(1999) Albert Hoschander Friedlander

Vážený pane prezidente, Vaše svatosti, kolegové, kdyby si pan předsedající vybral čas, místo prostoru, tak bych asi hovořil dříve, ale neměl bych tu výhodu, že budu moci tady vše shrnout. Cítím se trochu jako Atlas, který má na zádech celý svět náboženství. Jak mám hovořit jménem judaismu a zároveň shrnout to co zde řekli mí kolegové, od kterých jsem se v posledních chvílích tolik poučil, jak tady Jeho všesvatost řekla, náboženství by se neměla stát amalgámem, neměla by splynout, měla by si zachovat svou integritu a skutečně je funkcí náboženství zachovat integritu jedince. Jak dalece se můžeme vlastně k sobě přiblížit? Profesor Nandy včera večer mi řekl, že blízkost může být právě tak destruktivní jako vzdálenost. A pak mi ještě na dobrou noc řekl, že se zmínil o židovské komunitě v Německu, o tom jak trpěla. Možná že právě tam ta blízkost byla jedním z důvodů jejich utrpení, kdy Němci nechtěli být ovlivněni kulturou, politikou židů, nechtěli aby mluvili za pravé Němce. Možná že to byl jeden z důvodů, proč po staletí narůstala nenávist. Nevím, jestli měl pravdu. Já jsem jako dítě v Berlíně se ukrýval před nacisty, pak jsem se stal rabínem. Nemohl jsem přistoupit na to co o nás říkali, co říkali o mě, co říkali o naší menšině. Nesouhlasil jsem s tím, že jsme méněcenní a jiný způsob jak se stát lepším než oni, bylo stát se rabínem. Bylo to rozhodnutí takové, kdy pomocí své tradice jsem nalezl svou identitu. A to mě pomohlo v životě v mnoha různých situacích.
Je mi vlastně líto, že můj hlas je takový tichý mírný hlas, který na konci takovéto dlouhé konference může některé z vás uspat, ale minulou sobotu jsem kázal o Kain a Abelovi a všiml jsem si, že prezident, který mě naslouchal, spal. Tak jsem k němu šel a řekl: Maxi, proč vždycky spíš, když kážu? A on mi řekl: Rabíne, já k tobě mám důvěru.
Říká se, že… Tolik jsem se od vás poučil, že mohu celou řadu věcí vynechat. Za prvé budete radši a za druhé doufám, že to bude vytištěné venku na stole a sami budete moci zjistit, kolik jsem přeskočil a kolik jsem přidal. Jedna věc, kterou jsem se také naučil během doby, kterou jsme zde strávili spolu je to, že to není náboženství, které má monopol na etiku, I když v naší době vidíme, že je čas pro to, aby náboženství znovu nabylo svou autoritu v oblasti, kde tolik věcí je nyní šedé a zasněné. Já nevěřím na konkordát mezi náboženstvím a státem. Vím, že náboženství musí spolupracovat, že je potřeba spolupracovat se sekulární sférou, I tento hlas se zde ozval, protože I z té strany se přispívá k vytvoření lepšího světa. Nedávno, před chvílí jsem viděl příspěvky Desmonda Totua ??? a další, kteří poukázali na pokrytectví takového kodexu, který nepřijímá např. morální zodpovědnost za obchodování se zbraněmi. Skutečná trvající změna nastane až tehdy, až všichni společně zastaví tuto hrůzu. Nelze čekat. Evropa musí jednat zodpovědně, musí jednat nyní.
O tom vlastně je náboženství, o tom se baví představitelé náboženství. Nedávno při jednom vysílání v Německu, byl jsem ve Výmaru a Antje Vollmerová byla v Bonnu, ale mluvili jsme o hlasování, o památníku holocaustu v Berlíně. A uvědomil jsem si jak silný je hlas Antje, daleko silnější než hlas celé řady představitelů náboženství v tomto ohledu.
Myslím si, že v této věci je zapotřebí něco učinit. Když Bundestag, německá vláda musela si na čelo umístit Kainovo znamení, nebylo naším úkolem jim říci co mají dělat. Proč? Protože v bibli, kterou všichni znáte, Kainovo znamení není trestem, ale ochranou, aby Kain mohl dále existovat ve světě, aby se mohl ve světě pohybovat, aby prostřednictvím svých dětí si znovu obnovil úlohu někoho, kdo přispívá společnosti ačkoliv nelze zapomenout na nejtemnější stránku jeho osoby.
To je to co vám musí připomínat náboženství. Díváme-li se na společnost, musíme vidět tu tmu v nás, musíme vidět zlo, které je součástí všech z nás. I my jsme Kainy svým způsobem a náboženství může a musí nám pomoci se vyrovnat nejen s touto vinou, ale především s odpovědností. A co dělá náboženství, co dělá judaismus?
