(1997) Thor Heyerdahl

Pane předsedo, pane prezidente, budu hovořit o úloze přírody v budoucnosti lidstva. Fyzicky a duševně je lidská rasa čistým produktem přírody. Jen příroda má moc, anebo jí byla tato moc dána, vyvinout člověka s mozkem a s tělem a vymanit ho z říše zvířat. Od doby, kdy máme oči a uši a schopnost myslet a mluvit, my příslušníci lidské rasy - na rozdíl od svých předků - jsme nad přírodou žasli. Snažili jsme se pochopit tu velkou moc, která nás zplodila, dala nám ruce, abychom mohli uchopit předměty a darovala nám hlas, abychom mohli komunikovat mezi sebou navzájem.
Naši předchůdci, kteří žili v tom, co dnes nazýváme divočinou, viděli nádherné plody, které rostly z černé země a padaly zralé na zem. A automaticky pociťovali obrovskou úctu a obdiv k tomu, co nazývali velikým duchem. Ne proto, že byl neviditelný, ale proto, že byl ve viditelném životním prostředí příčinou změn a pohybů, které jim poskytovaly vše potřebné pro jejich existenci a přežití. Později, když se člověk odpoutal od přímé jednoty s přírodou a rané společnosti se ukryly za zdmi měst, byl tento veliký duch zanechán venku za branami. Byl přemístěn a spojován se Sluncem, Měsícem anebo se přesunul do lidské představivosti, pojmenován tolika jmény, kolik je jen na naší planetě jazyků.
Pak jsme vynalezli mikroskopy a teleskopy a věda převzala v materialistickém světě vedení. A přesto se nám nepodařilo nalézt Boha ani v nejmenším atomu, ani v tom největším třesku ve vzdáleném vesmíru. Začalo to mnohé z nás svádět k závěrům, že to, co vědci nemohou objevit, nemůže ani existovat, a proto neexistuje ani žádný velký duch či Bůh.
Přesto je příroda stále zde a kořeny jabloně i nadále vytlačují ze země kmen, na němž rostou plody, a ty pak padají opačným směrem, dolů. Příroda vynalezla perpetuum mobile, které neumíme definovat. Potom to tedy musí být zázrak, ale věda nevěří na zázraky a tento problém řeší pojmenováním dvou sil, které pohybují hmotou dvěma opačnými směry. Ta síla, která hýbe dřevem směrem vzhůru se nazývá osmózou a opačná síla přitažlivostí. A všichni víme, co osmóza a přitažlivost znamenají, ale ve skutečnosti nerozumíme jejich původu o nic víc, než tomu rozuměli naši předci před tisíci lety.
Připusťme si to. Člověk nedokáže vytvořit perpetuum mobile, ale příroda ano. Úplným základem biologického života a jeho vývoje na této planetě je právě perpetuum mobile. Ani kapka vody nepřibyla na naší planetě od chvíle, kdy se objevily na povrchu naší Země světové oceány. Je to ta samá voda, která vypařováním stoupá z moře do nebe a opět jako déšť v důsledku přitažlivosti padá na zem, aby se dostala do stejného moře. Od dětství jsme již zvyklí považovat všechno, co příroda dělá, za přirozené. Je přirozené, že příroda dokáže umístit kuře s peřím a zobákem do pevné skořápky vajíčka, aniž by zvenku přidala cokoliv jiného k žloutku, který už uvnitř byl. Cokoliv, co příroda dělá, je podle definice přirozené. Přijímáme proto jako přirozenou jakoukoliv změnu v našem životním prostředí způsobenou postupnou evolucí. Pouze stvoření by bylo nadpřirozené.
