(503) Velký spor věků - Doba duchovního temna

 

GC 49 Apoštol Pavel ve svém druhém listu Tessalonickým předpověděl velké odpadnutí, které vyústí v nastolení papežské moci. Napsal, že Kristův den nenastane, „než až prve přijde odstoupení, a zjeven bude ten člověk hříchu, syn zatracení, protivící a povyšující se nade všecko, což slove Bůh, anebo čemuž se děje Božská čest, takže se posadí v chrámě Božím, tak sobě počínaje, jako by byl Bůh.“ Dále apoštol upozorňuje své bratry, že „již tajemství nepravosti působí“ (2 Te 2,3.4.7). Již ve své rané době viděl, jak se do církve vkrádají bludy, které připravují půdu pro vznik papežství.

Poznenáhlu, nejprve pokradmu a v tichosti, později už zjevněji, jak nabývalo na síle a získávalo nadvládu nad myšlením lidí, provádělo „tajemství nepravosti“ své podvodné a rouhavé dílo. Téměř nepozorovaně vnikaly do křesťanské církve pohanské zvyky. Kruté pronásledování církve od pohanů na čas utlumilo ochotu k ústupkům a přizpůsobování. Když však pronásledování ustalo a křesťanství proniklo na dvory a do paláců králů, vyměnilo skromnou prostotu Krista a jeho apoštolů za okázalost a pýchu pohanských kněží a vládců. Na místo Božích požadavků postavilo lidské názory a tradice. GC 50 Formální obrácení císaře Konstantina na počátku čtvrtého století křesťané přijali s velkým nadšením. A svět formálně oděný spravedlností vstoupil do církve. Rozklad pak postupoval velmi rychle. Zdánlivě poražené pohanství vlastně zvítězilo. Pohanské myšlení ovládlo církev. Pohanské nauky, obřady a pověry byly zapracovány do věrouky a bohoslužby formálních Kristových následovníků.

Kompromis mezi pohanstvím a křesťanstvím vedl k tomu, že se začal prosazovat „člověk hříchu“, o němž proroctví předpovědělo, že se bude stavět proti Bohu a vyvyšovat se nad něj. Obrovská soustava falešného náboženství je mistrovským dílem satanovy moci - pomníkem jeho úsilí dosednout na trůn, aby vládl zemi podle své vůle.

Satan se kdysi pokusil dosáhnout dohody s Kristem. Přišel za Božím Synem na poušť pokušení, ukázal mu všechna království světa a jejich slávu a nabídl mu, že všechno odevzdá do jeho rukou, uzná-li Kristus nadvládu knížete temnoty. Kristus pokáral opovážlivého pokušitele a přinutil ho, aby odešel. Satan však dosahuje větších úspěchů, svádí-li stejným způsobem lidi. Církev byla vedena, aby hledala přízeň a podporu u mocných tohoto světa, aby tak získala světské výhody a pocty. Tím církev zavrhla Krista a začala se podřizovat představiteli satana - římskému biskupovi.

Podle jednoho z hlavních bodů učení římského katolicizmu je papež viditelnou hlavou všeobecné Kristovy církve a je mu svěřena nejvyšší autorita nad biskupy a kazateli na celém světě. Nad to ještě dostal božské tituly. Byl oslovován „Pán Bůh Papež“ a byl prohlášen za neomylného (viz Dodatky). Vyžaduje úctu všech lidí. Stejný požadavek, který vyslovil na poušti pokušení, klade satan prostřednictvím římské církve stále a mnozí lidé jsou ochotni mu tuto poctu vzdávat.

GC 51 Ale ti, kteří uctívají a respektují Boha, reagují na tuto rouhavou opovážlivost tak, jako Kristus odpověděl na požadavek lstivého nepřítele: „Pánu Bohu svému budeš se klaněti a jemu samému sloužiti.“ (L 4,8) Bůh ve svém slovu ani v nejmenším nenaznačil, že ustanovuje nějakého člověka hlavou církve. Učení o papežské svrchovanosti je v přímém rozporu s učením Písma. Papež nemůže mít moc nad Kristovou církví, může se jen snažit ji uchvátit.

