opravdověji hlásal Biblickou pravdu. Poznal, že Řím zaměnil Boží slovo za lidské tradice. Nebojácně obvinil kněze, že zavrhli Písmo, a požadoval, aby byla Bible vrácena lidu a aby byla v církvi obnovena její autorita. Byl to schopný učitel a výřečný kazatel. Jeho každodenní život potvrzoval pravdu, kterou hlásal. Znalost Bible, síla důkazů, čistota života a jeho nezlomná odvaha a bezúhonnost mu získaly všeobecnou úctu a důvěru. Mnozí lidé nebyli spokojeni se svým dosavadním náboženstvím, zvláště když poznali, jaké neřády panují v římské církvi. S neskrývanou radostí přijímali pravdy, které jim Viklef ukazoval. Představitelé církve však bouřili zlostí, když zpozorovali, že reformátor získává větší vliv, než mají oni sami.

GC 82 Viklef důsledně odhaloval bludy a neohroženě napadal zlořády, které Řím schvaloval. Když působil jako králův kaplan, postavil se neohroženě proti placení poplatku, který papež požadoval od anglického panovníka, a dokazoval, že papežova snaha vládnout nad světskými panovníky se příčí rozumu a odporuje Biblickému zjevení. Papežovy požadavky vyvolaly velké znechucení, tím více však Viklefovo učení ovlivnilo představitele národa. Král spolu se šlechtou odmítli papežovy nároky na světskou moc a odmítli zaplatit požadovaný poplatek. Tím byla papežské svrchovanosti v Anglii zasazena účinná rána.

Dalším zlem, proti kterému reformátor vedl dlouhý a odhodlaný zápas, byly řády žebravých mnichů. Tito mniši zaplavili Anglii a ohrožovali rozvoj a blahobyt národa. Jejich neblahý vliv ohrožoval řemesla, výchovu i mravnost. Mniši, kteří trávili život zahálkou a žebráním, nejen odčerpávali hmotné prostředky národa, ale také způsobili, že si lidé přestali vážit užitečné práce. Nastal úpadek mravů mládeže. Pod vlivem mnichů mnozí mladí lidé vstupovali do klášterů a oddávali se mnišskému životu, a to nejen bez souhlasu rodičů, ale často i bez jejich vědomí nebo přes jejich zákaz. Jeden z raných otců katolické církve, který kladl požadavky mnišství nad lásku a povinnosti dětí vůči rodičům, prohlásil: „I kdyby tvůj otec ležel před tvými dveřmi, plakal a naříkal, i kdyby tvá matka ukazovala tělo, které tě zrodilo, a prsy, které tě živily, nesmíš se k nim sklonit, ale musíš kráčet vpřed přímou cestou ke Kristu.“ Tato „hrůzná nelidskost“, o které Luther později prohlásil, že „připomíná spíše vlka a tyrana než křesťana a člověka“, zatvrzovala srdce dětí proti rodičům. (Barnas Sears, Život Lutherův, str. 70, 69) GC 83 Představitelé papežství takto svými výmysly znehodnocovali Boží přikázání, podobně jako kdysi farizeové. Tak se vyprazdňovaly domovy a rodiče ztráceli své syny a dcery.

Mniši svými řečmi vábili i studenty univerzit a vyzývali je, aby vstupovali do jejich řádů. Mnozí z nich později tohoto kroku litovali, protože poznali, že si tím zkazili život a zarmoutili své rodiče. Jakmile se však jednou ocitli v poutech, nemohli znovu získat svobodu. Mnozí rodiče odmítali poslat své syny na univerzity, protože se obávali vlivu mnichů. Počet studentů velkých středisek vzdělanosti citelně poklesl. Školy upadaly a rozmáhala se nevzdělanost.

