Stav a poslední vývoj v naší společnosti si vyžádal vznik nové rubriky Bohemia.

Volba prezidenta v roce 2018 prokázala bezradnost a existenciální obavy poloviny společnosti, drogově závislé na spotřebním vnímání sebe i světa, bez ochoty přemýšlet o blahu obce. Zasloužený konec sebechvalného mýtu o konci totality.

Nemocná společnost si vybrala nemocného představitele. Výsledek odpovídá Gaussovu rozložení a je nedobrým vysvědčením elit, které mlčely a mlčí. Snad je to probudí, než se ocitneme v Asii.

Zprávy BIS

• BIS - 2006 (pdf 0,3MB)
• BIS - 2007 (pdf 0,2MB)
• BIS - 2008 (pdf 0,2MB)
• BIS - 2009 (pdf 0,6MB)
• BIS - 2010 (pdf 0,4MB)
• BIS - 2011 (pdf 0,9MB)
• BIS - 2012 (pdf 0,8MB)
• BIS - 2013 (pdf 0,6MB)
• BIS - 2014 (pdf 0,7MB)
• BIS - 2015 (pdf 0,6MB)
• BIS - 2016 (pdf 0,6MB)
• BIS - 2017 (pdf 0,6MB)
• BIS - 2018 (pdf 1,3MB)
• BIS - 2019 (pdf 1,3MB)
• BIS - 2020 (pdf 25,6MB)
• BIS - 2021 (pdf 40,5MB)

Zprávy byly staženy z oficiálních internetových stránek BIS - www.bis.cz.

Bohemia

Čechy (latinsky Bohemia, německy Böhmen, polsky Czechy) jsou jedna ze tří historických zemí České republiky. Kořen slova Čech pravděpodobně odpovídá významu člověk. Latinský ekvivalent Bohemia, původně Boiohaemum, jenž časem ovlivnil i názvy v jiných jazycích, je odvozen od keltského kmene Bojů, kteří na tomto území žili od 4. do 1. století př. n. l.

Čechy se staly po zániku Velkomoravské říše (~907) politickým centrem česko-moravsko-slezského prostoru a právě od jejich panovníků vycházely státotvorné a expanzivní impulsy. Po r. 1019 (či 1029) byly natrvalo spojeny s Moravou – do konce 12. století jako jedna země (terra Bohemiae, ducatus Bohemiae), poté jako svého druhu diarchie (králové x markrabata) chápaná nicméně stále jako jedno panství, Království české (regnum Bohemiae). Postupně připojovaná území Slezska, obojí Lužice a později i dalších teritorií (Nové Čechy, Braniborsko) byla nakonec Karlem IV. 7. dubna 1348 scelena do vyššího útvaru nové kvality: zemí Koruny české. Paradoxně se tak vliv i územní rozsah Čech zmenšil, protože ostatní území, i když připoutána lenními svazky, nebyla už pouhými částmi Českého království, ale autonomními členy Koruny. Nicméně Čechám bylo v rámci České koruny vyhrazeno ústřední postavení „hlavy“.

V rámci České koruny pak země zůstala přes různé peripetie až do r. 1749, kdy byla správními reformami Marie Terezie Koruna de facto zrušena a nadále už byla v podstatě teoretickým pojmem. Habsburská vláda navíc dále programově oslabovala vazby mezi českými zeměmi, takže v 19. století vlastně byly Království české, Markrabství moravské a zbytkové Vévodství slezské jen navzájem si rovnými Kronländer Rakouské říše a jejich politicko-správní jednota byla spíše nárokovaná.