(1998) Rabín Meir Lau

Pane prezidente, pane předsedo, mí drazí kolegové na tomto zasedání, můj drahý příteli Fawzy Fadel El Zefzafe z univerzity v Al Azharu, pane Jonsone, kolegové, kamarádi, přátelé,
Bible obsahuje proroctví, prorok Izaiáš v kapitole XI. hovoří o vizi budoucnosti: "Mír v budoucnosti. Nastane den, kdy přijde Mesiáš, lev bude prodlévat společně s ovečkou i vlkem a tygrem a nemluvnětem a hadem. Bez ubližování, škod, všichni budou žít pospolu v míru a přátelství. Nastane den, kdy přijde Mesiáš."
Vskutku, musíte sami sobě položit dobrou otázku. Je toto pouze vizí pro budoucnost? Podle stejné Svaté knihy, Bible, k tomu již došlo v minulosti. Uvažte První knihu Genesis, příběh o potopě a Arše Noemově. V oné Arše spolu v průběhu potopy prodlévali: jehně s tygrem a vlk a lev i nemluvňata, Noemova vnoučata, všichni hadi. A všichni potopu přežili. Tak proč Izaiáš hovoří o proroctví v budoucnosti, jestliže už to tu jednou bylo, jestliže jsme to již jednou zažili v minulosti? Odpověď je velmi jednoduchá. Když byla všechna stvoření spolu v Arše, byla tam proto, že neměla na vybranou, neměla žádnou alternativu, protože venku měla společného nepřítele, záplavu vody. Takže aby přežila a nebyla zlikvidována, neměla jinou možnost, než spolu žít v míru - nějakým způsobem v míru - v oné Arše, pokud chtěla přežít potopu. Prorok Izaiáš mluví o budoucnosti, kdy nebudou žádní nepřátelé, kdy nebude existovat žádná alternativa, a lidé, díky víře, díky dobrému vzdělání, díky dobré vůli, díky svobodné volbě, si zvolí cestu svobody, přátelství, míru. Ne proto, že nemají na výběr. I pokud bude existovat možnost výběru, budeme chtít žít spolu v oné globální vesnici, v budoucím světě.
Mí drazí přátelé, bohužel na konci 20. století, na konci druhého tisíciletí, téměř v roce 2000, kdy sedíme zde v Praze na Foru 2000 užívajíce pohostinnosti prezidenta Havla, musíme přiznat, že dokonce ani nerozumíme zvířatům v Noemově Arše před tisícovkami let. Nemáme snad, lidstvo, nemáme společné nepřátele? Nechápeme potřebu žít společně v přátelství, alespoň s porozuměním a v míru? Nemáme společné nepřátele: jako hlad, jako ignoranci, jako rakovinu, jako AIDS, jako atomovou anihilaci, jako všechny druhy nemocí? Je to přiměřené?