Římští katolíci obviňují protestanty z kacířství a ze svévolné odluky od pravé církve. Takové obvinění však platí spíše jim. Římská církev odložila Kristovu korouhev a opustila „víru, kteráž jest jednou dána svatým“ (Ju 3). Satan dobře věděl, že Písmo lidem umožní, aby odhalili jeho podvody a odolali jeho moci. Vždyť i Spasitel světa odrážel jeho útoky slovy Písma. Proti každému útoku Kristus nastavil štít věčné pravdy; bránil se slovy: „Psáno jest.“ Proti každému návrhu protivníka Kristus postavil moudrost a sílu slova. Aby tedy satan udržel svou nadvládu nad lidmi a utvrdil moc papežského uchvatitele, musel lidi udržovat v neznalosti Písma. Bible vyvyšuje Boha a vymezuje lidem jejich místo, proto musí být jeho svaté pravdy utajeny a potlačeny. Římská církev přijala tento způsob argumentace. Po staletí bylo rozšiřování Bible zakázáno. Lidem bylo zakázáno Bibli číst nebo ji mít doma (viz Dodatky). Bezzásadoví kněží a preláti vykládali její učení tak, aby podepřeli svá domnělá práva. Tak se papež stal téměř všeobecně uznávaným zástupcem Boha na zemi a osoboval si moc nad církví i státem.

Když byl odhalitel podvodů odstraněn, satan pak mohl jednat podle své vůle. Biblická proroctví předpovídala, že „nadto pomýšleti bude, aby proměnil časy i práva“ (Da 7,25). GC 52 A o to se také pokusil. Aby formálně obráceným pohanům poskytl náhradu za uctívání model, a tím usnadnil, aby přijali křesťanství, zavedl postupně do křesťanské bohoslužby uctívání obrazů a ostatků. Nakonec tento systém modloslužby zavedly svými rozhodnutími všeobecné církevní sněmy (viz Dodatky). Aby dokonal znesvěcující dílo, opovážil se Řím vymazat z Božího zákona druhé přikázání, zakazující uctívání obrazů a symbolů, a rozdělil desáté přikázání, aby zůstal zachován jejich počet.

Ochota ustupovat pohanství otevřela cestu k ještě většímu přehlížení nebeské autority. Prostřednictvím neposvěcených vůdců církve satan pozměnil také čtvrté přikázání a pokusil se odstranit starobylou sobotu, den, který Bůh požehnal a posvětil (1 M 2,2.3) a na její místo povýšit svátek zachovávaný pohany jako „ctihodný den slunce“. Pokus o tuto změnu nebyl zpočátku otevřený. V prvních staletích zachovávali sobotu všichni křesťané. Rozhodně uctívali Boha a věřili, že Boží zákon je neměnitelný, proto tak úzkostlivě dodržovali jeho předpisy. Satan však chytře působil prostřednictvím svých pomocníků, aby dosáhl svého cíle. Aby se pozornost lidu obrátila k neděli, byl tento den vyhlášen svátkem na počest Kristova vzkříšení. V neděli se pak konaly bohoslužby. Sobota byla dosud pokládána za den odpočinku a byla stále posvátně zachovávána.

Aby si satan připravil cestu pro dílo, které si naplánoval dokončit, navedl Židy ještě před příchodem Pána Ježíše, aby sobotu zatížili nejpřísnějšími požadavky, takže se její zachovávání stalo břemenem. Pak, využívaje výhod toho, že sobotu postavil do nesprávného světla, uvrhl na ni opovržení jako na židovské nařízení. Zatímco neděli považovali křesťané všeobecně dále za den radosti, vedl je satan přitom k tomu GC 53, aby sobotu učinili dnem postu, dnem smutku a beznaděje, aby tak projevili svůj odpor k židovství.

Na počátku čtvrtého století vydal císař Konstantin nařízení, kterým vyhlásil neděli za veřejný svátek po celé Římské říši (viz Dodatky). Den slunce uctívali jeho pohanští poddaní a zachovávali jej i křesťané. Císař se záměrně snažil spojit protikladné zájmy pohanství a křesťanství. Vymáhali to na něm ctižádostiví a po moci toužící biskupové, kteří pochopili, že budou-li křesťané i pohané světit stejný den, usnadní se pohanům přestup ke křesťanství, a tím vzroste moc a sláva církve. I když mnozí bohabojní křesťané byli postupně vedeni k tomu, že začali považovat neděli za den do jisté míry posvátný, pravou sobotu stále pokládali za Hospodinův svatý den a zachovávali ji podle čtvrtého přikázání.

