(1999) Han Sung-Joo

Ano, díval jsem se na program, na název Společné vize, to mne velice zaujalo, ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím více jsem si říkal „vize“, to je skutečně velice vhodný termín v tom smyslu, že se nejedná jen o jednoduchou prognózu, ale to slovo znamená také naděje, sny. A přesto vize se neliší od jednoduchých snů v tom smyslu, že by se i sny vycházejí z reality. Domnívám se, že je důležité vědět, jakým způsobem uskutečňovat vize. Je to právě tak důležité jako vědět co vize jsou a co by měly být. A tím se dostávám k mému tematu, to je vztah mezi svrchovaností státu a intervencí, protože my snad máme globální vize, máme na druhé straně státy, které buď stojí v cestě realizaci těchto vizí a nebo které naopak spolupracují pro uskutečnění těchto vizí.
Budu vycházet ze své nedávné návštěvy New Yorku, přijel jsem nedávno z New Yorku, kde jsem spolupracoval s jednou komisí, která zkoumá genocidu, ke které došlo v nedávných letech ve Rwandě. Je tu taková otázka, zda Spojené národy učinily dost či nikoliv při této události, vyšetřování stále pokračuje a mohu říci, že ze strany Rwanďanů je vyslovována veliká nespokojenost s tím, že v době genocidy nebylo učiněno dost. Jeden milion životů, téměř jeden milion životů bylo ukončeno během sto dnů.
Další věc, kterou se zabývají Spojené národy, je projev Kofiho Annana, který zdůraznil potřebu zabývat se tím co on nazval lidskou svrchovaností. A také státní svrchovaností, to znamená otázkou, jakým způsobem by Spojené státy měly zasáhnout do státní svrchovanosti v případech, kdy lidé nesmírně trpí.
Domnívám se, že společné vize a jejich realizace staví tyto otázky svrchovanosti do velice důležitého světla. My jsme tady slyšeli hodně o ekonomice od pana Sachse víme, že Světová obchodní organizace se snaží rozvíjet svobodný obchod a v rámci této snahy často zasahuje do toho co mnohé země považují za svou svrchovanost, za svou suverenitu. Usiluje o větší transparentnost, větší zodpovědnost, a proto musí někdy konfrontovat zájmy těch, kteří usilují o národní svrchovanost. Spojené národy musí řešit otázky genocidy, zločinu proti lidskosti a během této práce musí opět a opět řešit otázky související se státní svrchovaností. Na jedné straně tedy máme vůli globálního společenství reprezentovaného Spojenými národy a jinými mechanismy, které se zabývají otázkami lidské bezpečnosti, lidské svrchovanosti a na druhé straně se setkává se značným odporem, když řeší tyto problémy. A je tu něco s čím se setkáváme velice často, setkáváme se s tím v Somálsku, Rwandě, v Kosovu a v poslední době ve Východním Timoru. Bez ohledu na to zda Spojené národy se podílejí na udržení míru a nebo zda operace probíhají s požehnáním Spojených národů, jak tomu bylo v případě Iráku a nebo ve Východním Timoru a nebo mimo rámec Spojených národů, jak tomu bylo v Kosovu. Všechny tyto mezinárodní akce jsou v rozporu s tím, co je považováno za státní svrchovanost. Co se děje během této intervence? Intervence samo o sobě nebývalo dobrým slovem, kladným výrazem, intervence v Maďarsku, v Československu, ve Vietnamu, to bylo slovo s negativním významem. Slovo intervence v současné době má pozitivnější význam, význam který se více přibližuje tomu o čem hovoříme na této konferenci, o společných vizích. Intervence se snaží chránit základní práva, to co pan Timothy Garton Ash nazval morálním minimem. Něco co já bych nazval základními lidskými právy, na příklad právo nebýt ohrožován zabitím, právem na dobrou vládu. Mezinárodní společenství se snaží zabránit mezinárodním zločinům. Mezinárodní tribunál zabývající se Rwandou a podobné instituce usilují o potrestání zločinů, ke kterým došlo uvnitř státních hranic. Dělají to prostřednictvím peace keeping i ve Východním Timoru, peace building - budováním míru v některých dalších částech světa. Ale to nejsou vyřešené otázky, dosud nikoliv.