Papež udělil mnichům právo zpovídat a udělovat rozhřešení. To se stalo zdrojem velkého zla. Ziskuchtiví mniši ochotně udělovali rozhřešení, takže je vyhledávali zločinci všeho druhu. To mělo za následek další růst zločinnosti a neřesti. Nemocní a chudí lidé zůstali bez pomoci, protože dary, které mohly zmírnit jejich bídu, dostali mniši. Ti hrozbami vymáhali od lidí almužny a označovali za bezbožné všechny, kdo řádům odmítali dary dávat. Přestože mniši hlásali chudobu, jejich bohatství rostlo, jejich nádherné budovy a plné stoly jen zvýrazňovaly rostoucí chudobu národa. Sami trávili život v přepychu a radovánkách a k lidem posílali nevzdělance, kteří uměli vyprávět jen pohádky, legendy a zábavné historky, aby lid bavili a ještě více ohlupovali. Mniši tak ovládali pověrčivé lidi a přesvědčovali je, že proto, aby si zajistili místo v nebi, stačí, budou-li uznávat svrchovanost papeže, uctívat svaté a dávat dary mnichům.

GC 84 Vzdělaní a zbožní muži se marně snažili zjednat nápravu mnišských řádů. Viklef, který měl větší rozhled, zasáhl kořen zla, když prohlásil, že vlastní podstata systému je nesprávná, a proto by mnišství mělo být zrušeno. Tím vzbudil zájem o danou otázku. Když pak mniši procházeli zemí a prodávali papežovy odpustky, vyslovovali mnozí lidé pochybnost, zda je vůbec možné koupit si odpuštění za peníze, a kladli otázku, zda nemají hledat odpuštění spíše u Boha než u papeže. Mnozí lidé byli pobouřeni chamtivostí mnichů, jejich hrabivost jim připadala nenasytná. „Římští mniši a kněží,“ říkali, „nás vyžírají jako rakovina. Bůh nás musí vysvobodit, jinak lid zahyne.“ (D‘Aubigné, sv. 17, kap. 7) Aby zakryli svou chamtivost, tvrdili žebraví mniši, že se řídí příkladem Spasitele, a prohlašovali, že Pán Ježíš a jeho učedníci žili také z milodarů lidí. Tímto tvrzením nakonec ovšem uškodili sami sobě, protože mnozí právě proto sáhli po Bibli, aby zjistili, zda je to pravda, a to si Řím přál ze všeho nejméně. Lidé se tak zaměřili na Zdroj pravdy, který jim chtěl Řím utajit.

Viklef začal psát a zveřejňovat pojednání proti mnichům. Nedělal to proto, aby s nimi vedl spor, ale proto, aby obrátil pozornost lidí k učení Bible a k jejímu Původci. Tvrdil, že papež nemá o nic větší pravomoc odpouštět hříchy nebo vylučovat z církve než prostý kněz, a že nikdo nemůže být vyloučen z církve, jestliže před tím na sebe nepřivolal Boží zatracení. Účinněji už nemohl ničit hrůzný systém duchovní a pozemské nadvlády, kterou papež budoval a pomocí níž ovládal duše a těla milionů svých poddaných.

Znovu byl Viklef povolán, aby hájil práva anglické koruny proti zásahům Říma. Jako královský velvyslanec strávil dva roky v Nizozemí vyjednáváním s papežovými pověřenci. GC 85 Tam se setkal s duchovními z Francie, Itálie a Španělska, měl možnost nahlédnout do zákulisí a poznat mnoho věcí, které by v Anglii nikdy nepoznal. Naučil se mnohému, co mu posloužilo při jeho dalším působení. V představitelích papežského dvora poznal pravou povahu a cíle římské hierarchie. Po návratu do Anglie hlásal své dřívější názory ještě otevřeněji a horlivěji. Prohlašoval přitom, že hrabivost, pýcha a klam jsou bohové Říma.

