1816–1826 pandemi cholery v Asii

V létě roku 1817 vznikla v indickém Bengálsku vražedná epidemie. O totožnosti a druhu nemoci nebylo pochybnosti.

O vzniku a způsobu šíření nebylo vědomosti. Říkalo se jí cholera – kteréžto jméno jedni vykládali za spřežku hebrejských slov chól – nemoc a rá – zlý (nebo opačně). Jiní odvozovali jméno od řecké chólé, což znamená jednak ‚žluč‘, jednak ‚jed‘.“ Mimochodem, Ottova encyklopedie uvádí původ od řeckého choléra, tj. „žlab pod okapem“.

„Vypukla,“ pokračuje Gel, „v povodí indického veletoku Gangy – roku 1817, jak jsme si řekli. Téhož roku nemoc zaplavila Persii a dosáhla Evropy, neboť přepadla Astrachaň při ústí obrovské řeky Volhy. Druhý nápor následoval nedlouho potom. Podél Volhy hnala se vlna smrti do nitra Ruska. Byla za necelý rok v Moskvě, brzo nato v Petrohradě – tehdy hlavním městě ruského carství, zasáhla Finsko a převalila se do Německa.

Jiný proud epidemie se valil přes Halič a Uhry do Horních Rakous a na Moravu. Do Prahy přinesl choleru jedinec, a to dne 29. listopadu 1831. Byl to jakýsi muž, jenž nesl nějaký vzkaz z Libice u Poděbrad. Nešťastník sám snad ani nevěděl, že v okolí Poděbrad se už vyskytly první případy epidemie. Zdánlivě zdravý vyšel z Libice – nemocný došel do Prahy a zde zemřel.

Jeden nemocný přišel 29. listopadu do Prahy – a do vánoc museli v Praze zřídit šest nouzových ‚špitálů‘, aby nemocní měli kde umírat. Neboť léčit je, to nebylo možné. Nikdo nevěděl, čím. Epidemie trvala do velikonoc 1832.“

První zaregistrovaná pandemie cholery v letech 1817 až 1823 vznikla v Indii (kde zahubila 600 000 až 3 miliony lidí) a zasáhla nejvýchodnější část Evropy; do zbytku starého kontinentu nemoc pronikla při druhé pandemii v letech 1826 až 1837.