Zen 

(z indického Dhjána, čín. Čchan, korej. Son, viet. Tchien) je škola mahájánového buddhismu, která se rozvíjela v Číně v 6. a 7. století. Vychází z indické buddhistické školy Dhjána, kterou lze vystopovat až k samotnému Buddhovi Šákjamunimu. Jde o nepřetržitý řetěz předávání dharmy od mistra k žákovi, který realizoval zkušenost "osvícení".
Školu dhjána přenesl v 6. stol. z Indie do Číny mistr Bódhidharma. Po několika generacích se zde rozšířila a vydala bohatou úrodu velkých čchanových mistrů. Vzniklo několik škol čchanu, z nichž dvě hlavní fungují dodnes. Čchan byl dále přenesen do Japonska, Koreje a Vietnamu. Ve 20. stol. byl zen (ve světě známější a používanější název, než čchan) přenesen i do ostatního světa, především do Ameriky a Evropy. Dnes jsou Zenová centra rozseta na všech kontinentech a lze je najít téměř v každé zemi. Semínko dharmy, jež bylo zaseto především japonskými, ale i korejskými a vietnamskými mistry zenu v neasijských částech světa, vydalo úrodu v podobě dnes už mnoha zenových mistrů - neasiatů.
Zen je nauka, jejíž učení a praktiky jsou zaměřeny na to, aby člověka přivedli k vidění vlastní podstaty a nakonec plnému probuzení. Jako nejkratší, ale nejpříkřejší cestu k probuzení učí škola zen praxi zazen (čín. cuo-čchan ), "sezení v pohroužení, meditaci". Zazen má osvobodit ducha z područí jakékoli myšlenkové formy, vize, věci či představy - ať jsou jakkoli vznešené a posvátné. K tomu se používají různé metody, mezi než patří praxe Kanna zen a Mokušó zen.
své nejčistší podobě je zazen přebýváním ve stavu myšlenek prosté, bdělé pozornosti, která však není zaměřena na žádný objekt a nelpí nažádném obsahu. Zazen přenáší ducha člověka do stavu úplné bezobsažné bdělosti, z níž může dojít v náhlém průlomu k osvícení své vlastní pravé či buddhovské přirozenosti, jež je identická s podstatou celého vesmíru.
Vlastnosti, které odlišují zen od ostatních škol buddhismu, lze těžko slovně vyjádřit; přesto má zen zcela určitou a nezaměnitelnou příchuť. I když slovo zen znamená dhjána neboli meditace, je pravda, že ostatní školy buddhismu kladou na meditaci stejný důraz, ne-li větší - a občas se zdá, že praktikování formální meditace není pro zen vůbec nezbytné.
příchuť zenu může být snad nejlépe vyjádřena jako jistá přímost. V jiných školách buddhismu se probuzení nebo-li bódhi zdá být čímsi vzdáleným a téměř nadlidským, něčím, čeho může být dosaženo až po vynaložení trpělivého úsilí trvajícího mnoho životů. Ale v zenu máme vždy pocit, že probuzení je něčím zcela přirozeným, něčím překvapivě samozřejmým, k čemu může dojít v kterémkoli okamžiku. Pokud s tím jsou nějaké obtíže, jsou pouze v tom, že to je až příliš prosté. Zen je též přímý ve svém způsobu výuky, neboť směřuje přímo a otevřeně k pravdě a nepohrává si se symboly.
Přímé poukázání je otevřenou demonstrací zenu nesymbolickým jednáním nebo slovy, která se nezasvěcenému obvykle jeví jako výpověď o nejobyčejnějších světských záležitostech nebo jako úplné bláznovství. V odpovědi na otázku týkající se buddhismu prohodí mistr lhostejnou poznámku o počasí nebo provede nějakou prostou akci, která zdánlivě nemá nic společného s filozofickými nebo spirituálními záležitostmi. To vše ve shodě s důrazem, který kladli staří mistři na okamžité procitnutí právě uprostřed každodenních záležitostí.