V jednom ze svých traktátů napsal o papeži a jeho výběrčích: „Vydírají z naší země živobytí chudých a z královské pokladny každoročně mnoho tisíc marek za svátosti a duchovní služby. Je to zlořečený blud svatokupectví; vedou všechny křesťany, aby toto kacířství schvalovali a pěstovali. Ačkoli naše říše má zajisté velké zásoby zlata a až na výběrčího vyslaného pyšným papežem z něho nikdo nikdy nevzal, musí se tato hora zlata v průběhu doby vyčerpat, neboť stále jen odváží peníze z naší země a neposílá za ně nic než Boží prokletí pro své svatokupectví.“ (John Lewis, Život a utrpení J. Viklefa, str. 37)

Krátce po návratu do Anglie dostal Viklef od krále faru v Lutterworthu. Král ho tím ujistil, že jeho výroky nevzbudily panovníkovu nelibost. Viklefův vliv působil jak u dvora, kde ovlivňoval rozhodování o dalších opatřeních, tak mezi lidem při utváření jejich víry.

Brzy se však na jeho hlavu sneslo papežské hromobití. Papež do Anglie poslal tři buly - univerzitě, králi a církevním hodnostářům - a v nich nařizoval, aby byl tento učitel kacířství neprodleně a rozhodně umlčen (Augustus Neander, Všeobecné dějiny křesťanského náboženství a církve, díl 6, odd. 2, část 1, odst. 8) Ještě dříve než buly do Anglie dorazily, předvolali biskupové ve své horlivosti Viklefa, aby ho soudili. K soudu ho doprovázeli dva z nejmocnějších šlechticů v království. GC 86 Lidé obklopili soudní budovu, tlačili se dovnitř, a tak postrašili soudce, kteří jednání na čas odložili a Viklefovi dovolili v pokoji odejít. Krátce nato zemřel Eduard III., kterého se ke konci jeho života preláti pokoušeli poštvat proti hlasateli pravdy, a správcem království se stal Viklefův dřívější ochránce (viz Dodatky).

Zanedlouho byly doručeny papežské buly a celé Anglii naléhavě přikazovaly, aby kacíře zatkli a uvěznili. Tato opatření naznačovala, že ho čeká hranice. Zdálo se, že Viklef brzy padne za oběť pomstě Říma. Avšak Pán, který kdysi prohlásil: „Neboj se, já budu pavéza tvá“ (1 M 15,1), opět vztáhl svou ruku a ochránil svého služebníka. Smrt udeřila, nezasáhla však reformátora, ale papeže, který nařídil jeho zničení. Řehoř XI. zemřel a duchovní, kteří se shromáždili, aby Viklefa soudili, se rozešli.

Boží prozřetelnost řídila běh událostí tak, aby se reformace mohla rozrůst. Po smrti Řehoře byli zvoleni dva papežové, kteří bojovali proti sobě. Každý z nich tvrdil, že je neomylný, a vyžadoval poslušnost. Jeden i druhý vyzýval věřící, aby mu pomáhali v boji proti jeho soupeři. Každý se snažil prosadit své požadavky hrozbami odpůrcům, že je stihnou strašná prokletí, zatímco svým přívržencům sliboval odměny v nebi. To značně oslabilo moc papežství. Soupeřící strany se stačily jen vzájemně napadat a Viklef měl na nějaký čas pokoj. Jeden papež dával druhého do klatby, neustále se navzájem obviňovali a potoky krve tekly na podporu jejich protichůdných nároků. Církev zaplavily zločiny a skandály. Reformátor v té době v tichém ústraní fary v Lutterworthu pilně pracoval, aby odvedl lid od soupeřících papežů k Pánu Ježíši, Knížeti pokoje.

Papežské schizma se všemi svými důsledky - rozkolem, sváry a zkázou, připravilo cestu pro reformaci, protože umožnilo lidem, aby poznali, jaké papežství ve skutečnosti je. GC 87 V pojednání „O schizmatu papežů“ Viklef vyzýval lid, aby přemýšleli o tom, zda tito dva veleknězi nemluví pravdu, když označují jeden druhého za antikrista. Prohlásil: „Bůh déle nestrpí, aby satan vládl v jediném takovém knězi, a… způsobil rozštěpení mezi dva, aby je lidé ve jménu Kristově mohli snáze přemoci oba.“ (R. Vaughan; Život a názory Jana Viklefa sv. 2, str. 6)

