1347 - Epidemie moru

Koncem 20. let 14. století vypukla epidemie moru v mongolské poušti Gobi. Během jediné generace se rozšířila na východ do Číny, kde podle tvrzení kronikářů zemřely v r. 1351 dvě třetiny obyvatel. Mongolští kočovníci šířili nákazu podél obchodních cest i na západ. Podle vyprávění námořníků, jež zaznamenal notář Gabriele de Mussi, se kupci z italského města Janova dostali na Krymu do obležení tatarské armády chána Kipčaků jménem Džanibeg. V roce 1346 vypukl mezi tatarskými obléhateli města Kaffy mor. Chán Džanibeg rozkázal těm, kteří přežili, aby těla svých zemřelých druhů nabili do katapultů a vrhali je přes hradby do Kaffy. S mrtvolami Tatarů se mor dostal do města.
Vyděšení Janované se na svých lodích z Krymu stáhli, ale zavlekli s sebou mor do Evropy. Tam se nemoci začalo říkat černá smrt (výrony krve totiž na těle způsobovaly černé skvrny). Ve velkém hubila lidi nejprve ve velkých přístavních městech a z nich se spolu s kupci šířila podél velkých obchodních stezek.
se však neomezila pouze na Evropu. V roce 1347 zahynuly v Konstantinopoli tisíce Byzantinců včetně Andorika, syna císaře Konstantina VI. Kantakuzena. V roce 1348 zemřely asi dvě pětiny obyvatel Káhiry. U vesnice Bilbais (v deltě Nilu) byly mrtvoly navršeny podél cest do takové výšky, že se za nimi schovávali lupiči přepadávající pocestné. Epidemie se rychle šířila do dalších velkých měst a hustě osídlených oblastí: Asuán, Antiochie, Damašek, Jeruzalém, Tunis a dokonce i do Mekky. Podle odhadu vymřela za pouhý rok jedna třetina lidí v oblastech ovládaných muslimy.
Itálie vstoupila smrt koncem roku 1347 v Janově, Messině, Benátkách a Pise s kupci vrátivšími se z Krymu. Mor se záhy rozšířil i do Francie. V Marseille zemřelo 50 až 60% všech obyvatel, v Montpellier přežilo jen sedm ze 140 dominikánských mnichů jednoho z tamních klášterů. V Avignonu poradil slavný chirurg Gay de Chauliac papeži Klimentovi VI., aby se zachránil útěkem. Sám zůstal a nakazil se, po šesti týdnech se ale zázračně uzdravil. Papež přečkal epidemii v Římě. Celou dobu seděl mezi dvěma rozdělanými ohni a vedro bylo tak veliké, že se k němu nedostala žádná z blech, které mor přenášely. V roce 1350 obléhala armáda kastilského krále Alfonze XI. Gibraltar. Černá smrt postihla obě strany, Alfonso odmítl opustit své vojáky a to ho stálo život. Byl tak jediným z evropských panovníků, který podlehl moru v Evropě. Do Anglie se černá smrt dostala v červnu 1348 přes přístav Weymouth (spolu s nákladem červeného vína z Bordeaux) a rychle se rozšířila na sever. Zdecimovala asi dva miliony Britů, tj. polovinu tehdejšího obyvatelstva. Do českých zemí sice nemoc v r. 1348 pronikla, jako v jedné z mála zemí tehdejší Evropy však nenapáchala větší škodu. Do Německa se mor dostal v červnu 1349, do Skandinávie a severního Skotska následujícího prosince, Rusko bylo zasaženo koncem roku 1350. Pandemie zahubila asi třetinu (možná i více) obyvatel Evropy (ve Skandinávii dokonce dvě třetiny). Historici odhadují, že první vlně epidemie padlo za oběť až 25.000.000 obyvatel Evropy (což představovalo jednu třetinu). Epidemie řádila obvykle šest měsíců, pak sama od sebe ustala. Po čase se však vracela a hubila další tisíce a miliony obětí ( r. 1351, 1378 a 1380). Počet obyvatel se vyrovnal až po sto padesáti letech.

Zprávy našich (českých) pramenů o “černé smrti″ jsou dosti mlhavé a nabývají jasnějších obrysů teprve při porovnání se situací v sousedních zemích. První zmínky o průniku epidemie jsou z roku 1349, kdy se převalila přes Alpy do Bavor, odtud do Pomohaní, Rakous a Uher. V následujících dvou letech potom pustošila okolí měst Würzburku, Řezna, Norimberku, pronikla dále do Slezska a do Polska, kde pravděpodobně vyhasla. Z roku 1353 již nejsou zmínky o epidemii ani v jednom z velkých evropských měst. Pro podložení naší hypotézy o závislosti morových epidemií na průběhu počasí je velmi důležitá informace kronikáře Františka Pražského, že první vlnu moru vytlačilo z Čech “čerstvé a chladné povětří″. Zdá se, že vlastní jádro Českých zemí nebylo příliš postiženo díky své poloze na evropském rozvodí a snad i příznivým klimatickým podmínkám.