Jelikož kuře dokáže vyrůst ze žloutku ve vajíčku, je pro nás přirozené, že život na této planetě byl započat v jediné buňce v oceánu, která se s pomocí času během evolučního procesu postupně přeměnila v naše předchůdce. Díky přežití nejsilnějších, se tato jediná buňka změnila a přerostla v něco, co dokáže hrát na piano, stavět počítače a vést válku. Hlubším zkoumáním skrytých tajů přírody se moderní vědě podařilo učinit důležité kroky, které by v nás měly vyvolat pokoru a donutit nás uvědomit si, jak nesmírně málo rozumíme tvořivým silám přírody. S objevem genů a jejich funkcí již není těžké najít slova jako osmóza, přitažlivost, instinkt a pronikat k neviditelným silám, které umožňují, aby všichni živí tvorové dýchali, jedli a milovali, ať již mají plíce či žábry, ústa nebo zobák, nahou kůži nebo bodliny jako ježek.
Za těmito neviditelnými silami, které jsme různě pojmenovali, objevili genetici mikroskopickou centrálu sil vyšší moci, která kontroluje a řídí vývoj, dědičnost a chování. Všechno je naprogramováno v mikroskopických genech, které jsou připojeny k chromozomům. Geny jsou naprogramovány pro každý druh jinak, ale jak a proč jsou tak naprogramovány, nevíme. Nevíme ani, zda byly naprogramovány pro každý nový druh zvlášť, anebo zda byly naprogramovány všechny již na samém počátku v první živé buňce.
Pro lidskou mysl je snazší přijmout teorii evoluce než věřit v teorii Stvoření. Nemůžeme však uniknout faktu, že před samým počátkem vývoje musí existovat něco, co by evoluci mohlo prodělat. Pokud nic takového není, pak i evoluce musí být stvořena. Slovo stvoření nemůže být výlučně ponecháno na použití v prehistorické mytologii. Kdysi dávno vytvořili bohové člověka z bláta nebo z čehokoliv. Dnes víme, že příroda vytvářela člověka z jedné buňky. Ale opět se vracíme k tvrzení, že dříve, než se objevila živá buňka, tu nebylo nic, čím by mohla být evoluce započata - kromě neplodného bláta.
Na počátku neexistovalo nic, co by mohlo vnést život na tuto planetu - kromě molekul, solí a minerálů rozpuštěných v mrtvém oceánu. Pouze výživné paprsky vzdáleného slunce mohla příroda využít na tvorbu genů a jejich programů. Bláto, které zahájilo stvoření člověka, bylo zcela neplodné. Planeta Země zahájila svou existenci jako ohnivá koule, která obíhala kolem Slunce. Darwinova teorie evoluce založená na přežití nejsilnějšího začala s první živou buňkou, ale neplodné bláto nemůže vytvořit živou bytost, která je schopna jíst a myslet. První živá buňka s programem evoluce musela být proto předem navržena a stvořena - a to byl první akt stvoření.
Podle moderních astronomů byla samotná planeta Země společně se zbytkem vesmíru stvořena Velkým třeskem. Název Velký třesk byl vybrán moderními učenci, aby odlišili stvoření vesmíru od třesků předcházejících. Velkému třesku dáváme úplně stejnou a omezenou tvořivou moc jako starodávným Bohům. Velký třesk vytvořil neplodnou přírodu, vložil do ní živou buňku s geny naprogramovanými pro budoucí evoluci. Evoluce byla velice dobře kontrolovaná. Nejen nejsilnější přežili; přežil i jistý počet primitivních tvorů, kteří dále produkovali kyslík nebo sloužili jako potrava silnějším. Všechno kolem nás pracovalo a navždy bude pracovat jako hodinky.
Příroda stále řídí chod věcí, dokonce i člověka. Musíme studovat práci těchto hodinek kolem nás, abychom přírodu pochopili a respektovali ji dříve, než ji rozbijeme na kousky při pokusu ji vylepšit. Základním rozdílem mezi globální civilizací 20. století a všemi předcházejícími kulturami je oddělení vědy od náboženství. Osudným problémem lidstva by bylo přenesení tohoto oddělení do dalšího století. Žádný kostel nebo chrám ani vědecká laboratoř ve vesmíru nemohou zajistit bezpečnou budoucnost pro rolníky a pro pracující v průmyslu, pokud si neuvědomíme, že vědecký Veliký třesk je oním velikým duchem minulosti.