Viklef, podobně jako jeho Mistr, hlásal evangelium chudým. Nespokojil se tím, že šíří světlo ve skromných domovech své farnosti v Lutterworthu, rozhodl se, že musí být zaneseno do celé Anglie. Aby tento záměr uskutečnil, ustanovil skupinu kazatelů, prostých oddaných mužů, kteří milovali pravdu a nepřáli si nic víc, než aby ji mohli šířit. Tito muži se dostali všude, učili na tržištích, na ulicích velkých měst i na venkovských cestách. Navštěvovali staré lidi, nemocné a chudé, a seznamovali je s dobrou zprávou o Boží milosti.

Později jako profesor teologie v Oxfordu kázal Viklef Boží slovo v přednáškových síních univerzity. Přednášel svým studentům pravdu tak věrně, že mu začali říkat „doktor evangelia“. Jeho největším životním dílem však je překlad Písma do angličtiny. V díle „O pravdě a významu Písma“ vyslovil svůj úmysl přeložit Bibli, aby každý obyvatel Anglie mohl číst o podivuhodném Božím díle ve svém rodném jazyce.

Jeho dílo však bylo nečekaně zastaveno. I když mu nebylo ještě ani šedesát let, byly jeho síly neustálou námahou, pilnou prací a trvalými útoky nepřátel podlomeny, takže předčasně zestárl. Zachvátila ho nebezpečná choroba. Zpráva o tom způsobila mnichům velkou radost. Mysleli si, že nyní bude hořce litovat všeho, čím uškodil římské církvi. Spěchali do jeho pokoje, aby vyslechli jeho zpověď. U lůžka muže, o němž se domnívali, že umírá, se sešli zástupci čtyř mnišských řádů, doprovázeni čtyřmi úředníky. GC 88 „Máš smrt na jazyku,“ říkali mu, „uznej své chyby a odvolej před námi vše, čím jsi nás urazil.“ Reformátor je v klidu vyslechl, pak vyzval svého opatrovníka, aby ho v lůžku nadzvedl, upřeně pohlédl do očí těm, kdo čekali na jeho odvolání, a pevným a silným hlasem, před nímž se tak často třásli, prohlásil: „Já nezemřu, ale budu žít, a znovu budu ukazovat zlořády mnichů.“ (D‘Aubigné, sv. 17, kap. 7) Užaslí a vystrašení mniši spěšně místnost opustili.

Viklefova slova se splnila. Zůstal naživu, aby mohl vložit do rukou svých krajanů nejmocnější ze všech zbraní proti Římu - aby jim mohl dát Bibli, nebeský nástroj k osvobození, osvícení a obnově lidstva. Musel překonat mnoho překážek, aby dílo mohlo být dokončeno. Viklef - sužován nemocemi - věděl, že mu na práci zbývá jen několik málo let. Uvědomoval si, jakému odporu musí čelit. Povzbuzovala jej však zaslíbení obsažená v Božím slovu. Bez strachu pokračoval ve svém díle. Když byl na vrcholu svých duševních sil, když měl nejvíce zkušeností, Boží prozřetelnost jej zázračně zachovala a připravila pro největší úkol. Zatímco se křesťanský svět zmítal v neklidu, věnoval se Viklef na své faře v Lutterworthu milovanému dílu a nenechal se znepokojit bouří, která zuřila venku.

Po čase dílo přece jen dokončil - první anglický překlad Bible byl hotov. Boží slovo bylo zpřístupněno Anglii. Nyní se už reformátor nebál žaláře ani hranice. Vložil do rukou lidu světlo, které už nezhasne. Dal svým krajanům Bibli, a učinil tím pro zlomení pout nevědomosti a hříchu i pro osvobození a povznesení své vlasti více, než kolik dokázala nejskvělejší vítězství na válečných polích.

