(2001)

Pátý roční konference Forum 2001 (14. až 17. října 2001) byl věnován tématu, jehož protichůdné interpretace stojí za většinou konfliktů v dnešním světě: lidským právům.

Den první: Lidská práva a různé civilizační okruhy
Jsou lidská práva univerzální, nebo se jedná o západní koncept, který lze obtížně aplikovat na jiné civilizace, spoluvytvářející dnešní svět? Je nesporné, že sama myšlenka individuálních lidských práv je spojena s dědictvím americké a francouzské revoluce, a tedy s pojmem občanských svobod, a s dvěma staletími vývoje moderního demokratického státu. Oněch dvě stě let změnilo tvář světa a jejich dynamika byla tvořivá i ničivá. Přinesla průmyslovou revoluci a nevídaný technologický rozvoj, na druhé straně dravost, soupeření, nacionalismus a dvě světové války. Evropská nebo euroatlantická civilizace byla první v celosvětových dějinách, která se opakovaně, jak svým náboženstvím, tak idejí stálého pokroku a růstu, deklarovala jako univerzální se všemi nároky a se všemi odpovědnostmi z toho plynoucími. Vůči řadě národů a kultur se přitom těžce provinila, zvláště v dobách koloniální expanze. Paradoxně ve chvíli, kdy se zdá, že své viny odčinila a poučila se z nich, se vrací otázka, zda koncept univerzálních lidských práv není jen skrytým nástrojem "západního imperialismu". Přestože podobná ideologizující obvinění většinou přicházejí z oblastí bez vlastní demokratické tradice, je podobné otázky nutno brát vážně už proto, že kvůli nim stále umírají lidé.
Stav lidských práv je samozřejmě v různých regionech planety různý. Nabízí se otázka, zda opravdu mají být nároky na ně všude naprosto stejné, nebo zda lze respektovat některé specifické odchylky (už tím ale trpí proklamovaná "všeobecnost" lidských práv), nebo dokonce tolerovat některé kulturně, historicky nebo nábožensky podmíněné praktiky, které jsou se Všeobecnou deklarací lidských práv v otevřeném rozporu. Kde jsou hranice kulturních odlišností, kam až smí nebo nesmí sahat mezinárodní dohled nad dodržováním lidských práv? Jak se vyrovnat s tvrzením totalitních režimů, že starost o lidská práva uplatňovaná zvenčí je zasahováním do vnitřních věcí, přičemž argumentují právě kulturní odlišností?
Shoda zdaleka nepanuje ani v tom, zda jsou lidská práva výhradně prostředkem obrany individuálních svobod jednotlivce, nebo zda mají opodstatnění i koncepce kolektivních lidských práv. Ty, jak víme, řada i demokratických států odmítá, neboť zejména v posledním desetiletí byly právě nároky radikálních nacionalistů na kolektivní právo sebeurčení příčinou výbuchu tragických konfliktů i dlouhotrvajících občanských válek. Podobná, i když jemněji odstíněná je i otázka, jak je tomu s právy menšin - etnických, kulturních, intelektuálních, politických nebo sexuálních: jsou práva menšin zvláštní kategorií lidských práv nebo vždy jen souhrnem práv jednotlivců tvořících menšinu?
Kromě těchto vysoce politických, protože mezinárodně zpolitizovaných otázek nastupují otázky praktičtější, ba každodenní. Například zda k lidským právům patří i práva sociální, zda jsou též univerzální, nebo musí být předmětem realistické dohody podle místních podmínek. Nebo podobně: Jsou základními lidskými právy právo na čisté životní prostřední a na ekologicky udržitelný rozvoj?
A konečně budou k úvaze otázky povahy spíše filosofické. Od jakého věku člověka lze mluvit o lidských právech - od početí, od narození, od dospělosti? Je-li právo na život uznaným lidským právem, je jím i právo na smrt? Podaří se jako doplněk k lidským právům prosadit i obecně závazné lidské povinnosti, a měly by takové snahy nějaký praktický smysl?