Velký podvodník své dílo neskončil. Rozhodl se, že shromáždí celý křesťanský svět pod svůj prapor a bude jej ovládat prostřednictvím svého zástupce, pyšného papeže, který se však prohlašoval za Kristova zástupce. Svého cíle dosáhl za pomoci polovičatě obrácených pohanů a ctižádostivých církevních hodnostářů milujících svět. Čas od času se konaly velké sněmy, na nichž se scházeli církevní hodnostáři z celého křesťanského světa. Téměř na každém sněmu byla Bohem ustanovená sobota o stupínek snížena, zatímco neděle byla úměrně tomu povýšena. Tak se stalo, že nakonec křesťané uctívali pohanský svátek jako Boží nařízení, zatímco biblická sobota byla prohlášena za pozůstatek židovství a ti, kdo ji zachovávali, byli prokleti.

Velkému odpadlíkovi se podařilo vyvýšit se „nade všecko, což slove Bůh, anebo čemuž se děje Božská čest“ (2 Te 2,4). Odvážil se změnit to přikázání Božího zákona, které neochvějně lidstvu připomíná pravého a živého Boha. Čtvrté přikázání představuje Boha jako Stvořitele nebe a země, a tím ho odlišuje od všech nepravých bohů. GC 54 Bůh posvětil a oddělil sedmý den jako den odpočinku pro člověka právě proto, aby mu připomínal skutečnost stvoření. Měl lidem provždy představovat živého Boha jako zdroj života, předmět úcty a uctívání. Satan se snaží odvést člověka od věrnosti Bohu a od poslušnosti Božího zákona, proto je jeho úsilí namířeno především proti tomu přikázání, které ukazuje Boha jako Stvořitele.

Protestanti nyní tvrdí, že Kristovo zmrtvýchvstání v neděli učinilo z neděle křesťanskou sobotu. Ale důkaz Písma chybí. Ježíš Kristus ani jeho apoštolové tomuto dni nedávali takovou poctu. Zachovávání neděle jako křesťanského zřízení má svůj původ v oné „tajemné síle nepravosti“ (2 Te 2,7), která začala působit již za dnů apoštola Pavla. Kdy a jak uznal Pán tento výplod papežství? Jaké pevné odůvodnění může být dáno pro změnu, kterou Písmo nezná?

V šestém století bylo papežství již pevně nastoleno. Za své sídlo si zvolilo císařské město a římský biskup byl prohlášen za hlavu celé církve. Pohanství bylo nahrazeno papežstvím. Drak dal šelmě „sílu svou, a trůn svůj, a moc velikou“ (Zj 13,2; viz Dodatky). A nyní začalo 1260 let papežského útlaku, jak je předpověděla proroctví knihy Daniel a Zjevení (Da 7,25; Zj 13,5-7). Křesťané byli nuceni rozhodnout se buď vzdát své čistoty a přijmout papežské obřady a bohoslužbu, anebo trávit život ve vězeních, podstoupit smrt na mučidlech, na hranici nebo pod katovou sekerou. Začala se plnit slova Ježíše: „Budete pak zrazováni i od rodičů a od bratrů, od příbuzných i od přátel, a zmordují některé z vás. A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé.“ (L 21,16.17) Nad věrnými se rozhořelo pronásledování s větší zběsilostí než pronásledování dřívější. A svět se stal velkým bojištěm. GC 55 Po staletí nalézala Kristova církev útočiště v ústraní a ve skrýších. Takto praví prorok: „A žena utekla na poušť, kdež měla místo od Boha připravené, aby ji tam živili za dnů tisíc dvě stě a šedesát.“ (Zj 12,6)