Protože lidé tehdy ještě neznali knihtisk, mohla se Bible rozmnožovat jen pomalým a únavným opisováním. GC 89 O Bibli byl tak velký zájem, že se mnozí ochotně dali do opisování - přesto však mohli opisovači jen stěží uspokojit poptávku. Někteří zámožnější zákazníci chtěli celou Bibli, jiní kupovali pouze její části. V mnoha případech se spojilo několik rodin a koupili si společně jeden opis. Tak Viklefova Bible našla záhy cestu do lidských domovů.

Dovolávání se lidského rozumu způsobilo, že se lidé přestali trpně podřizovat papežským dogmatům. Viklef šířil základní učení protestantizmu - spasení skrze víru v Ježíše Krista a neomylnost Písma. Kazatelé, které vysílal, rozšiřovali Bibli spolu s Viklefovými spisy, a to s takovým úspěchem, že novou víru přijala téměř polovina obyvatel Anglie.

Šíření Bible vyvolalo zděšení církevních úřadů. Nyní museli čelit mocnějšímu vlivu, než jaký měl Viklef - činiteli, proti němuž jim jejich zbraně nebyly nic platné. V té době neexistoval v Anglii zákon, který by šíření Bible zakazoval. Nebylo ho potřeba, protože do té doby Bible nebyla přeložena do jazyka lidu. Později byly takové zákony vydány a jejich poslušnost přísně vynucována. Nyní se však Boží slovo mohlo šířit, a to i přes odpor duchovenstva.

Pak se představitelé římské církve znovu pokusili umlčet reformátorův hlas. Předvolali ho postupně třikrát před soud, avšak bezvýsledně. Nejdříve sněm biskupů prohlásil jeho spisy za kacířské. Biskupové získali na svou stranu mladého krále Richarda II. a přiměli ho, aby vydal královský dekret, podle něhož měli být vsazeni do vězení všichni, kdo budou nadále vyznávat odsouzené učení.

Viklef se odvolal k parlamentu. Nebojácně obžaloval církevní hodnostáře před národní radou a žádal nápravu hrozných zlořádů, které církev schvalovala. Přesvědčivě vylíčil touhu po moci a zkaženost papežství. Své nepřátele tím přivedl do úzkých. GC 90 Viklefovi přátelé a přívrženci byli už předtím násilím donuceni podrobit se, a proto všichni očekávali, že se i starý a osamělý Viklef skloní před spojenou mocí koruny a mitry. Místo toho však zástupci římské církve poznali, že utrpěli porážku. Parlament, pobouřený Viklefovými burcujícími slovy, odvolal dekret o stíhání jeho přívrženců a reformátor byl opět volný.

Potřetí byl pohnán před nejvyšší církevní tribunál v království. Tam nebude slitování s kacířstvím, tam konečně Řím zvítězí a skončí dílo reformátora, uvažovali zastánci papežství. Kdyby mohli provést svůj úmysl, donutili by Viklefa, aby odvolal své učení, nebo by ho dostali na hranici.

Viklef však neodvolal, nebyl ochoten se přetvařovat. Neohroženě trval na svém učení a odmítl obvinění svých pronásledovatelů. Zapomněl na sebe, na situaci, v jaké se nacházel, i na to, že stojí před soudem, a povolal své posluchače před Boží soud, který zváží jejich výmysly a klamy na vahách věčné pravdy. Všichni v soudní síni pocítili moc Ducha Svatého. Poznali, že na ně působí Bůh. Zdálo se, že nemají sílu odejít ze soudní síně. Jako šípy z Božího toulce pronikla reformátorova slova do jejich srdcí. Obvinění z kacířství, které vznesli proti němu, přesvědčivě obrátil proti nim. Jak to, ptal se, že mají odvahu šířit bludy a kupčit s Boží milostí?

„S kým, myslíte, že vedete spor?“ zeptal se jich nakonec. „Se starým mužem na pokraji hrobu? Ne. S pravdou. S pravdou, která je silnější než vy, a proto vás porazí.“ (Wylie, sv. 2, kap. 13) S těmito slovy opustil shromáždění a žádný z jeho odpůrců se nepokusil mu v tom zabránit.