Den druhý: Mezinárodní organizace a lidská práva
V posledních letech se v souvislosti s rozvojem mezinárodní a nadnárodní spolupráce zásadně mění role národních států, a to právě ve chvíli, kdy se některé národy k vlastní státnosti teprve propracovaly. Probíhají paralelní procesy mezinárodní integrace - mluví se o novém pojetí budoucích federací kontinentálního rozměru - a tato integrace vyžaduje i delegaci části státní suverenity vyšším celkům, na druhé straně se čím dál více rozhodovacích pravomocí přibližuje na lokální úroveň a některé státy se rychle decentralizují a regionalizují. Týmy expertů uvažují o perspektivách globálního řízení (global governance), jako například skupina pro přípravu reformy OSN. Problémem většiny mezinárodních organizací, které vznikaly v posledních padesáti letech, je jejich těžkopádnost a klesající autorita. Otázkou vlastní legitimity, autority a budoucího směřování se zabývají nebo budou zabývat i Evropská unie, NATO, Mezinárodní měnový fond a Světová banka, i když jejich kritici se ptají, zda a nakolik je těchto institucí zapotřebí a komu, jakým zájmům slouží.
Jisté je, že globalizující se svět potřebuje určitou institucionalizovanou autoritu. Dosud se však liší míra přesvědčení o závaznosti nadnárodní legislativy: s prosazováním a vymáháním práva přes hranice států mají ambivalentní zkušenost mezinárodní soudní instituce.
Mezinárodní ochrana lidských práv má mimořádný význam v krizových situacích, a to jak v akutních, jako etnické konflikty a občanské války, tak v chronických, jako dlouhodobý útlak národnostních menšin nebo politická represe opozičních sil. Zvláště zde se osvědčuje mezinárodní součinnost na vládní a nevládní úrovni - nevládní organizace jsou často ochotny zasáhnout i tam, kde vlády z politických důvodů váhají, a mobilizovat mezinárodní veřejné mínění. Dobrovolníci z organizace Lékaři bez hranic poskytují přímou pomoc v situaci ohrožení života civilního obyvatelstva i proti vůli místních úřadů, Amnesty International pro jistotu monitoruje porušování lidských práv všude na světě, tedy i v demokratických zemích. Legitimní jsou v tomto kontextu otázky, zda mezinárodní úsilí o co nejrychlejší tlumení konfliktů nebývá vedeno spíše obavou o ohrožení ekonomických zájmů než skutečnou oddaností věci lidských práv, stejně jako tázání po dosavadní účinnosti ochrany lidských práv v ozbrojených konfliktech.
Čím dál širší mezinárodní rozměr mají problémy ekologické, sociální a ekonomické. Všechny, zejména environmentální otázky, mají celosvětovou naléhavost, a proto budou zaznívat po celou dobu trvání konference, ne pouze v jednom specializovaném panelu či workshopu. Mají všechny oblasti světa něčím nebo někým slibované nebo dokonce zaručené právo na určitou životní úroveň nebo dokonce na blahobyt? Jaký vliv bude mít budoucí demografický vývoj planety, řízená i spontánní migrace, únik mozků na lidská práva? Má vzdělanec z třetího světa právo odejít, nebo povinnost zůstat, či se vrátit? Jaká je budoucnost státních hranic? Neuzavřou se ekonomicky úspěšné regiony, které si mohou dovolit rušit vnitřní hranice, do pevnosti tvořené silně střeženou hranicí vnější? A jak to zdůvodní zbytku světa?
Shodneme-li se na potřebě přijmout spolu s lidskými právy i pravidla všelidské odpovědnosti, nepatří k nim především péče o společnou planetu, o globální společné statky a jejich rozumná správa a účinná ochrana?
Jaké má dnes šance vize budování občanské společnosti?

Den třetí: Lidská práva a státní suverenita
Závěrečný den konference se pokusí prozkoumat většinu již naznačených problémů z poněkud odlišné perspektivy. Měly by být předvedeny a interpretovány na základě praktických zkušeností osobností, které se buď samy v některé z následujících oblastí angažovaly, nebo ji dlouhodobě sledovaly, studovaly a komentovaly. Půjde o problematiku vyjářenou těmito vztahy:
   •   lidská práva a humanitární intervence
   •   lidská práva a mezinárodní spravedlnost
   •   lidská práva a mezinárodní právo
   •   lidská práva a demokracie
   •   lidská práva a ekonomické sankce.
Sami účastníci diskuse by si měli položit otázku, jak si osobně budou formulovat profesní výzvu či závazek pro 21. století. V širší souvislosti pravděpodobně padnou i provokující otázky, zda by neměla platit zásada, že lidská práva lze nabízet, podporovat, chránit, nikoli však uplatňovat vojenskou nebo policejní silou, nebo zda se lidská práva nestala konceptem, který umožňuje zpětnou legalizaci čehokoli. Závěr debaty na velké téma lidských práv by měl v každém případě vhodným způsobem připravit půdu pro vyhlášení Pražské deklarace, k němuž by mělo dojít v odpoledních hodinách.