Nástup římské církve k moci znamenal počátek doby temna. Nakolik vzrůstala její moc, natolik se zvětšovala temnota. Z Krista, pravého základu, byla víra přenesena na římského papeže. Místo aby lidé věřili v Božího Syna a očekávali od něho odpuštění hříchů a věčnou záchranu, vzhlíželi k papeži, ke kněžím a prelátům, kterým papež udělil určitou moc. Lidé byli učeni, že papež je jejich pozemský prostředník a že k Bohu se mohou přiblížit pouze jeho prostřednictvím. Dále byli učeni, že papež stojí na Božím místě, a proto jej musí bezpodmínečně poslouchat. Neuposlechnutí jeho požadavků bylo dostatečným důvodem, aby na přestupníky byly uvaleny nejpřísnější tělesné i duchovní tresty. Tak byl zájem lidí odvrácen od Boha k omylným, bloudícím a krutým lidem, a ještě hůře, k samému knížeti temnoty, který skrze ně projevoval svou moc. Hřích se zahalil do roucha svatosti. Kdykoli je Písmo zatlačeno do pozadí a člověk začne považovat sebe za nejvyšší autoritu, můžeme očekávat jen podvod, klam a nepravost. S vyvyšováním lidských nařízení a tradic se projevoval úpadek, který vždy bývá následkem toho, když lidé opomíjejí Boží zákon.

Pro Kristovu církev to byly dny nebezpečí. Skutečně věrných držitelů pravdy zůstalo málo. I když pravda nikdy nebyla ponechána bez svědků, v určitých dobách se zdálo, že bludy a pověry naprosto zvítězí a že pravé náboženství ze světa zmizí. Na evangelium se zapomínalo, přitom se však množily náboženské obřady a lidé byli zatěžováni břemenem přísných požadavků.

Bylo jim vštěpováno nejen to, aby vzhlíželi k papeži jako ke svému prostředníku, ale také aby věřili, že se mohou očistit od hříchu svými vlastními skutky. Daleké pouti, kající skutky, uctívání ostatků, budování kostelů, kaplí a oltářů, placení velkých příspěvků církvi – GC 56 tyto a mnohé podobné úkoly byly lidem ukládány, aby tak usmířily Boží hněv a získaly Boží přízeň - jako by Bůh byl jako člověk, hněval se pro malichernost nebo se dal usmířit dary či kajícími skutky.

I když vládla neřest, a to i mezi představiteli římské církve, zdálo se, že vliv církve stále roste. Koncem osmého století začali zastánci papežství tvrdit, že v prvních staletích měli římští biskupové stejnou duchovní moc, jakou mají nyní. Aby toto tvrzení podepřeli, potřebovali je doložit nějakým autoritativním dokladem. K tomu je navedl otec lži. Mniši vyhotovili padělky starých spisů. Objevila se usnesení dávných koncilů, která do té doby nikdo nikdy neslyšel, a dokládala, že svrchovaná moc papeže trvá již od nejranějších dob. A církev, která odmítla pravdu, ochotně tyto podvrhy uznala (viz Dodatky).

Malá skupina věrných, kteří stavěli na pravém základu (1 K 3,10.11), byla zmatena, když smetí falešného učení mařilo dílo. Někteří z nich - podobně jako stavitelé jeruzalémských hradeb za dnů Nehemiáše - říkali: „Zemdlelať jest síla nosičů, a rumu (sutin KJV) ještě mnoho jest, neodolaliť bychom jim, stavějíce zed.“ (Neh 4,10) Unaveni stálým bojem proti pronásledování, podvodům, zlu a všem ostatním překážkám, které mohl vymyslet jen satan, aby mařil jejich dílo, ztratili někteří z věrných stavitelů odvahu. A aby měli pokoj a zajistili své majetky i životy, odvrátili se od pravého základu. Jiní se však pronásledování nezalekli a nebojácně prohlašovali: „Nebojte se jich, ale na Pána velikého a hrozného pamatujte.“ (Neh 4,14) Pokračovali v díle s mečem po boku (Ef 6,17).

Stejná nenávist a odpor vůči pravdě inspirovaly Boží nepřátele v každé době a také od Božích služebníků se vyžaduje stejná bdělost a věrnost. GC 57 Slova, která Ježíš Kristus řekl prvním učedníkům, platí i jeho následovníkům na konci času: „A cožť vám pravím, všechněmť pravím: Bděte.“ (Mk 13,37)

Zdálo se, že temnota houstne. Uctívání model zevšeobecnilo. Před obrazy byly rozsvěcovány svíčky, lidé se k nim modlili. Převažovaly naprosto nesmyslné pověry a zvyky. Pověry ovládly mysl lidí tak, že zdánlivě úplně potlačily zdravý rozum. Zatímco kněží a biskupové milovali zábavy, propadli smyslnosti a zkaženosti, tak se dalo jen čekat, že lid, který od nich očekával vedení, upadne do nevědomosti a zkázy.