Viklefovo dílo bylo téměř dovršeno. Prapor pravdy, který tak dlouho zvedal, měl zanedlouho vypadnout z jeho rukou. Ještě jednou však měl vydat svědectví o evangeliu. Pravda měla být hlásána ze samé pevnosti království bludu. GC 91 Viklef byl povolán k soudu před papežský tribunál v Římě, který tak často proléval krev svatých. Nebyl slepý, aby neviděl nebezpečí, které mu hrozilo. Přesto by byl uposlechl, kdyby nebyl postižen mrtvicí. To mu znemožnilo vydat se na cestu. I když jeho hlas v Římě nemohl zaznít, mohl své názory vyjádřit písemně. Rozhodl se, že to udělá. Ze své fary poslal papeži dopis. V něm uctivě, v křesťanském duchu, ale otevřeně káral okázalost a pýchu papežského dvora.

Mimo jiné napsal: „Opravdově se raduji, když hlásám a vysvětluji komukoli víru, kterou vyznávám, zvláště pak, činím-li tak římskému biskupovi, který - pokud je, jak předpokládám, neklamný a věrný - jistě co nejochotněji potvrdí mou projevenou víru, nebo ji opraví, je-li bludná.

Za prvé se domnívám, že Kristovo evangelium je úplným souhrnem zákona Božího… Mám za to, že římský biskup, pokud je Kristovým zástupcem zde na zemi, je nejvíce ze všech lidí vázán zákonem evangelia. Neboť velikost mezi Kristovými učedníky nespočívala ve světské důstojnosti nebo ve světských poctách, nýbrž v poctivém a přesném následování Krista, jeho života a jeho jednání… Kristus byl v době svého putování po zemi velice chudý a odmítal všechnu světskou vládu a pocty a pohrdal jimi…

Žádný věřící člověk by neměl následovat ani samotného papeže, ani nějakého svatého, leda v tom, když následují Pána Ježíše Krista, neboť Petr i synové Zebedeovi zhřešili, když se odchýlili od Kristových šlépějí a zatoužili po světských poctách, proto by v těchto bludech neměli být následováni…

Papež by měl přenechat světským panovníkům všechnu časnou správu a vládu a k tomu účinně vést všechno duchovenstvo, neboť tak to činil Kristus zvláště skrze své apoštoly. Mýlím-li se v některém z těchto bodů, podstoupím co nejpokorněji trest, ba přijmu i trest smrti, bude-li to třeba. GC 92 Kdybych mohl jednat podle své vůle nebo podle svého přání, jistě bych se osobně dostavil před římského biskupa. Pán mě však navštívil jinak a naučil mě, že je lépe poslouchat Boha než člověka.“

V závěru pak Viklef napsal: „Modleme se k našemu Bohu, aby ráčil podnítit našeho papeže Urbana VI. k tomu, aby tak jako na začátku svého úřadu následoval i se svým duchovenstvem Pána Ježíše Krista v jeho životě a díle - a aby působivě učili lid tak, aby činil totéž.“ (John Foxe, Činy a pomníky, sv. 3, str. 49.50) Viklef připomněl papeži a jeho kardinálům pokoru a skromnost Krista. Ukázal tak nejen jim, ale i celému křesťanstvu, jaký rozdíl je mezi Mistrem a jeho domnělými zástupci.

Viklef očekával, že za svou věrnost zaplatí životem. Král, papež a biskupové se spojili, aby ho zničili. Zdálo se, že do několika měsíců skončí na hranici. Jeho odvaha však zůstala pevná. Říkával: „Proč hledáte mučednickou korunu někde daleko? Kažte Kristovo evangelium vysokým hodnostářům - a mučednictví vás nemine. To mám žít a mlčet?… Ne. To raději ať přijde rána, očekávám ji.“ (D‘Aubigné, sv. 17, kap. 8)

Boží prozřetelnost však stále chránila svého věrného služebníka. Muž, který celý svůj život směle vystupoval na obranu pravdy a kterému denně hrozilo nebezpečí smrti, neměl padnout za oběť nenávisti svých nepřátel. Viklef se nikdy nesnažil chránit sám sebe, ochránil ho však Pán. A nyní, když si jeho nepřátelé byli jisti svou kořistí, zasáhl Bůh a uklidil ho z jejich dosahu. Ve svém kostele v Lutterworthu, právě když se chystal rozdělovat Večeři Páně, padl zasažen mrtvicí, a krátce nato zemřel.

