(2001) Jeho Svatost Dalajlama

Bratři a sestry,
Je mi velice líto, že se nemohu zúčastnit tohoto ctěného Fóra 2000. Přesto jsem se chtěl s Vámi podělit o své myšlenky na to, jak můžeme doufat v lepší budoucnost podle vzoru důležitých otázek, jimiž se tato konference, která je poslední v řadě, zabývá.
Tím, jak se svět zmenšuje a možnosti komunikace se zrychlují, stáváme se na sobě stále více závislými. Je proto nezbytné, abychom se dívali do budoucna nejen z mezinárodní perspektivy a s úctou k jiným národům, jejich kulturám a prostředím, nýbrž také ze širokého a dlouhodobého hlediska.
V zásadě jsou lidská práva všude stejná: všichni si přejeme být šťastni a nechceme trpět. Ze všech sil se snažíme o to, abychom si mohli tato přání splnit. Snažíme se o to jako jednotlivci, i sdruženi do skupin. Nehledě na rozdílnost naší pleti či vlasů, rozdíly v náboženském vyznání či nevyznávání náboženství, na různost jazyků, jimiž mluvíme, kultur, v nichž žijeme, či na rozdíly v postavení jednotlivých pohlaví, jsme v podstatě všichni lidské bytosti. Pro to, abychom byli schopni respektovat a chápat ostatní, abychom měli pro ně pochopení a vlídnost, je důležité, abychom si tuto stejnost uvědomili.
Myšlenka základní stejnosti lidských bytostí je jednoduchá i pravdivá. Přesto pro mnohé je těžké věřit v rovnoprávnost a stejnost všech lidí a chovat se podle toho. Mnohdy naopak zdůrazňujeme rozdíly mezi námi. To má samozřejmě i pozitivní aspekt: lidstvo je bohaté, protože zde existuje různorodost. Každá civilizace, každá kultura či duchovní tradice přispěla svým způsobem k lidským potřebám, znalostem a moudrosti, k tomu, že se máme dobře a mnoho těchto impulsů je cítit dodnes. Myslím si, že se od jiných kultur a duchovních tradic můžeme ledacos naučit, nejen proto, abychom si tyto cizí tradice sami osvojili, nýbrž také proto, abychom se tak učili vzájemné úctě. Někdy se stává, že nám určitý aspekt jiné tradice dá možnost, abychom si lépe uvědomili, jak cenná je ta naše. Proto je ztráta těchto tradic pro lidstvo skutečnou tragédií, ať již se tak děje ve snaze o co nejširší globalizaci, při genocidě, která tak často doprovází válečné konflikty nebo v průběhu asimilační politiky, kterou dominantní skupiny uplatňují vůči minoritám.
Na druhé straně, zdůrazňování rozdílů mezi námi má často negativní aspekt. Když se někdo něčím liší, snadno podlehneme dojmu, že se nám nevyrovná, že je nějakým způsobem horší. Potom se buď snažíme tyto jedince a jejich chování předělat tak, aby lépe odpovídalo našemu způsobu života a našim hodnotám nebo se stáváme protivníky a dostáváme se s nimi do konfliktu. Přestože teoreticky vyznáváme různorodost, v praxi se stavíme proti ní. Jednou z nejčastějších příčin konfliktů v našem světě, a to jak v místním měřítku, tak i na mezinárodní úrovni, je naše neschopnost tuto různorodost přijmout. Zdá se, že nejsme schopni pochopit, že přestože je lidská společnost velmi různorodá, v jádru jsme všichni stejní, máme stejné základní potřeby a snahy, čelíme stejným základním problémům a omezením.
Jiným důležitým zdrojem konfliktů je krátkozrakost, s jakou prosazujeme své vlastní zájmy a s jakou se snažíme plnit své potřeby. Pokud se soustředíme pouze na své vlastní požadavky bez ohledu na potřeby a zájmy ostatních, velmi pravděpodobně je svým chováním zraníme a vyprovokujeme jejich nepřátelství. To je zvláště pravda, když budeme štěstí vnímat především jako nabytí majetku, bohatství a moci. Domnívám se, že přesto, že je tento názor chybný, je velmi rozšířen. Mnozí navíc konají z chamtivosti, zatímco činy ostatních jsou řízeny strachem ze ztráty majetku, bohatství či moci, které již získali.
Pro lidskou chamtivost jsou vedeny války, lidé jsou zabíjeni či vyháněni ze svých domovů, jsou ničena celá společenství. Na celém světě jsou životy lidí, kteří se od nás ničím neliší, ničeny jen proto, že někdo jiný chce získat území, hospodářské zdroje či kulturní a politickou nadřazenost nebo se bojí, že o ně přijde, a to nehovořím o holém ideologickém a náboženském pokrytectví. Toto nejsou jen věci, které se dějí někde jinde. Často vlády, které jsme si sami zvolili, a společnosti, jejichž výrobky či služby kupujeme nebo jejichž akcie vlastníme, jsou zdrojem utrpení, když prosazují pouze své úzké zájmy. Dříve nebo později se oběti této krátkozraké politiky začnou bránit a obhajovat své právo na štěstí – a tak vzniká napětí a konflikt.