Náboženství obnovuje paměť. Říkáte možná, že to je úlohou dějepisců. X x kdysi napsal, že dějiny je to o čem si píšou do učebnic. Ano, je to tam, naleznete to v učebnicích, není to součást reality, vztahuje se to ne k světu tak jako vidíme kolem sebe. A i filosofie, která ráda dává věci do takových krásných forem kam se nechají pěkně uložit do svých krabiček, ani to nám nepomáhá. Měl jsem tu citaci z toho x x je to Nietzsche, x x přečtete si to později. Jde o to, že na konci věku objevíme i jméno boží a mluví o kulturní anamnézii naší doby, kdy sepnutí s bohem je nahrazeno metodikou.
Slyšeli jsme zde poznámky o návratu k řeckému myšlení, k řeckému učení, o identitě. Aristoteles samozřejmě byl velice významný v tomto ohledu. Ale já spíše myslím na to, kdy postižený neprosí o pomoc, ale říká ve své modlitbě: Do pekla s vámi, bozi, budu sám s sebou, udělám to svým způsobem. A to smýšlíme, když vidíme Kosovo, Východní Timor, musíme vidět realitu a pak možná prostřednictvím náboženství nahlédneme vize, které nám náboženství nabízí, nám to umožňuje. Byl jsem kdysi v East Hamptonu, působil jsem tam jako rabín, bydlel jsem vedle Hanse x x a hovořili jsme o mnohých bozích, prostoru a jednom bohu času, kterého nalézáme v bibli. Ale v době kulturní anamnéze teologie často zapomíná na dialog s bohem. Často zaměňujeme boha sami sebou. A to je důvod, proč tu jsme, jakožto učitelé náboženství, abychom pomohli ostatním vstoupit do dalšího tisíciletí. Náboženská přítomnost je zapotřebí.
Jeden můj přítel, který žije v New Yorku Thomas Friedman nedávno psal o globalizaci o x x Hovořil o mocných technologiích, které nám pomáhají zaintegrovat se do společnosti. Navštívil továrnu firmy Lexus v Japonsku, a viděl, že tady má ikonu, která představuje, která symbolizuje x x kteří budují stále lepší Lexus tak, aby tato obstála v globalizačním systému. Na druhé straně Olivovník zastupuje všechno to, co nás připoutává k zemi, co nás identifikuje v tomto světě, ať už příslušíme k rodině, ke kmeni, k národu, k náboženství a především k místu, které nazýváme domovem. Neříká nám, že si máme zvolit jednu ikonu nebo druhou, pouze poukazuje na to, že globalizace, představa Lexusu nás dehumanizuje, ale ten druhý symbol, ta druhá ikona nás vede zpátky k naší tradici. Víme, že potřebujeme své vzpomínky. Víme také, že potřebujeme novou technologii, dokonce I v náboženství. Já jsem to všechno napsal v počítači, ovšem chyby jsou moje, ne počítače. Ale I náboženství, I technologie jsou někdy nedokonalé, někdy nám nepomáhají. Ale náboženství nám dává možnost pamatovat si, že lidé jsou a mohou být dětmi božími. V náboženství jdou po stejné cestě, která vede k bohu. A je-li nějaká afinita mezi bohem a námi, pak je to v tom, že začínáme všichni na stejné úrovni. Ale je-li bůh duchem v nás, dospějeme tam na ono místo společně ve stejné době.
Byl jsem požádán, abych hovořil o náboženství, o judaismu. Margaret Sassmanová ??? jednou napsala, že výzva světu přišla v rozměru pravdy, v poselství míru, proroctví se dotklo nejhlubších, nejvášnivějších, nejbolestnějších snů. Prošla nejhlubšími dobami lidského života. Proroctví v té době nám ukázalo světlo. Bylo dnes řečeno, že proroci vždy umírají, ale my též.

Dovolte, abych ještě citoval z Izaiáše:
Konec strany B kazety č. 11
… To je část z Izaiáše o přetavování mečů v pluhy.
Všimněte si, že cituji ten text, kde všichni lidé vystoupí na Svatou horu ve své vlastní víře, která vede k jednomu bohu. Jejich vize míru je tatáž jako prorokovali proroci Izraele. Je tolik vizí, o které se můžeme podílet. Jedna vize je respekt vůči ostatním. Já vás nechci déle zdržovat, víme, že se vzájemně od sebe učíme.
A ještě jednu myšlenku bych chtěl říci. Objevujeme vnitřní temnotu v nás v lidstvu. A náboženství nám může pomoci ne abychom to ukončili, ale abychom se s tím vypořádali. Jinak nedosáhneme dokonalosti ani za tisíc let nedosáhneme onoho dokonalého stavu z doby, kdy svět bude obklopen pouze láskou a bratrstvím a sesterstvím. Ale možná že v této době na konci tisíciletí si můžeme připomenout tuto náboženskou vizi. Děkuji vám.