Bůh Viklefovi určil jeho dílo. GC 93 Vložil slovo pravdy do jeho úst a postavil kolem něho stráže, aby se toto slovo mohlo dostat k lidu. Ochraňoval jeho život a prodlužoval období, v němž mohl působit, dokud nebyly položeny základy pro velké dílo reformace.

Viklef vyšel z šera temného středověku. Neměl předchůdce, podle jehož díla by mohl upravovat svou soustavu reforem. Objevil se jako Jan Křtitel, aby vykonal zvláštní poslání, a stal se ohlašovatelem nového údobí. Přesto se však soustava pravd, jež předkládal, vyznačovala jednotou a úplností. Nepřekonali ji ani reformátoři, kteří přišli po něm. Někteří z nich jí nedosáhli ani o sto let později. Položené základy byly tak široké a hluboké, celá stavba byla tak pevná a spolehlivá, že ji ti, kdo přišli po něm, nemuseli opravovat.

Velké hnutí zahájené Viklefem, které mělo vysvobodit svědomí a rozum lidí a dát svobodu národům tak dlouho porobeným Římem, vycházelo z Bible. Z ní pramenil proud požehnání, který od čtrnáctého století jako voda života protékal věky. Viklef přijal Písmo bezvýhradnou vírou jako vnuknuté zjevení Boží vůle, jako dostatečné pravidlo víry a života. Byl vychováván k tomu, aby římskou církev považoval za Boží neomylnou moc a aby přijímal s naprostou úctou učení a tradice, jak se vyvinuly během tisíce let. Od toho se však odvrátil a začal poslouchat Boží svaté slovo. Vyzýval lid, aby uznal tuto autoritu. Místo církve mluvící prostřednictvím papeže prohlásil za jedinou pravou autoritu Boží hlas promlouvající prostřednictvím Božího slova. Učil nejen to, že Bible je dokonalým zjevením Boží vůle, ale také, že jejím jediným vykladačem je Duch Svatý a každý člověk má osobním studiem Písma poznat, jaké jsou jeho povinnosti. Tím obracel mysl lidí od papeže a římské církve k Božímu slovu.

GC94 Viklef byl jedním z největších reformátorů. Šíří vzdělání, pronikavostí myšlení, neochvějností při vyznávání pravdy a smělostí při její obraně se mu vyrovnal jen málokdo z těch, kdo přišli po něm. Tento první reformátor se vyznačoval čistotou života, neúnavnou pílí při studiu i práci, neochvějnou poctivostí, láskou a věrností, které projevoval ve své službě. A to přesto, že v době, kdy žil, panovala duchovní temnota a mravní zkaženost.

Viklefův charakter je důkazem, že Písmo svaté má výchovnou přetvářející moc. Bible udělala z Viklefa to, čím byl. Snaha pochopit velké pravdy Božího zjevení rozvíjí a posiluje všechny schopnosti člověka. Rozvíjí rozum, bystří chápavost a zlepšuje úsudek. Studium Bible zušlechťuje myšlení, cítění a tužby lidského srdce více než jakékoli jiné studium. Posiluje cílevědomost, trpělivost, odvahu a sílu, zušlechťuje charakter a posvěcuje srdce. Opravdové, uctivé zkoumání Bible, které umožňuje, aby se mysl člověka, který ji studuje, bezprostředně setkávala s nekonečnou myslí Boha, dá světu muže s mocnějším a činorodějším intelektem, muže vznešenějších zásad, než jaké kdy připravilo to nejlepší vzdělání, které může poskytnout lidská moudrost. „Začátek učení tvého osvěcuje,“ zvolal žalmista, „vyučuje sprostné rozumnosti“ (Ž 119,130).