Je zřejmé, že mnoho světových problémů a konfliktů vzniká proto, že jsme ztratili schopnost chápat a vidět základní lidskost, která nás jako jednu rodinu spojuje. Zapomínáme, že nehledě na rozdíly ras, náboženství, ideologií apod. jsou si lidé v jejich základní snaze o mír a šťastný život rovni. Tyto cíle však nemohou být splněny pouze tím, že o nich budeme hovořit nebo přemýšlet, ani tím, že budeme čekat na někoho, kdo vše vyřeší. My sami musíme převzít odpovědnost a snažit se o řešení v oblasti, která je nám blízká. Jako svobodné lidské bytosti můžeme využít svou inteligenci k tomu, abychom pochopili náš svět a sebe sama. Pokud se nám však nepodaří využít náš kreativní potenciál, zřekneme se tím jednoho ze základních rysů lidských bytostí.
Lidské konflikty nevznikají z ničeho nic. Jsou důsledkem příčin a podmínek, z nichž mnohé lze ovlivnit. A toto je právě to místo, kdy je důležitá vláda. Je na jednotlivých vládách, aby rozhodly, kdy zasáhnout a kdy jsou zapotřebí určitá omezení. V případě násilného konfliktu jsou nutná jistá omezení dříve než se situace vymkne z rukou. Jestliže dozrají podmínky a příčiny ke konfliktu, je velmi těžké výbušnou situaci uklidnit. A násilí nepochybně vede k dalšímu násilí. Pokud začneme násilí instinktivně odplácet násilím, nemůžeme čekat nic jiného, než že náš protivník bude svou následnou odplatu považovat za legitimní. Preventivní opatření a omezení se musejí uplatnit v dřívějším stádiu. Proto musejí být vlády ostražité a musejí konat rozhodně a s výhledem do budoucna.
Díky lidské inteligenci můžeme do určité míry ovlivnit svou budoucnost. Avšak protože společnost je množinou mnoha jednotlivců, není možné prosadit nové myšlenky nebo společnost změnit, aniž by iniciativa vyšla od těchto jednotlivců. Zastávám názor, že v blízké budoucnosti náboženství zůstane, jako zdroj mnoha společenských hodnot, vlivnou silou a důležitým faktorem v mnoha lidských společenstvích. Soucit a odpuštění jsou základními vlastnostmi, které potřebujeme. To jsou vlastnosti, které jsou základem pro přežití lidstva. Jako buddhista věřím, že náboženství odráží základní povahu naší mysli. Náboženství v zásadě upevňuje a podporuje pozitivní stránku naší povahy. Avšak pro nás je důležitější soucit než náboženství. Soucit je výrazem náboženství, náboženství však nemusí být obsaženo v soucitu.
V současném světě chybí zájem o lidské hodnoty. Příliš velký důraz je kladen na peníze a moc. Jestliže však lidská společnost ztratí pojem spravedlnosti, soucitu, čestnosti, budeme v budoucnu vystaveni velkým nesnázím. Možná si někdo myslí, že tyto etické postoje jsou ve světě obchodu, politiky a jiných aspektů mezinárodních vztahů zbytečné. S tím nemohu souhlasit. Kvalita všech našich činů závisí na naší motivaci. Pokud máme pozitivní motivaci, která bere v úvahu vedle našich zájmů i zájmy ostatních, naše činy mohou lidstvu prospět. Bez této pozitivní motivaci je pravděpodobné, že naše činy budou jen škodit. Proto je soucitná mysl pro lidstvo tak důležitá. Je velmi obtížné docílit vnitřní změny, která by takto působila. Přesto jsem přesvědčen, že to za pokus stojí.
Každý si přeje žít v míru, nicméně často nevíme, jak ho dosáhnout. Mahatma Gandhi zdůrazňoval, že násilí plodí další násilí a proto, pokud skutečně máme zájem o mír, musíme ho dosáhnout mírovou, nenásilnou cestou. Dnes si stále více lidí uvědomuje, že jedinou správnou cestou řešení konfliktů je dialog, kompromis a vyjednávání, lidské porozumění a pokora. Stále častěji je slyšet hlas, že skutečného míru lze dosáhnout pouze cestou vzájemného porozumění, úcty a důvěry a to je pozitivní a povzbudivé.