Toto Forum je věnováno rozprávění o lidských právech a na dnešním zasedání budeme diskutovat o hlediscích etických, morálních, náboženských a kulturních, nikoliv politických či ekonomických, z duchovního hlediska. Z duchovního pohledu musím prohlásit, že největším právem člověka, jak všichni chápeme, je právo na život, právo na přežití. Někdy se bojím říci, že cynikové a ironičtí lidé mají naprostou pravdu, říkají-li, že jediné, co jsme se od historie naučili, je, že jsme se nenaučili nic. Pokud se na konci století a ne příliš daleko od Prahy může přihodit událost, jakou je Kosovo, nebo poslední dva tři roky Sarajeva, Bosny a Chorvatska. Věřte mi, nechápu účel války a krveprolití - nechápu. Jak daleko je to od srdce Evropy? A stalo se to zde před 53 lety? Za pouhých 53 let, kdy někteří z těch, kdo přežili, jsou ještě naživu, jako já. Z Buchenwaldu jsem vyšel jako dítě, sirotek, bez otce, bez matky - všichni zahynuli při holocaustu. Nebylo mi ani osm let. A v roce 1968 jsem viděl obrázky z Biafry. Dva milióny nevinných dětí neměly lidská práva. Neměly právo na život, na jídlo, na střechu nad hlavou, na pár bot. Bylo to jedinkrát v mém životě, kdy jsem se zúčastnil demonstrace. Tehdy jsem byl mladým rabínem, oblastním rabínem ve městě Tel Aviv. S plakátem jsem šel před izraelský parlament, Knesset v Jeruzalémě, společně toliko se třemi přáteli, z nichž jeden rovněž jako dítě přežil holocaust. Zvedli jsme ten plakát, bylo to 6. srpna 1968. Jedno z deseti přikázání říká: nezabíjej, nevraždi, nezabíjej svého souseda, s výjimkou Afriky. To byl dodatek k Desateru přikázání, který jsme umístili na onen plakát. A pak vidím dnešní obrázky ze Rwandy či Zairu, z bývalé Jugoslávie. Viděl jsem Dálný východ, co se toho času stalo ve Vietnamu či Laosu či Kambodži, vše za posledních deset dvacet let, v tomto úděsném století, dvacátém století. A my se bavíme o lidských právech.
Za prvé - právo žít, přežít. My nechápeme to, co chápala zvířata v Noemově Arše. Museli jsme přežít záplavu vody. Dnes je tu záplava ohně, záplava bombardování, záplava nenávisti. Základním právem - z duchovní hlediska - náboženští vůdcové, vůdcové národů, vůdcové ras, základním právem - je žít. Následně - žít ve svobodě. Vezměte si knihu Karla Marxe - nebyl jsem vychován na základě komunistického společenského řádu, nikdy, ale znám Marxův Kapitál, ideologický fundament komunismu. Víte, co v ní zmiňuje, coby vizi, coby proroctví? Přiznávám Karlu Marxovi - proroctví. Hovoří o Africe v budoucnosti - když to psal, šlo o budoucnost, stalo se to realitou přímo před našima očima - že bude mít právo na svobodu proti všem druhům imperialismu. A předložil jeden historický příklad: když před 3300 lety židé podstoupili exodus a opustili Egypt, pozvedli vlajku svobody a odešli z otroctví v Egyptě za svobodou v jejich vlastní domovině. A to, napsal Karl Marx, to bude symbolem, signálem a otevřenou branou pro všechny ostatní národy v Africe, aby se zbavily všech druhů kolonialismu a imperialismu. Budou mít právo na svobodu, na suverenitu. A to se stalo. Podívejte se například na mé přátele v Egyptě; Izrael a Egypt byly kolonizovány téměř současně pod britskou mandátní správou a dnes jsme nezávislými státy, zeměmi a národy.
Ještě jedna věc ohledně Afriky. Chci být hrdý na svůj národ, židovský národ a izraelský národ. Jedna věc: možná poprvé v historii lidstva přivezla letadla, mnoho letadel, z Afriky 57 tisíc černých lidí vstříc svobodě, vstříc lidským právům platícím pro každého. Znáte-li ten příběh, ságu etiopských Židů, kteří byli přivezeni z Etiopie, tehdy Habeše, vstříc rovnocenným právům. Existuje právo na život. Právo na svobodu. Existuje právo na svobodné praktikování všech náboženství. Každému otevřete bránu v jeho víře, nechejte ho žít v jeho víře.
Když se nyní bavíme o Evropě, jednotě Evropy, jež nastane příští rok, chceme být ve všem spolu politicky a ekonomicky,ale zachovat si jedinečnost v každém kostele a každé mešitě a každé synagoze a každém chrámu. Byl jsem s lidmi v Japonsku, v Kjótu. Setkal jsem se s konfucianisty, šintoisty, buddhisty, každý má svá práva. To je ono právo člověka svobodně sloužit Všemocnému, každý svým vlastním způsobem. Zachariáš, biblický prorok, hovoří o právu sloužit Všemocnému - jenž je jediný, monoteistický - každý svým vlastním způsobem. Takže i když jde jen o jednu rodinu, ovšem uvnitř globální rodiny, každý má právo na svou víru, své přesvědčení, své náboženství, svůj nástroj víry a přesvědčení.
