1956 Sinajská kampaň

Roky budování státu přehlušily vážné bezpečnsotní problémy. Dohody o příměří z roku 1949 nejen, že nevedly k trvalému míru, ale byly neustále porušovány.
V rozporu s Rezolucí OSN z 1. září 1951 bylo izraelským a do Izraele mířícím lodím zakázáno proplout Suezským kanálem; byla zpřísněna blokáda Tiranského průlivu; stále častěji docházelo k pronikání teroristických arabských komand do Izraele s cílem vraždit a sabotovat; a Sinajský poloostrov se pomalu přeměňoval v jednu ohromnou egyptskou vojenskou základnu.

Podepsání třístranné vojenské aliance mezi Egyptem, Sýrií a Jordánskem (říjen 1956) ještě navýšilo bezprostřední hrozbu namířenou proti existenci Izraele. V průběhu osmidenní kampaně IDF obsadily Pásmo Gazy a celý Sinajský poloostrov a zastavily se až 16 km východně od Suezského průplavu.

Rozhodnutí OSN umístit pohotovostní jednotky OSN (UN Emergency Force - UNEF) podél izraelsko-egyptské hranice a egyptský příslib volné lodní navigace v Eilatském zálivu vedl Izrael k postupnému několikafázovému stažení (listopad 1956 - březen 1957) z oblastí, které obsadil jen o několik týdnů dříve. Následně byl Tiranský průliv otevřen, což umožnilo rozvoj obchodu s asijskými a východoafrickými zeměmi i dovoz ropy z Perského zálivu.

Roky konsolidace

Během druhého desetiletí své existence (1958-68) se vývoz zdvojnásobil a HNP rostl o zhruba 10 % ročně. I když se některé z dříve dovážených komodit (papír, pneumatiky, rádia a ledničky) nyní vyráběly doma, nejpřevratnější růst zaznamenala nová odvětví zaměřená na kovy, výrobu strojů, chemické produkty a elektroniku. Jelikož domácí trh s potravinami byl již nasycen, zemědělský sektor začal s pěstováním více druhů plodin pro zpracovatelský průmysl a čerstvé potraviny na vývoz. V Ašdodu na pobřeží Středozemního moře byl vybudován druhý hlubinný přístav, který dohromady s původním přístavem v Haifě umožnil zládat zvyšující se obchodní výměnu se zahraničím.

V Jeruzalémě získal Kneset nový stálý domov a na několika různých místech byly umístěny nové budovy Hebrejské univerzity a nemocnice Hadassa náhradou za původní prostory na hoře Scopus, které musely být po Válce o nezávislost opuštěny. V této době se založení dočkalo i Izraelské muzeum, jehož cílem bylo a je shromažďování, uchovávání, studium a vystavování kulturních a uměleckých pokladů židovského národa.

Izraelské zahraniční vztahy se trvale rozšiřovaly, úzká pouta vznikala se Spojenými státy, zeměmi britského Commonwealthu, většinou západoevropských zemí, prakticky se všemi zeměmi latinské Ameriky a Afriky a některými asijskými státy. Byly zahájeny rozsáhlé programy mezinárodní spolupráce a stovky izraelských doktorů, inženýrů, učitelů, agronomů, odborníků na zavlažování a pracovníků s mládeží se podělily o své know-how a zkušenossti s lidmi v jiných rozvojových zemích. V roce 1965 byly navázány diplomatické vztahy s Německou federativní republikou, krok, který byl dlouho odkládán kvůli hořkým vzpomínkám na zločiny, které vůči židovskému lidu spáchal nacistický režim (1933-45). Normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi předcházela vehementní opozice a veřejná debata.