Myslím, že pojem „dialog“ a možnosti, jak ho vést, by se měly učit ve škole tak, jak se děti učí cenit si demokracie. Můžeme naučit studenty, jak diskutovat o rozdílných názorech. Tak by se jim pojem dialogu a možnosti nenásilného řešení konfliktů dostaly do povědomí. Následně by si zvykli na to, že kdykoli by museli čelit konfliktu, nejlepší a nejpraktičtější možností, jak ho vyřešit, je použít dialog, nikoli násilí. Násilí představuje pro jednu stranu vítězství, zatímco druhá strana je poražena. To je v současném světě, kdy se zájmy všech prolínají, nereálná situace. Abychom mohli vyřešit problém, musíme si uvědomit, co má v sázce druhá strana, jaké jsou její zájmy, a ty pak chránit co nejlépe, aby bylo možno dosáhnout smírného řešení.
Snaha o dosažení skutečné rozhodnosti, abychom mohli dosáhnout globální demilitarizace, nebyla nikdy naléhavější. Motivováni soucitem a snahou o nenásilí, musíme se zasadit o to, aby se přestaly vyrábět zbraně a aby mohly být uzavřeny velké společnosti, které je vyrábějí. Musíme pracovat na tom, aby se přestalo obchodovat se zbraněmi, což je stále jedna z nejlukrativnějších a nejrozšířenějších obchodních aktivit. Chtěl bych zde v této souvislosti uvést velice dobrý příklad toho, jak lze podporovat demilitarizaci a přehodnotit svůj postoj k prodeji zbraní. Je to přesně to, co dělá Ariasova nadace pro mír a pokrok lidstva založená bývalým prezidentem Kostariky Dr. Oscarem Ariasem.
Mnoho lidí se může domnívat, že myšlenka na skončení obchodování se zbraněmi je absurdní a nedosažitelná. Mohou namítat, že pokud tak neučiní všichni v jeden okamžik, bylo by to šílenství. A to, aby tak učinili všichni najednou, se podle nich nikdy nestane. Přesto, pokud se na věc podíváme očima těch, kteří trpí následky ozbrojeného násilí, dojdeme k závěru, že se nám to musí nějakým způsobem podařit. Ti, kteří jsou proti tomu, mohou přijít s otázkou peněz a ztracených obchodních příležitostí. Přesto máme na světě jeden příklad demilitarizovaného státu, o němž můžeme uvažovat ve vztahu k jeho sousedům. Pokud budeme následovat příkladu Kostariky, kde proběhla demilitarizace již v roce 1949, zjistíme, že výhody, které z toho plynou z hlediska životního standardu, zdravotnictví a často vzdělání, jsou překvapující.
Najde-li se vůle, můžeme se změnit a začít nacházet nástroje pro budování, nikoli destrukci. Vědci, kteří se zabývají vývojem vojenské techniky, mohou jistě své schopnosti využít daleko užitečnějším způsobem. Avšak pokud máme mít naději, že eliminujeme fyzické zbraně, je nezbytné začít nějakým způsobem s vnitřním odzbrojením. Jak lze čelit násilí bez nenávisti a zloby? Protijedem proti nenávisti v srdci, proti zdroji násilí je tolerance. Tolerance je důležitou ctností, která nám může pomoci, abychom nereagovali se zlobou na bezpráví, kterého se nám dostalo ze strany druhých. Tento postup můžeme nazvat vnitřním odzbrojením, protože dobře vyvinutý smysl pro toleranci nás osvobozuje od nutkání reagovat na útok protiútokem. Ze stejného důvodu můžeme toleranci nazvat nejlepším brněním, protože nás chrání před tím, aby nás zaplavila nenávist. Možná se zdá, že myšlenka, že se navždy osvobodíme od nenávisti, je nerealistická, existují však systematické metody, na jejichž základě bychom si mohli vštípit toleranci, která nám k tomu dopomůže.
To znamená, že navíc k tomu, že budeme eliminovat nástroje války a vytvářet možnosti a instituce pro ujednávání sporů, musíme se snažit působit proti zásadním příčinám, které narušují a brání míru. Když si připomeneme základní lidství, které nás jako jednu lidskou rodinu k sobě poutá, musíme také zdůraznit, že nehledě na různost ras, náboženství, ideologií apod. lidé jsou si ve své snaze o mír a štěstí rovni. Proto se musíme zabývat problémy, jako jsou chudoba a dluhy, přelidnění a ničení životního prostředí, které z dlouhodobého hlediska představují pro naše přežití hrozbu.
Musíme se věnovat problematice propasti mezi chudými a bohatými, a to jak na globální, tak i na vnitrostátní úrovni. Tato nerovnost, kdy jedna část lidského společenství žije v přebytku a jiní nemají dostatek jídla či umírají hlady, není jen morální nespravedlností. Je totiž zdrojem potenciálních konfliktů. Stejně důležitá je otázka svobody. Pokud nebude v některých částech světa existovat svoboda, nemůže existovat skutečný mír a v jistém smyslu ani skutečná svoboda pro zbytek světa.