Dnes jsme četli v novinách, že v Burundi bylo zabito devět lidí a někteří z těchto zabitých lidí pracovalo pro OSN. V těchto zemích bylo přemístěno sto tisíc lidí a pokud tam dojde k něčemu k čemu došlo v Rwandě v roce 1994, nemůžeme si být jisti, že světové společenství znovu zasáhne v této oblasti. Když Kofi Annan hovořil o lidské svrchovanosti, hovořil o tematu, o kterém se stále ještě mluví ve Spojených národech. Je mnoho zemí včetně Číny, které mají vnitřní problémy, interní konflikty, kde se vyjadřují proti myšlence, že mezinárodní společenství má právo intervenovat, zasahovat do vnitřních záležitostí nebo do toho co nazývají vnitřními záležitostmi. Intervence je něco co je velice často zpochybňováno nejenom v oblasti udržování míru, bezpečnosti, ale také v oblasti ekonomického řízení. Některé země, někteří jedinci obviňují Mezinárodní měnový fond, že se snaží zachránit mezinárodní finančníky, že se snaží je vyplatit, argumentují tím, že Mezinárodní měnový fond i Světová banka se snaží vytvořit jakousi podnikatelskou atmosféru, která bude vyhovovat pouze mezinárodním kapitalistům a finančníkům. To jsou věci, kterými se musíme zabývat. A otázka je, jakým způsobem se dostat z tohoto dilema. V tomto smyslu musíme spojit realitu se snem a dovolil bych si navrhnout několik možných způsobů, jak by bylo možné toho dosáhnout. Nemyslím si, že to bude příliš realistický návrh, ale bez snů nemůžeme hovořit ani o vizích.
Za prvé musíme definovat intervenci ve velice širokých pojmech, a to je také myšlenka generálního tajemníka Kofiho Annana. Hovořil o potřebě prevence, nestačí pouze reagovat na krizi.
Za druhé musíme přesvědčit především velké mocnosti, aby široce definovaly národní zájmy tak, aby národní zájmy zahrnovaly i propagaci globálních zájmů. A myslím si, že právě takovéto setkání jako toto by mohlo přispět v tomto smyslu.
Za druhé bychom měli propagovat kulturu tolerance, smíření, míru. Doufám, že to nejsou vzdušné zámky, myslím si, že nikoliv, jinak by nemělo smysl, abychom tu spolu seděli. Měli bychom kultivovat tuto globální kulturu a to znamená kulturu míru, smíření, harmonie mezi etnickými a náboženskými skupinami, národy a kulturami. Znamená to budovat pluralistickou společnost, kde různé skupiny lidí se vzájemně respektují, žijí v harmonii a míru.
Dále se domnívám, že musíme věřit v univerzálnost základních lidských práv. Mluvilo se tady o morálním minimu, já to nazývám základní lidská práva a musíme se postavit všem porušování těchto základních lidských práv. Boj za lidská práva musí být inherentní v lidské povaze, právo na důstojnost je právem každého jedince.
Dostávám se nyní k dalšímu bodu. Je zapotřebí tyto otázky řešit multilaterálním, multikulturním, multirasovým způsobem. Není možné vidět pouze Austrálii, Novozélanďany, bílé vojáky bojující proti východotimorské milici. Zatím je to pouze Jižní Korea jako jediná asijská země, která poslala vojska do této země. Je celá řada asijských zemí, které na tuto situaci mají velice rozporné názory. Bylo by dobré, kdyby bylo zřejmé, že se jedná o multikulturní, multirasové úsilí. Dále si myslím, že je zapotřebí posílit architekturu mezinárodního společenství včetně Spojených národů a dalších mechanismůs, které překračují hranice států a tímto způsobem se zabývat otázkami souvisejícími s lidskými právy, s lidskou svrchovaností. Lidská svrchovanost, lidská bezpečnost, lidská práva by neměla být ponechána na rozmaru státní svrchovanosti. Jako globální společenství uznávající společné hodnoty, společné názory na mír a demokracii musí zvítězit.