Papežská domýšlivost postoupila o další krok, když v jedenáctém století papež Řehoř VII. vyhlásil dokonalost římské církve. V prohlášeních, která vydal, jedno tvrdilo, že církev se nikdy nemýlila a nikdy se nezmýlí, jak to údajně praví Písmo. Ale v Písmu takové tvrzení nenajdeme. Pyšný papež si zároveň osoboval právo sesazovat panovníky a prohlásil, že jeho rozhodnutí nemůže nikdo změnit, on však má právo zvrátit rozhodnutí všech (viz Dodatky).

Příkladnou ukázkou tyranské povahy tohoto obhájce neomylnosti je jeho jednání s německým císařem Jindřichem IV. Protože se opovážil nerespektovat autoritu Říma, bylo tomuto monarchovi jasně ukázáno, že bude vyloučen z církve a sesazen z trůnu. Jindřich se obával pohrůžek a opuštění svými knížaty, které proti němu povzbuzoval papežův vyslanec ke vzpouře, a cítil, že je nezbytné, aby se s Římem usmířil. V doprovodu své manželky a jednoho věrného sluhy překročil uprostřed zimy Alpy, aby se před papežem pokořil. Když dorazil k zámku, kde se Řehoř usídlil, uvedli ho bez jeho průvodců do vnějšího nádvoří a tam jej, v kruté zimě, s nepokrytou hlavou, bosýma nohama a v chatrných šatech, nechali čekat, až papež svolí, že před něj smí předstoupit. GC 58 Teprve když se po tři dny postil a zpovídal, rozhodl se papež, že mu odpustí. Podmínil to ovšem tím, že císař vyčká, dokud mu papež nedovolí převzít vladařské žezlo a začít vládnout. Povzbuzený tímto vítězstvím, začal Řehoř prohlašovat, že je jeho povinností krotit pýchu králů.

V jakém protikladu je pýcha tohoto velekněze s pokorou a laskavostí Krista, který se představuje jako Ten, kdo prosí u dveří lidského srdce, aby mohl vstoupit a přinést odpuštění a pokoj, a který učil své učedníky: „A kdož by koli mezi vámi chtěl býti první, budiž váš služebník.“ (Mt 20,27)

Následující století byly svědky dalšího rozmnožování bludů předložených z Říma. Ještě před vznikem papežství vzbuzovalo učení pohanských filozofů pozornost a ovlivňovalo církev. Mnozí domněle obrácení křesťané i nadále lpěli na zásadách pohanské filozofie. A nejen oni sami ji dále studovali, ale přesvědčovali ostatní, aby ji používali jako prostředku pro šíření vlivu mezi pohany. Tím se do křesťanské víry dostaly závažné bludy. Mezi nimi zaujala přední místo nauka o přirozené nesmrtelnosti člověka a jeho vědomí po smrti. Toto falešné pohanské učení se stalo základem, na němž Řím vybudoval vzývání svatých a uctívání Panny Marie. Z něho vzniklo také bludné učení o věčných mukách zatvrzelce, které bylo brzy zahrnuto do papežské věrouky.

Tak byla připravena cesta pro zavedení ještě dalšího pohanského výmyslu, který Řím nazývá očistcem a používá k zastrašování důvěřivých a pověrčivých zástupů. Toto bludné učení tvrdí, že existuje jakési místo útrap, kde duše lidí, kteří si nezaslouží věčné zatracení, musí pykat trest za své hříchy a odkud budou vpuštěny do nebe, až budou osvobozeny od svých nečistot (viz Dodatky).