Nehledě na všechny změny, které je nutno uskutečnit na politickém poli, domnívám se, že sociální principy neztrácejí na své důležitosti. Nechci, abyste mě špatně pochopili. Jsem zcela proti rigidním totalitárním systémům a uzavřené společnosti, která v minulosti doprovázela tzv. socialistické vlády. To bylo špatně a nemělo to budoucnost. Avšak z ekonomického hlediska by bylo obdivuhodné, kdyby se podařilo rozdělovat bohatství a zdroje spravedlivěji, aniž by byl v popředí jen zájem o co největší zisk.
Obracím se na Vás na všechny, kteří se účastníte tohoto ctěného shromáždění, abyste se pokusili udělat vše, co je ve vašich silách, aby bylo toto nové století charakterizováno nenásilím a dialogem, což jsou podmínky pro mírové soužití. Hovořili jsme již o tom, že existence rozdílů a konfliktů ve společnosti je přirozená. Musíme si však být jisti, že dialog a podpora přítel je platnou alternativou k násilí v našich vztazích. Chtěl bych zde zdůraznit, že důležitým aspektem dialogu není jen to, že naše názory budou vyslyšeny, nýbrž i že my budeme naslouchat těm druhým. Dialog dává lidem možnost dát průchod svým stížnostem, stejně jako musí brát představitel demokracie v úvahu vedle názorů většiny také názory menšin.
Já jsem jen obyčejný buddhistický mnich. Avšak jako dalajláma mám vůči tibetskému lidu určité závazky a při jejich plnění jsem se nikdy nevzdal přesvědčení, že řešení našeho problému může být nalezeno pouze mírovými prostředky. Nehledě na nekonečné utrpení, kterému byl tibetský lid vystaven ze strany čínských vládních úřadů v minulosti i nyní, jsem přesvědčen, že musíme najít způsob, jak žít tak, aby si Tibeťané i Číňané zachovali svou důstojnost a svobodu. Jsem si jist, že toho můžeme dosáhnout pouze, pokud spolu budeme vést skutečný dialog, kdy jedna strana respektuje druhou jako rovné lidské bytosti.
Nemám pochyb o tom, že pouze lidské porozumění a soucit jsou schopny řešit vzniklé konflikty. Až do tragických událostí 11. září v USA si možná někteří Američané mysleli, že problémy, kterým jsme museli čelit v Evropě nebo v Ázii, se jich netýkají, protože jsou od nich daleko. Stejně tak jsme možná měli my tendenci si myslet, že americké problémy se nedotýkají nás. Samozřejmě máme každý své vlastní každodenní problémy, avšak události 11. září a mezinárodní odpověď, které vyvolaly, nás nutí k tomu, abychom začali přemýšlet trochu globálněji a v širším kontextu.
Pevně věřím, že máme schopnost i prostředky k tomu, abychom řešili své problémy a zlepšovali svět. Přesto musí lidstvo čelit mnoha problémům, které jsou však ve skutečnosti zbytečné. Je zřejmé, že se nám něčeho nedostává. Nikdo si nechce sám způsobovat na mezinárodním poli utrpení, někdy jsou však důsledky našeho jednání negativní, a to jak pro jiné, tak i pro nás samotné.
Možná nejdůležitějšími faktory, které nás omezují, je krátkozrakost, úzkoprsost a sobectví. Přesto není špatné, že se snažíme se sami o sebe postarat. Bez jasného uvědomění si sebe sama bychom si nemohli vybudovat sebedůvěru, rozhodnost a pevnou vůli. Existuje však jiné pojetí sebe sama, které je úzkoprsé, manifestuje se sobeckostí a vede k sebedestrukci. Abychom mohli eliminovat toto negativní sobectví, musíme si uvědomit, že to není správná cesta. Musíme si uvědomit, že naše vlastní zájmy se se zájmy jiných úzce prolínají a že ve skutečnosti jsou prospěch, štěstí a zájmy jiných naše vlastní.
V moderní době stále méně lidí přichází s novými a originálními nápady a iniciativami, protože problémy, jimž musíme čelit, jsou nesmírně složité. Je však nezbytné, aby si ostatní lidé, stejně jako my zde shromáždění, uvědomili, jakou mají zodpovědnost. Tato myšlenka bude zahrnuta do Pražské deklarace, kterou z celého srdce podporuji. Já sám si vroucně přeji a modlím se za to, abychom po skončení tohoto shromáždění sami dali dobrý příklad a přispěli ke zlepšení situace lidstva tím, že se chopíme iniciativy, kdykoli to bude možné. Je na nás, abychom vytvořili klidnější a spravedlivější svět nejen pro tuto generaci, nýbrž také pro naše děti a budoucí generace.