Viklefovo učení se šířilo ještě nějakou dobu po jeho smrti. Jeho stoupenci, známí jako viklefovci nebo lolardi, prošli nejen Anglií, ale rozešli se i do dalších zemí a všude přinesli poznání evangelia. Po smrti reformátora působili kazatelé s ještě větší horlivostí než předtím a jejich kázání přicházely poslouchat velké zástupy. Mezi obrácenými byli také někteří šlechtici, dokonce i manželka krále. Na mnoha místech se pronikavě změnily zvyky lidu k lepšímu a z kostelů zmizely modloslužebné symboly. Záhy však vypukla nelítostná bouře pronásledování proti všem, kdo se opovážili přijmout Bibli za svého vůdce. GC 95 Angličtí panovníci, kteří chtěli posílit svou moc podporou Říma, neváhali obětovat životy reformátorů. Poprvé v dějinách Anglie byly pro ty, kdo se řídili evangeliem, stavěny hranice. Přibývalo mučedníků. Obhájci pravdy, pronásledováni a mučeni, se mohli dovolávat jen Hospodina zástupů. Pronásledováni jako nepřátelé církve a zrádci království, kázali dále na tajných místech, nacházeli přístřeší v domovech chudých a často se skrývali v jeskyních a doupatech.

Přes zběsilost pronásledování se po staletí nepřestávaly ozývat klidné, upřímné hlasy, které vážně a trpělivě protestovaly proti panující zkaženosti křesťanství. Křesťané tehdejší doby znali pravdu jen zčásti, naučili se však milovat Boží slovo, řídit se jím a ochotně pro ně trpět. Podobně jako věřící v době apoštolů obětovali mnozí z nich pro Kristovu věc svůj pozemský majetek. Ti, kdo mohli dále bydlet ve svých domovech, rádi poskytovali přístřeší svým pronásledovaným bratrům, a když pak byli sami vyhnáni, radostně přijímali úděl vyhnanců. Je také pravda, že se tisíce nechaly zastrašit běsněním pronásledovatelů a vykoupily si svobodu tím, že obětovaly svou víru. Takoví lidé vycházeli z vězeňských kobek, oblečeni do rouch kajícníků, aby veřejně odvolali své dřívější přesvědčení. Nemálo však bylo těch, - a byli mezi nimi jak muži urozeného původu, tak i poddaní a chudí - kteří neohroženě vydávali svědectví o pravdě ve vězeňských kobkách, v „lolardských věžích“, při mučení i v plamenech. Radovali se z toho, že mohou mít „podíl na Kristově utrpení“.

Papežencům se nepodařilo prosadit své záměry za Viklefova života a jejich nenávist se nemohla nasytit, ani když jeho tělo už klidně odpočívalo v hrobě. Rozhodnutím koncilu v Kostnici - vydaném více než čtyřicet let po jeho smrti - byly jeho kosti vyzdviženy z hrobu, veřejně spáleny a popel z nich vhozen do místního potoka. GC 96 „Tento potok,“ napsal jeden starý spisovatel, „odnesl jeho popel do řeky Avon, řeka Avon do řeky Severn, řeka Severn do moře. A tak Viklefův popel je symbolem jeho učení, které je dnes rozšířeno po celém světě.“ (T. Fuller; Církevní dějiny Británie, sv. 4, odd. 2, odst. 54) Sotva si jeho nepřátelé uvědomovali symboliku svého pomstychtivého činu.

Viklefovy spisy přivedly v Čechách Jana Husa k tomu, že odmítl mnohé bludy římské církve a začal proces reformace. Ve dvou zemích, od sebe tak vzdálených, bylo tímto způsobem zaseto semeno pravdy. Z Čech se vliv reformace rozšířil do dalších zemí. Lidské mysli byly zaměřeny k Božímu slovu, které bylo tak dlouho v zapomnění. Boží ruka připravovala cestu pro velkou reformaci.