GC 59 Řím potřeboval ještě další vynález, aby mohl těžit ze strachu a špatností svých přívrženců. Toto bylo podpořeno učením o odpustcích. Bylo slibované plné odpuštění hříchů, a to minulých, přítomných i budoucích, a osvobození od utrpení a trestů všem, kdo se zúčastní tažení a válek za rozšíření pozemské vlády papeže, když budou trestat jeho nepřátele anebo hubit všechny, kdo se odvažují popírat duchovní nadvládu. Lidé byli také učeni, že dají-li církvi peníze, mohou se zbavit hříchů a mohou také vysvobodit duše svých zemřelých přátel, které byly odsouzeny k mučení v plamenech. Takto Řím plnil své pokladnice a vydržoval svou nádheru, přepych a neřestný způsob života lidí, kteří o sobě prohlašovali, že jsou zástupci Toho, který neměl kam složit hlavu (viz Dodatky).

Obřad večeře Páně, který popisuje Písmo svaté, byl nahrazen modloslužebnou obětí mše. Papežští kněží předstírali, že svým nesmyslným mumláním proměňují obyčejný chléb a víno ve skutečné „tělo a krev Ježíše Krista“ (Kardinál Wiseman: Skutečná přítomnost těla a krve našeho Pána Ježíše Krista v požehnané eucharistii, dokázaná z Písem, kap. 8, odd. 3, odst. 26). S rouhavou opovážlivostí veřejně prohlašovali, že mají moc tvořit Boha, Stvořitele všech věcí. Od křesťanů pak pod trestem smrti vyžadovali, aby vyznávali víru v tento blud, v toto nebe urážející kacířství. Mnozí, kteří to odmítli, byli vydáni plamenům (viz Dodatky).

Ve třináctém století byl zřízen nejstrašnější ze všech nástrojů papežství - inkvizice. Představitele církevní hierarchie k tomu navedl sám kníže zla. Při jejich tajných poradách ovládal satan a jeho andělé mysl zlých lidí, zatímco neviděn stál uprostřed nich Boží anděl, který zaznamenával jejich ohavná usnesení a zapisoval tak strašné činy, které se nikdy neměly objevit před lidskými zraky. „Veliký Babylón“ byl „opojen krví svatých“. Zohavená těla milionů mučedníků volala k Bohu, aby nad touto odpadlickou mocí vykonal pomstu.

GC 60 Papežství se stalo krutovládcem světa. Králové a císařové se klaněli nařízením římského papeže. Zdálo se, že papež rozhoduje o časném i věčném osudu lidí. Po staletí většina křesťanů přijímala učení Říma v plném rozsahu a bez výhrad, uctivě konala jeho obřady a zachovávala jeho svátky. Ctila a štědře podporovala jeho kněze. Římská církev nikdy nedosáhla větší důstojnosti, velkoleposti a moci.

Avšak „poledne papežství bylo půlnocí světa“ (J. A. Wylie, Dějiny protestantizmu, díl 1, kap. 4). Nejen prostí lidé, ale ani kněží téměř vůbec neznali Boží slovo. Představitelé církve - tak jako kdysi farizeové - nenáviděli světlo, které by odhalilo jejich hříchy. Když odstranili Boží zákon, který je měřítkem spravedlnosti, uplatňovali neomezenou moc a oddávali se neřestem bez hranic. Převládal klam a podvod, hrabivost a prostopášnost. Lidé se neštítili žádného zločinu, aby dosáhli bohatství nebo postavení. Paláce papežů a prelátů byly místem nejohavnějších smilstev. Někteří z vládnoucích papežů se dopustili tak odporných zločinů, že se je světští vládci snažili sesadit jako příliš odporné netvory, jež pro přílišnou podlost nelze trpět. Po staletí nezaznamenala Evropa pokrok ve vědění, umění, ani v rozvoji civilizace. Křesťanstvo bylo ochromeno morálně i intelektuálně.

Stav, v jakém se nacházel svět pod římskou nadvládou, byl strašným naplněním slov proroka Ozeáše: „Vyhlazen bude lid můj pro neumění. Poněvadž jsi ty pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal; a že jsi zapomněl na zákon Boha svého, já také zapomenu se na syny tvé.“ „Není žádné věrnosti, ani žádného milosrdenství, ani žádné známosti Boží v této zemi. Proklínání a lži a vraždy, a zlodějství i cizoložství na vrch zrostlo, a vražda vraždu postihá.“ (Oz 4,6.1.2) Takové následky přineslo odmítnutí Božího slova.