Musím říci, že my si jej udržujeme od té doby, co jsme v Izraeli - oslavili jsme padesáté výročí izraelského státu - protože my Židé jsme pro své židovství více než dosti trpěli v mnoha zemích po mnoho století a na mnoha místech. Za svou víru jsme velmi těžce zaplatili a s hrdostí dnes můžeme říci, že vše je otevřeno každému - modlit se a sloužit tomu, v nějž věří. To je součást lidských práv.
Chci vám říci, drazí přátelé, mé srdce je plné lásky a porozumění pro práva každého, pro přátelství vůči každému. Můj drahý přítel, pan El Zefzaf si vzpomíná na mou návštěvu univerzity v Al Azharu minulý prosinec, kdy jsem byl velice vřele přijat prezidentem Al Azharské univerzity, Velkým šejkem dr. Mohammedem Tantawiem. Více než půldruhé hodiny jsme spolu seděli zabráni do příjemného rozhovoru poté, co jsme - rovněž půldruhé hodiny - hovořili s prezidentem Mubarakem.
Minulý srpen jsem měl tu čest jet z vlastní iniciativy do Rochesteru v Minnesotě, na kliniku Mayo, abych navštívil našeho přítele krále Husseina, jordánského krále. Strávili jsme spolu čtyřicet minut mezi čtyřma očima. Byla to návštěva dobré vůle, návštěva velmi obdivovaného vůdce, jenž byl čtyřicet nepřítelem židovského národa a nyní je jedním z našich největších přátel. To není jen můj přístup, přístup izraelského rabína Meir Laua, nejen přístup vrchního rabína Izraele, ale je to přístup každého skutečného Žida, který věří v základní židovskou ideu, jež je ideou přátelství, lásky a dodržování všech lidských práv.
Na závěr mého prohlášení vám chci vyprávět velmi krátký příběh převzatý z naší tradice, staré tradice trvající 4000 let od Abrahama. Tady je příběh vyprávěný našimi starými mudrci. Víte, mí přátelé a kolegové, kde a kdy proběhla první demonstrace v této globální vesnici, na tomto světě? Kdy to bylo? Která byla první demonstrace nepořádaná lidmi, nepořádaná lidskými bytostmi? První demonstraci uspořádaly stromy, květiny, plody a rostliny. Přišly předstoupit před Všemohoucího v šestý den Stvoření. Vzpomeňte knihy Genesis, první kapitoly Bible. Stromy byly stvořeny v úterý, třetí den. Lidstvo bylo stvořeno v pátek, šestý den. A tak všechny stromy předstoupily před Všemohoucího se stížností: "Ty jsi teď stvořil člověka a člověk stvoří nejrůznější druhy zbraní, nožů, seker a stromy porazí. Potřebuje stromy pro svá stavení, pro svůj nábytek, pro své sochy, pro vytápění svého domu. Všechny nás zničí. Všemohoucí, my nemůžeme přežít, pokud člověk bude pokračovat v tom, co činí!" A tak jim Všemohoucí dal odpověď: "Neposkytujte mu rukojeti. Rukojeti jsou vyrobeny ze dřeva získaného z vás samých. Nezrazujte jeden druhého. Toliko samotným kovem vás nemůže zničit. Pro sekery, pro nože používá rukojeti vyrobené ze dřeva. Neposkytujte rukojeti."
Mí drazí přátelé, přestaňme poskytovat rukojeti. Podávejme ruce místo rukojetí - ruce jeden druhému. Nabídněme ruce přátelství, porozumění, abychom pečlivě, opravdově dodržovali lidská práva, a tím se Izaiášovo proroctví velmi brzy stane skutečností.
Mnohokrát vám děkuji.